Čtyřiasedmdesátiletého kanadského rockera Neila Younga loňské požáry v Kalifornii připravily o barák. I přestěhoval se do coloradských hor a přivezl tam spoluhráče z kapely Crazy Horse, pojmenované po indiánském válečníkovi Splašeném koni, jenž slavně válčil proti bledé tváři.
Cestou do Youngova nového domova, městečka založeného v dobách zlaté horečky, hudebníci zdolali tříkilometrovou výšku. Z toho by se zamotala hlava i kapele mladší než Crazy Horse, jež letos slaví padesáté výročí. Pročež frontman muzikantům pro rychlejší aklimatizaci rozdal kyslíkové lahve. A pak šli a nahráli Colorado, Youngovo v pořadí devětatřicáté album.
Vyšlo nedávno - a opět bylo natočené při úplňku, v době, kdy "ze sebe člověk vydá maximum energie, kdy má největší potenciál a kdy jsou nejpříhodnější podmínky zasít úrodu", vysvětluje přírodymilovný Young.
Předně: je neuvěřitelné, že na sklonku další dekády je Neil Young pořád tady a při síle. Nejznámější kanadský rocker či v některých polohách folk-rocker patří vedle Boba Dylana, Micka Jaggera či Paula McCartneyho k nejznámějším dodnes činným hybatelům rockové hudby 60. let minulého století, byť skutečně prorazil až na jejím konci, s albem Everybody Knows This Is Nowhere vydaným na jaře 1969. Bylo také první, na kterém ho doprovázeli Crazy Horse.
Od jejich posledního shledání teď uplynulo sedm let. V coloradských horách se sešli v obměněné sestavě: na nové desce nechybí šestasedmdesátiletý basista Billy Talbot a stejně starý bubeník Ralph Molina, zato absentuje Frank Sampedro řečený Poncho, dlouholetý druhý kytarista, jenž na deskách i koncertech s Youngem vedl dlouhé, hlučné, instrumentálně jednoduché a pro tuto kapelu typické dialogy.
Dnes je ze Sampedra zahradník. Před několika lety si na turné skřípl ruku do dveří od auta a bolestivé zranění urychlilo plánovaný odchod do důchodu.
Kdo četl Youngův sedm let starý životopis, který v českém překladu Jiřího Zbořila vyšel pod názvem Hipíkovy sny, vzpomene si, že už tam Sampedro projevoval jisté sklony. V jedné pasáži zrovna dokončí kurz "korejského mikrobiologického zahradnictví" a čtenář se s ním setkává v obskurních situacích, jako když Sampedrovu zahrádku na Havaji navštíví blíže neupřesněný Mistr zahradník. "Chodil po zahradě a ke všemu čuchal, za sebou manželku a pár milých Korejců," popisoval Young.
Buď jak buď: Sampedrův odchod ze sestavy vyvolal potřebu najít náhradníka. Young na novou desku nakonec angažoval Nilse Lofgrena, dávného spoluhráče ze začátku 70. let minulého století, který poslední roky tvořil podstatnou část kytarové sekce E Street Bandu rockera Bruce Springsteena.
To je mnohonásobně početnější a sehranější kapela, v níž má každý pevně danou roli, zatímco u Younga se hraje volněji - a tak v deseti skladbách alba Colorado slyšíme, jak si Lofgren, technicky preciznější instrumentalista než Sampedro, teprve hledá místo. Dokonce uplatňuje neslýchaný talent: ve skladbě Eternity stepuje.
Příchodem Nilse Lofgrena změny nekončí. Ještě při psaní knihy Hipíkovy sny trpěl Neil Young abstinenčními přízraky, neboť po desítkách let vysadil marihuanu.
"Jsem pořád zkouřenej ze sedmdesátek," oznamoval slavnostně, že končí. Teď se s návratem Crazy Horse vrátil také ke kouření. "Přece tu trávu nevyhodím," brání se Young v rozhovoru pro hudební časopis Mojo a potěšeně vypráví, že s Crazy Horse po skončení základní části každého koncertu vykouří rychlého jointa, než se vrátí zahrát přídavek. "Nebýt trávy, i nová deska je jiná," dodává Young.
Těžko soudit. V jednom ohledu je každopádně očekávatelná: Neil Young patří k politicky nejhlasitějším hudebníkům své generace. Věrný odkazu hnutí hippies ze 60. let, vytrvale hlásá lásku, pravdu, idealistickou politiku a čisté ovzduší. V těchto dnech Amerika žije pokusem odvolat Donalda Trumpa, ale Neil Young je jako vždy napřed. Už před 13 lety přece zpíval Let's Impeach the President o tehdejší hlavě státu Georgi Bushovi mladšímu.
V posledních letech písněmi kritizoval konkrétní znečišťovatelské korporace, nejnověji opustil Facebook na protest proti šíření falešných zpráv. Bojoval s hudebním průmyslem, když se navzdory velkým vydavatelstvím snažil prosadit svůj přehrávač nekomprimované hudby jménem Pono, úhledné a drahé zařízení, jež trojúhelníkovým průřezem připomínalo čokoládu Toblerone. Neuspěl, mlčet však kvůli tomu nebude.
Na desce Colorado z největší části zpívá o klimatu: ve skladbě She Showed Me Love (Ukázala mi lásku) jsou verše o "starých bílých chlapech, kteří se snaží zabít matičku Zemi" a mladých lidech bojujících za její záchranu.
V jiné písni Green is Blue (Zelená je modrá) zase lední medvědi plují na "ledových krách z jiných časů", zatímco "druhy vymírají, korálové útesy mizí a hladina oceánů stoupá".
Oběť loňských požárů v Kalifornii Young "zezelenal" desítky let předtím, než to bylo v módě. Že po půlstoletí nespokojenosti pořád protestuje vůči ustáleným pořádkům, je v každém pádě obdivuhodné. Jen škoda, že texty jeho angažovaných písní jsou čím dál prostější, plné klišé a místy přímočaré jako novinový článek. Žádná velká poezie.
I nadále platí, co Young konstatoval ve svém životopisu: "Napsal jsem spousty písniček. Některé pitomé. Některé geniální, některé normální."
Na desce Colorado najdeme od každé trochu. Melodicky i textem chytlavé jsou Olden Days, inspirované odchodem blízkých - bývalé manželky Pegi a dlouholetého manažera, který zemřel v létě a jemuž je album věnované.
"Kam všichni šli? / Proč se mi ztrácí před očima? / Tolik pro mě znamenali a teď vím / Že zůstanou v mém srdci," zpívá Young s jednoduchostí sobě vlastní a v každém refrénu napíná falzet na maximum, aby ho na kytaře nakonec podrazil krásným velkým septakordem.
V baladách se kapela drží na uzdě. Každá stojí na jiném fóru: v klavírní Green is Blue to je druhý akord hraný kratší dobu než ostatní, v úvodní Think of Me zase spoluhráči doprovázejí mollovou pasáž sborovým zpěvem. Rainbow of Colors drží valčíkový rytmus.
Pak jsou tu ovšem skladby, na kterých Crazy Horse vazbí elektrickými kytarami, třeba výrazná Milky Way, ve které Young volí skoro santanovské zkreslení. Jeho celoživotní kytara značky Gibson Les Paul z 50. let mu pod rukama syrově srší emocemi a chybí tomu jedině konec - místo katarze song vrcholí neuspokojivým fade-outem.
Nejdéle trvá elektrický rock She Showed Me Love, čtvrthodinovou délkou navazující na dlouhou tradici neřízených jamů, kdy Young kapelu nechává hrát, jak dlouho to jen jde, a čeká, co z ní vypadne.
Tentokrát bubeník dvakrát už už zvolňuje, ale když ostatní nepřestávají, znovu nahazuje tempo. Po skončení základní části písně muzikanti skončí u obyčejného durového akordu a drží ho asi sedm minut. Neotesaně, bez přípravy, syrově, se všemi klady i zápory nečekané situace.
Vybranějším uším to nic nedá, ke Crazy Horse ale takové situace patří. Hrubý zvuk, až neandertálské riffování na pár notách a zvláštní půvab z toho plynoucí. Neil Young mu v životopisu vzletně říká "audio vérité" a vysvětluje, že víc než vypiplaná studiová verze skladby je mu milejší autentický záznam nabraný na první dobrou. Že ten má největší feeling.
Na toto téma je ovšem známý též názor Youngova někdejšího spoluhráče Davida Crosbyho, který se nechal slyšet, že členové Crazy Horse by "vůbec neměli mít dovoleno hrát".
Nové album Neila Younga není pro každého. V jeho bohaté diskografii nebude mít tak výjimečné místo jako živá nahrávka Rust Never Sleeps z konce 70. let nebo Ragged Glory ze začátku let devadesátých. Coby doklad, že Youngovi to pořád zpívá a hraje, v úvodní písni mimochodem i na foukací harmoniku, ale Colorado stačí.
A jestli třeba angažovanými texty osloví mladší posluchače? Vyloučené není nic. Začátkem 90. let se Neil Young už jednou vrátil do módy coby inspirace žánru grunge, rocker uctívaný o generaci mladšími členy Nirvany a zejména Pearl Jam, kteří ho s sebou dokonce vzali na turné. Byl to v roce 1995 první a dosud poslední Youngův koncert v Česku. Naděje umírá poslední - ale dokud se splašený kůň stále řítí prérií, možné je všechno.
Neil Young: Colorado
Reprise Records/Warner Music 2019
