Mydy Rabycad: Korejce jsme zvedli ze židlí. V cizině mají rádi naše slovanské kořeny

Tomáš Maca Tomáš Maca
17. 12. 2018 13:16
Energickou směsí elektronické hudby, popu a swingu si kromě českých fanoušků získali už také publikum britského festivalu Glastonbury nebo posluchače v USA, Egyptě a Jižní Koreji. O tom, jak se jim jako jedné z mála českých kapel podařilo uspět v zahraničí, či o svém rozverném módním stylu mluví kapela Mydy Rabycad v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Zpěvačka Žofie Dařbujánová a klávesista Nèro Scartch na něj přicházejí ve vzorovaných košilích a chlupatých kabátech. Saxofonista Mikuláš Pejcha se naproti tomu oblékl nezvykle střídmě.
Česká kapela Mydy Rabycad si už kromě domácích fanoušků získala také publikum slavného britského festivalu Glastonbury nebo posluchače v USA, v Egyptě a v Jižní Korei.
Česká kapela Mydy Rabycad si už kromě domácích fanoušků získala také publikum slavného britského festivalu Glastonbury nebo posluchače v USA, v Egyptě a v Jižní Korei. | Foto: Alžběta Jungrová

Kromě Mikuláše jste oba dorazili v extravagantním oblečení, které je typické i pro vaše klipy a živá vystoupení. Musí Žofie pánskou část kapely nutit, aby byla ve svém módním vkusu odvážnější?

Žofie Dařbujánová: Kluci jsou v tomhle dost povolní a mají rádi to, co já. Ve své starší kapele jsem své spoluhráče musela hodně přesvědčovat a stejně to nevyšlo, ale u Mydy Rabycad to funguje naopak. Stačilo, když jsem jednou do zkušebny přinesla zlaté kalhoty, které už mi byly malé, a kluci se o ně skoro porvali.

Žofie Dařbujánová letos na pódiu festivalu Metronome.
Žofie Dařbujánová letos na pódiu festivalu Metronome. | Foto: ČTK

Pro aktuální show jsem jim vymyslela kraťounké flitrované šortky a říkala jsem si, že možná budou odporovat, ale nakonec jsem je ani nemusela přemlouvat. Často se mnou vlítnou do sekáčů, kde dlouhé hodiny zkoušíme všechno možné. Jsme megalomani a móda s hudbou pro nás tvoří jeden celek.

Nèro Scartch: Ze začátku to bylo trochu jinak. Byli jsme mlaďouncí a nesmělí, ale pak jsme se otrkali a dneska už nám je jedno, když na nás na ulici někdo divně zírá. V první fázi jsme nosili minimalističtější a spíše swingové oblečení, což odpovídalo naší tehdejší hudbě. Půjčovali jsme si od kamaráda originální dobové obleky a podobně.

Jak to teď vůbec vypadá s electroswingovými večírky, které v Česku před pár lety zažívaly docela boom, a vy jste na nich také donedávna hrávali?

Scartch: Když jsem se na to teď ptal jednoho známého dýdžeje, říkal, že už víc frčí propojení taneční muziky s balkánskými prvky. My jsme se k electroswingu dostali někdy v roce 2012. Mikuláš za mnou přišel a pustil mi Caravan Palace a něco od Parov Stelar. Jejich styl nám přišel na tu dobu dost zajímavý, a tak jsme si řekli, že bychom mohli po svém taky něco podobného zkusit. Tenkrát ten žánr moc skupin nehrálo, a to ani ve světě. My jsme k němu měli blízko, protože jsme si všichni prošli nějakými jazzovými nebo swingovými tělesy.

Dařbujánová: Já jsem dřív zpívala v jazzovém orchestru, Mikuláš hrál na ságo ve ska-punkové kapele, Nèro bubnoval vedle metalových kapel také v jazzovém triu a Honza hrál na basu v big bandu a kromě toho měl i folkový background.

Mydy Rabycad
Autor fotografie: Petr Klapper

Mydy Rabycad

  • Česká kapela, která vznikla v roce 2012, svůj hudební žánr označuje jako glamtronic.
  • Sestavu tvoří zpěvačka Žofie Dařbujánová, klávesista Nèro Scartch, saxofonista Mikuláš Pejcha a baskytarista Jan Drábek.
  • Vydali už tři desky - Let Your Body Move z roku 2013, Glamtronic z roku 2015 a loňskou M.Y.D.Y.
  • Díky té poslední si letos vysloužili dvě zlaté ceny Žebřík za skupinu a album roku a také dvě nominace na cenu Anděl za skupinu roku a objev roku.

Na folkovém táboře jste se dali dohromady. Máte se vznikem kapely spojené nějaké zajímavé vzpomínky?

Dařbujánová: Mně se na ten folkový tábor tenkrát hrozně nechtělo. Snila jsem o tom, že budu rocková hvězda a vůbec jsem nechápala, co budu dělat na akci, kterou organizovala Česká tábornická unie. Myslela jsem si, že tam budeme hrát u ohně táborákové šlágry. Po dvou dnech jsem ale zjistila, že jsem se mýlila, protože jsem tam potkala lidi s hodně pestrým hudebním vkusem. Dneska už má většina z nich své kapely, projekty na profesionální úrovni, kamarádky herečky to dokonce dotáhly až do Národního divadla. Je zajímavé to pozorovat.

Scartch: Naše čtveřice se po táboře potkala v hospodě, kde jsme přemýšleli nad názvem kapely. Mikuláš si v jednu chvíli začal prohrabávat kapsy a najednou vytáhl záhadný lísteček, na kterém bylo napsané Mydy Rabycad. A já mu říkal: "Hele, to vůbec nezní špatně!" A tak se teď jmenujeme Mydy Rabycad.

Mikuláš Pejcha: Já si pamatuju, jak jsme se dohodli, že pojedeme do Prahy do studia skládat naše první věci. Měli jsme tam být dva dny, a tak jsem si vzal oblečení jen na ty dva dny, ale nakonec jsme tam strávili snad týden.

Zjistili jste, jak se ocitl nápis Mydy Rabycad na tom tajemném lístečku?

Scartch: To právě dodnes nikdo neví.

Dařbujánová: Mně by se líbilo, kdyby to bylo něčí heslo k bankovnímu účtu.

Pejcha: A byla na něm částka se sedmi nulami. To bychom pak točili každý rok novou desku!

Vraťme se ještě k té módě. Najdou se fanoušci, kteří si na vaše koncerty také záměrně berou pestrobarevné třpytivé oblečení?

Dařbujánová: Poprvé jsme to zažili na zahraničních festivalech, kde lidé celou akci vnímají víc jako svátek a přijdou fakt vypiplaní. Obzvlášť na britském Glastonbury, kde bývají lístky hned pryč, takže ti, kteří je uloví, se na festival těší celý rok a chystají si pro něj i speciální kostýmy a účesy. Něco podobného bychom rádi dostali i do Česka a myslím, že už se to pomalu daří.

Pejcha: V posledních letech jsme na koncertech začali všichni nosit třpytky a naše poselství, nebrat se tak vážně a chápat koncert jako oslavu života, postupně pochytili i naši fanoušci. Takže teď také kolikrát chodí s třpytivým oblečením a make-upem. Mně se jednou stalo, že jsem přišel po afterparty v deset dopoledne na přednášku trestního práva s třpytivým ksichtem ještě z předchozího večera. Sedl jsem si do zadní lavice a vydržel tam deset minut, abych měl prezenci a pak jsem to zabalil a zamířil domů se vyspat.

Žofie zmiňovala festival Glastonbury, kde jste si před dvěma lety zahráli jako teprve druhá česká kapela v historii. Je opravdu tak výjimečný, jak se o něm říká?

Pejcha: Zážitek z Glastonbury umocňuje nepohodlí areálu. Všude je bláto, ale line-up je složený ze světové špičky a na organizaci navíc pracuje hodně dobrovolníků, kteří to dělají s láskou. Co se týká atmosféry, tak mi srovnatelný přišel německý festival Fusion, který předem nezveřejňuje žádné kapely, a přesto je každý rok vyprodaný.

Scartch: Areál je v přírodě, všude se nese německé minimalistické techno, kolem tebe je plno uměleckých instalací typu obřích kovových mravenců a najdeš tam třeba i stage, která vypadá jak z postapokalyptického filmu.

Dařbujánová: Když jsme tam jeli, říkali jsme si, že odehrajeme náš set a ještě v noci se vrátíme domů. Pak jsme se procházeli po areálu a rvali si vlasy, že tam nemůžeme zůstat déle.

Bývají návštěvníci zahraničních festivalů na pro ně neznámou českou kapelu zvědaví, nebo na vás chodí jen hrstka náhodných nadšenců?

Dařbujánová: Když jsme vyrazili na Glastonbury, samozřejmě jsme se toho báli, ale tím, že se v areálu pohybuje 170 tisíc lidí, vždy si vás někdo z nich najde. My jsme navíc hráli na ulici mezi dvěma hlavními pódii, takže se u nás spousta návštěvníku aspoň zastavila. Přijde mi, že účastníci zahraničních festivalů jsou více zvyklí objevovat novou muziku a nechodí jenom na headlinery.

Singl Ain't No Light pochází z loňského alba nazvaného M.Y.D.Y. | Video: https://www.youtube.com/user/MYDYRABYCAD

Koncertovali jste také v Egyptě nebo Jižní Koreji. Byla tamní publika v něčem jiná než ta evropská?

Dařbujánová: V Egyptě už jsem hráli dvakrát, naposledy letos v září. Loni jsme z toho měli dost obavy. V Evropě se šířil obrovský strach z islamistů a když jsme přijeli do Káhiry, kde jsme měli vystupovat, dostali jsme zprávu, že v Alexandrii zrovna zaútočili teroristi. Egyptští promotéři mi radili, ať si na sebe radši vezmu něco víc zahaleného, tak jsem byla napnutá, jak to bude vypadat. Postupně do klubu začaly přicházet holky na podpatcích s obrovskými výstřihy a pak spolu s námi celá místnost křičela a skákala. Takže jsme si nakonec opět potvrdili, že všichni lidi všude na světě jsou opravdu stejní jako my. Kéž by to viděl každý.

Pejcha: Pěkně to vystihuje jeden citát, který jsem nedávno slyšel: Rasismus se léčí cestováním a nacismus čtením. Jenom už si nepamatuji, kdo to řekl. Každopádně zajímat se o svět kolem sebe a pokorně ho poznávat vždycky přináší dobré věci.

Scartch: V Jižní Koreji zase vůbec nemají ve zvyku při koncertě stát a tancovat. Jsou schopní prosedět i rockový koncert kapely typu Metallica. Když jsme tam ale hráli ve městě Tegu, už při třetí písničce se Korejci začali rozhlížet kolem sebe a lehce se vrtět na židlích. A při posledním songu už stál téměř celý sál a všichni se tvářili, jako by se právě odvážili k obrovské revoltě. Bylo na nich vidět, že se moc neumějí hýbat, jak to běžně nedělají. A při autogramiádě se na nás vrhli, pištěli a fotili se s námi. Majitel klubu nám pak říkal, že nic takového tam ještě neviděl. Byli jsme prý první, kdo Korejce zvednul ze židlí. A to my děláme rádi, takže se do Jižní Koreje příští rok vracíme.

Uspět v zahraničí se snažila už řada anglicky zpívajících českých kapel, ale málokterá prorazila. Čím si vysvětlujete, že vám se to v současnosti daří?

Scartch: Hudba, kterou teď hrajeme, působí na zahraniční posluchače dost exoticky. Třeba v Americe ani nedokázali přesně pojmenovat náš žánr, a když za mnou tamní posluchači přišli po koncertě, říkali, že jim to přišlo jako směs funky, techna a swingu. Pokud jste česká indie kytarovka a chcete prorazit v Anglii, tak pravděpodobně nemáte šanci, protože tam ten žánr vznikl. Domácí kapely se mnohdy chtějí vyrovnat svým zahraničním idolům se vším všudy a zapomínají být své, něčím jiné. My se naopak nebojíme v hudbě prodat i naše slovanské kořeny a většina obecenstev v zemích, kde jsme hráli, to oceňovala.

Český folklor jste ale ve svých písničkách zatím nevyužili. Dokážete si představit, že byste hráli třeba s cimbálem?

Scartch: My se nebráníme ničemu, takže uvidíme. Nikdy totiž předem netušíme, kam nás skládání nových písniček zavede. Každý z nás má trochu jiný vkus a ve studiu se to snažíme smíchat dohromady.

Pejcha: Ještě k té předchozí otázce. Spousta kapel jezdí do zahraničí bez nějakého plánu, objíždí neznámé kluby, jenom aby si mohla dát do bia, že hrála v cizině. Náš manažer ale spolupracuje se zahraničními agenty, jejichž prostřednictvím se nám snaží domluvit vystoupení, která mají hlavu a patu.

Scartch: Hodně nám pomohly mezinárodní showcaseové festivaly, kde sice hrajete zadarmo, ale přicházejí na ně promotéři větších akcí, kteří tam hledají kontakty na nové talenty.

"Jsme megalomani. Móda s hudbou pro nás tvoří jeden celek," říkají členové Mydy Rabycad. Příští rok se ve Foru Karlín chystají pokřtít čtvrtou desku, kterou teď natáčejí.
"Jsme megalomani. Móda s hudbou pro nás tvoří jeden celek," říkají členové Mydy Rabycad. Příští rok se ve Foru Karlín chystají pokřtít čtvrtou desku, kterou teď natáčejí. | Foto: Petr Klapper

Roli frontmana v Mydy Rabycad nejvíc plní Žofie. Četl jsem ale, že jste navzdory živelné koncertní prezentaci ve skutečnosti stydlivá?

Dařbujánová: Dřív jsem opravdu bývala hodně stydlivá. Když mě naši vzali za učitelem, který mi měl na základní umělecké škole dávat hodiny kytary a zpěvu, vedl zrovna jednu kapelu, co měla na ulici koncert. Když jsem ty muzikanty viděla hrát, naskočily mi vyděšené myšlenky. "Takhle přirozeně zpívat a mluvit před lidmi přece nikdy nezvládnu!" Pak za mnou ten učitel přišel a ptal se, jestli bych něco podobného chtěla dělat, a já mu s tím vystrašeným výrazem odpověděla: "Já nevím!"

Dlouhou dobu jsem si říkala, že se radši propadnu, než abych musela něco vyslovit do mikrofonu. A pak jsem na tom folkovém táboře, o němž jsme už mluvili, potkala kamarádky rozené herečky, Kačku Císařovou a Báru Purmovou. Vždycky, když někam vešly, celá místnost ožila. Nejdřív jsem jim to záviděla, protože jim to hrozně usnadňovalo komunikaci. Jak jsem s nimi ale trávila čas, také jsem to chytla. Minimálně na pódiu tedy ano. Přijde mi, že muzikanti ventilují své pocity spíš v písničkách, takže nám ty emoce sice nejde tak snadno sdělit ve slovech, ale dokážeme je zazpívat.

Scartch: Přesně. Chceš vědět, jak se máme? Tak si poslechni naši novou písničku!

Od vydání vašeho posledního alba M.Y.D.Y. uplynul rok. Kdy vydáte nějakou novou píseň?

Scartch: Po Novém roce začneme intenzivně pracovat na desce, kterou bychom rádi pokřtili příští rok v listopadu na koncertu ve Foru Karlín.

Pejcha: Jak už jsme říkali, jsme megalomani a v takhle velkém prostoru jsme ještě nehráli. Plánujeme obrovskou show, která předčí všechno, co jsme doposud udělali!

Podívejte se na rozhovor s kapelou Tata Bojs k příležitosti 30. výročí jejího založení:

Neuměli jsme ani vlastní písničky, ty jsme i blbě skládali, dlouho jsem jen řval přes nástroje, popisuje začátky Tata Bojs v roce 1988 Milan Cais. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy