Desek, které se vyhýbají politice či světonázoru, bylo vždy dost. I spousta takových songů boduje v hitparádách. Bývají nekonfliktní, často o lásce nebo sexu - třeba jako jeden z největších letošních hitů As It Was od britského zpěváka Harryho Stylese, který už 30 týdnů okupuje žebříček Billboard Hot 100. Není divu: má líbivou melodii a jednoduchý, nepříliš konkrétní text plný nostalgie a emocí.
Přesně takovou hudbu Mykki Blanco nedělají. Sázejí na upřímnost a apel. Politika a aktivismus jsou prakticky synonymy jejich tvorby, kterou na americké rapové scéně rozvíjejí už dekádu. Během ní trans umělci zostřovali svůj textařský hlas, až jím nyní promlouvají na desce Stay Close to Music. Nejzranitelnější a nejpřímější, s jakou dosud přišli.
"Z profesního hlediska jsme v bodě, kdy jsme na turné objeli svět, přišli se singly, ze kterých jsme měli radost, a pracovali na mnoha projektech, co udělaly radost lidem," shrnují šestatřicetiletí umělci v americkém LGBTQ magazínu Them. "Přišlo nám ale, že jsme ještě nepochopili, co znamená být hudebníky. Museli jsme se sami sebe zeptat: Mají Mykki Blanco svůj zvuk? A jsme v něm k sobě upřímní?" ilustrují.
Z cesty do vlastního nitra vytvořili už druhé album. Loni v červnu vydali Broken Hearts and Beauty Sleep - zábavnou a drzou desku, jakou si člověk pustí v autě při noční cestě. Stay Close to Music na ni volně navazuje.
Váš feminismus není můj feminismus
Mykki Blanco na novince s přispěním známých hostů - od trans hudebnice Anohni přes popovou zpěvačku Dianu Gordon po indie písničkáře Devendru Banharta - ohledávají různé žánry a cestičky, jakými se vydat. "Chtěli jsme konečně dělat muziku, která, když si ji pustíte od začátku do konce, s vámi pohne. Ucítíte, že vás změnila, že za sebou máte zvukový prožitek," vysvětlují.
Zatímco hudebně album působí jako široká, klikatá cesta s mnoha odbočkami, textově nemůže být přímější. Jedna z nejsilnějších písní má výmluvný název Your Feminism is Not My Feminism. Tady umělci s trans zpěvačkou Ah-Mer-Ah-Su reagují na specificky americký problém: jak levice využívá černých queer osob, jak z nich dělá politické téma, když se jí to hodí.
"Váš feminismus není můj feminismus, pokud nezahrnuje všechny typy žen," zní tady s dovětkem, že i když se společenská debata možná více otevírá feministickým tématům, trans ženy jako by nebyly její součástí. A to už zdaleka neplatí jen v USA.
Pro ty, kdo nepovažují práva trans žen za součást feministického hnutí, existuje nálepka TERF, podle anglického trans-exclusionary radical feminist. Označení si před dvěma lety vysloužila například spisovatelka J. K. Rowling, když na Twitteru zdůraznila binární koncept pohlaví. Zjednodušeně: lidi rozděluje jen na muže a ženy podle toho, jak se kdo narodil.
Ačkoliv od té doby se diskuse posunula, nejen Mykki Blanco cítí potřebu nadále opakovat, že také trans ženy jsou ženy. Pro zviditelnění trans osob, navíc z afroamerické menšiny, udělali za poslední dekádu mnoho.
Mluvit otevřeně: o HIV i sexualitě
Za tu dobu prošli plynulou proměnou. V roce 2011 se z Michaela Quattlebauma mladšího, pětadvacetiletého nedostudovaného umělce a básníka, stali Mykki Blanco - androgynní hudebníci, kteří mají v americkém rapu unikátní pozici. Druzí takoví prostě nejsou. A nejenže strhávají pozornost na sebe, proklestili cestu do širšího povědomí také dalším queer umělcům, co přišli po nich.
První nahrávku vydali Mykki Blanco před deseti lety, brzy nato následoval mixtape. Ačkoliv dnes se jejich přednes blíží spíš recitaci, kariéru odstartovali neúprosným rapem.
Přímočarost prostupuje nejen jejich tvorbou, ale celým životem - v mnoha ohledech Mykki Blanco působí jako neřízená střela. V šestnácti letech ještě jako Michael Quattlebaum utekl ze Severní Karolíny, kde vyrostl, do New Yorku, což popsal jako "hyperromantickou zkušenost".
Jednoho večera prostě vzal 100 dolarů z matčiny peněženky a dojel autobusem na Manhattan. Neměl kde spát, proto buď bděl, nebo přespával u mužů, na které narazil někde v baru. Matka ho vystopovala až s pomocí soukromého detektiva a poslala mu peníze na hostel. V New Yorku takhle vydržel tři měsíce, potom se vrátil domů - a dostal zaracha.
Příběh Mykki Blanco lehce připomíná ten, který v autobiografické knize Just Kids vypráví písničkářka Patti Smith. Shodují se v naivitě, nezdolnosti i nejasných ambicích, s nimiž mladí lidé přijíždějí do světové metropole. A stejně jako o pár generací dříve fotograf Robert Mapplethorpe, s nímž žila Patti Smith, jsou rovněž Mykki Blanco od roku 2011 HIV pozitivní.
Veřejně svůj zdravotní stav odhalili čtyři léta nato, jako první rapeři od roku 1995, kdy tak učinil dnes už nežijící Eazy-E. "Do pr*ele se stigmatem a schováváním se, tohle je můj skutečný život," napsali umělci na Instagram. Očekávali, že kvůli stále běžné stigmatizaci HIV pozitivních jejich kariéra skončí. Tím spíš v převážně maskulinním rapovém prostředí, kde i bez diagnózy působili jako zjevení.
O svém zdraví, sexualitě, obecně soukromí začali postupem času mluvit veřejně. Stali se tak inspirací pro HIV pozitivní, queer osoby i běžné Afroameričany. "Sami jsme neměli ke komu vzhlížet. Myslím, že na tom záleží, obzvlášť pokud máte barevnou pleť," říkají dnes.
V posledních letech si uvědomovali, jakou mohou mít moc, když nezůstávají zticha. O HIV i medikaci už se dnes zmiňují běžně. Také když před třemi roky začali s tranzicí, oznámili to rovnou i fanouškům. "Nejsem gay. Jsem trans," napsali na Instagram.
Vždycky byli důležití
Tvorba Mykki Blanco není jen o hudbě - je to performance se vším všudy. Přestože vystupují na světových festivalech i ve známých halách jako newyorské Madison Square Garden, někteří jejich hudbu a témata stále považují za okrajová.
"Dřív se nás to hodně dotýkalo, teď už to nemá vliv. Máme dobrou kariéru, jsme skutečně šťastní. Chceme prostě pokračovat ve zkoušení nových věcí a vytváření hudby, se kterou se budeme moci ztotožnit," reagují umělci. Na důkaz, že k jejich dílu dovedou najít cestu lidi z nejrůznějších koutů společnosti, stačí navštívit libovolný koncert Mykki Blanco.
Pro transfobní a homofobní rapovou scénu v USA byli odjakživa důležití už jen tím, že jsou, napsal britský deník Guardian. Z českého, možná i středoevropského kontextu to můžeme ještě rozšířit: Mykki Blanco jsou potřeba všude. Na jejich zhudebněné volání po rovných právech a upřímnosti neslyší jen v Americe. Nasloucháme mu i tady za oceánem.
