Největší drogou pro ni byla láska. Je to 15 let, co zemřela zpěvačka Amy Winehouse

Její otec vydal knihu: Amy, My daughter. Její matka: Loving AMY: A Mother's Story. Její kamarád Tyler James pak titul s názvem My Amy: The Life We Shared. Život Amy Winehouse se stal materiálem pro Oscarem oceněný dokument Amy (2015) i již zmíněný hraný film Back to Black (2024).

Osud výjimečné zpěvačky nabízí nepřeberné množství tzv. „masa na kosti“. A zatímco některé portréty jejího života si vzaly za cíl očistit zpěvaččin bulvárem pošpiněný obraz, jiné se dál brodily v bahně. Například dokument: Fatal Addiction: Amy Winehouse (2023), který se soustředí na její závislosti, pravidelně prokládá dějovou linku záběry na stříkačky na konferenčním stolku, přestože Amy si podle řady výpovědí drogy nikdy nitrožilně neaplikovala.

Nezištným advokátem památky Amy se letos stal ten, na nějž roky padala obvinění ze zpěvaččiny smrti, její bývalý manžel a životní láska Blake Fielder-Civil. V podcastu We Need To Talk se poprvé rozhodl vystoupit v hloubkovém rozhovoru. Přestože uznal, že to byl on, kdo Amy představil heroin, odmítl odpovědnost za její smrt. Civil jako jeden z mála o svém vztahu k Amy nic nepublikoval, ani po jejich rozvodu nestál o její peníze. Láska Amy a Blakea je ale tak silné a profitující téma, že sama Civilova matka se rozhodla o vztahu svého syna napsat knihu Letting Blake Go (2014).

V interview Blake detailně popisuje den, kdy Amy zemřela. On si tehdy odpykával trest za vloupání a krádež a dle svých slov byl s Amy v pravidelném kontaktu. Ona měla v té době jiný vztah, ale s Blakem si psali dopisy, telefonovali si. V posledním dopise pár dní před smrtí mu Amy napsala, ať jsou přáteli. Blakeovu odpověď na papíře si už nikdy nepřečetla. Na telefonáty z věznice odpoledne v sobotu 23. července 2011 už nereagovala. „Ve vězení jsem se modlil, aby se jí nic nestalo, než se dostanu ven. Že umře, byla moje noční můra,“ vypověděl v interview.

Rozchodové album století

„Ona byla můj největší fanoušek. Věděla, že šňupu koks, že sázím, ale že tohle mě nedefinuje,“ vyjádřil svou lásku k Amy Blake v letošním rozhovoru pro podcast We Need To Talk. „Věděla, že na oplátku budu milovat já ji. A chránit ji. I když ne dost. Očividně,“ podotkl Blake Civil a zlomil se mu hlas. Amy o své lásce k Blakovi mluvit nemusela. Napsala o ní jedno z nejzásadnějších hudebních alb 21. století: Back to Black.

Na Back to Black (2006) to byla jiná Amy než na své prvotině Frank. Sice stejně talentovaná, nepřehlédnutelná a hubatá (útržky textů jako „What kind of fuckery is this…“ dodnes žijí svým životem na internetu), ale taky hubenější, vypulírovaná jak z dívčí kapely ze 60. let a zlomená. Její skladatelský talent vyladil do světového zvuku Mark Ronson, kterému o pár let později v tvůrčí krizi vyčetla, že za svůj úspěch vděčí jejímu albu.

Na kvalitě alba se shodla jak laická, tak odborná veřejnost. Zatímco kritika se mohla rozplynout nad zpěvaččiným hlasem, nadčasovostí, texty a soulovým spádem, fanoušci se nemohli nabažit ryzosti, která dokumentovala její osobní pád (a samozřejmě i rozchod s Blakem). V titulní skladbě Back to Black se třiadvacetiletá zpěvačka opírá do svého přítele, který ji opustil kvůli bývalé přítelkyni, a přestože Amy následně zpívá o uschlých slzách na tvářích, nikdy nezní ufňukaně.

V legendární Rehab zpívá o tom, jak se za podpory svého otce vzpírá snahám manažera poslat ji na odvykací kúru. Amy nepila, aby se bavila, ale protože jí nic jiného nedávalo smysl. Tohle byla jiná káva než Spice Girls a další hvězdy, které si nechávaly psát generické texty. Amy se proti nim s oblibou vymezovala. Ze dne na den se stala světovou megastar – za Back to Black posbírala pět cen Grammy a strhla hitparády. Přestože by asi byla nakonec nejradši, kdyby mohla dál zpívat jazz v malých klubech v londýnském Camdenu a po koncertě svému milému uvařit večeři. Amy nemilovala jen starou hudbu, ona byla stará duše se vším, co k tomu patřilo. Láska pro ni byla vším. A to je vratká loďka, na které plout životem.

Související

Recenze: Hlavně nikoho neurazit. Film o Amy Winehouse není ani bulvární, ani oslavný

Problémy se řeší chemií všeho druhu

Každý si do hvězdy začal projektovat svou vlastní verzi Amy, na které lze dobře vydělat. Management ji tlačil do koncertů, které nechtěla hrát. Tisk z ní dělal alkoholičku a feťačku. A fanoušci se nemohli rozhodnout, jestli je víc zajímá její hudba nebo vyražené zuby. Čím výš Amy vzlétala (jako když se k sobě s Blakem vrátili a v roce 2007 se vzali), tím hlouběji padala. Její rodina i manažeři se kolektivně shodli, že dolů ji táhne její vztah s Blakem.

Přitom ji právě oni doslova dotlačili na její poslední vystoupení v Bělehradu pod vlivem koktejlu léků a alkoholu. Nacházela se ve stavu, že nemohla skoro ani mluvit nebo stát na nohou. Byla to její rodina, kdo viděl, že už od puberty brala antidepresiva, pila, kouřila trávu a potýkala se s bulimií. Byli u toho, když se naučila, že problémy se řeší konzumací pořádné dávky chemie. Když se pak během svého posledního vystoupení zoufale držela rukama, jako by se objímala, celý svět mohl vidět, že uvnitř to byla malá, zraněná „tatínkova holčička“, která celý život jenom zoufale volala po tom, aby ji někdo miloval.

Filmovou biografii z roku 2024 mnozí fanoušci nepřijali s velkým nadšením. Nejvíce výhrad si vysloužil závěr snímku, který naznačuje, že si Amy sáhla na život kvůli neuskutečněné touze stát se matkou. Film neukazuje, že několik dní před smrtí byla na tom Amy celkově dobře, nahrála duet s Tonym Bennettem a měla nápady na novou tvorbu. Její smrt pravděpodobně způsobilo jen její slabé tělo, které špatně reagovalo na náhlé požití velkého množství alkoholu ve spojení s bulimií, se kterou Amy bojovala od svých patnácti let.

Závod v hledání viníka smrti Amy ale neskončil ani po 15 letech. Přitom ona sama řekla: „Když si nemůžeš pomoct sám, nikdo jinej to za tebe neudělá.“ A také: „Zamilovala jsem se do člověka, za kterýho bych umřela. Zamilovali jsme se a byli jsme spolu. A to je jako opravdová droga, ne?“

Související

Amy Winehouse měla v době smrti v těle jen alkohol

Tohle by se nemělo dít

Zůstala po ní nadčasová hudba, která inspirovala desítky zpěvaček. Ovlivnila tvorbu Adele, Lady Gaga i Rihanny. Podle britského deníku The Guardian je Back to Black nejlepší album 21. století. „Amyiny písničky, to byla poezie s hudbou,“ shrnul její tvorbu Blake Civil, jehož jméno si nechala vytetovat na srdce dva týdny po tom, co ho poznala. „Lidé někdy mluví o klubu 27, jako že jde o ty, kteří umřeli kvůli své genialitě, kterou nemohli unést. Ale ne. Vždycky šlo o závislost, každodenní utrpení. Upít se ve svých dvaceti není rock and roll ani něco, co muzikanti prostě dělají. Tohle by se nemělo dít, ne?“ odmítá Blake Civil zlehčování tématu úmrtí hudebníků, kteří odešli ve svých 27 letech.

Je hořkosladké psát o Amy Winehouse, protože výročí její smrti bychom neměli slavit dalšími spekulacemi, ale poslechem její hudby nebo výletem do londýnského Camdenu k její soše. Přesně tak, jako to 23. července budou dělat tisíce lidí z celého světa.