Recenze - Byla by to trochu nefér definice vůči všem pravidlům žánru s patkou, ale Muse by měli být emo kapelou. A byli by nejlepší. Alespoň pokud jde o vypjatou našponovanost gest, která by se klidně dala modelovat v Berniniho sochách.
Samozřejmě, že se z toho klube pompézní velikášství, které začíná už tím, že si kapela jako intro pro své dva zaplněné koncerty ve Wembley vybere motiv z Prokofjevova baletu Romeo a Julie.
Trojice se vynoří zprostřed stadionu a dlouhým molem se vydává k pódiu, ovace se přelomí v úvodní Knights of Cydonia a už v tu chvíli získáte pocit, že ta díra uprostřed zastřešení Wembley je pozdně barokní kopule s freskami o vyhnání z ráje.
Muse se od debutu Showbiz - který byl už tak dost opulentní - vypracovali k okázalosti, až je div, že ještě nezačali hrát na varhany. Koncert HAARP následující po čtvrtém albu Black Holes & Revelations, je plný instrumentálního opojení a posunků srozumitelných i pro ty nejzadnější řady: ruky sahající k nebesům a druhé dlaně opřené o hrudní koš, jako když ze sebe Pavarotti v Nessun Dorma páčívával "Vinceróóóó."
Tehdy Matthew Bellamy zpívá: "Život mi probleskne před očima." A pokud je potřeba strhnout dav k agresi, vypomůže si kytarovými citacemi Rage Against The Machine.
Muse - Time Is Running Out
Zní to všechno poněkud ironicky, ale na druhou stranu těžko lze v současnosti uvažovat nebo vůbec vymyslet jméno nějaké jiné kapely, která strhne na svou stranu celý stadion a udrží ho na sebe fascinovaně zírat.
Kapela, pro kterou je stadion základna klenutých melodií, počítá s ním a nehraje v arénách jen proto, že na ni prostě začalo chodit hodně lidí. Když vysypou Map of the Problematique, Invincible, Starlight a New Born, nenajdete žádnou jinou vitálnější.
Pří vší té epičnosti je ale neprominutelné, že z dvojkompletu CD (koncert z 16. června 2007) a DVD (17. červen 2007) je ta vizuální stránka naprosto zprasená. Muse by unesli víc kudrlinek než versailleské radovánky Ludvíka XIV. Na koncert by po kanálu mohla připlout zlatá bárka s bakchantkami a pořád by se to dalo.
Takže když pódium zdobí dva radary, tanečnice na létající hrazdě stoupají na balónech k obloze pouze v jedné písni a zadní projekce jsou jen nějaký halabala splácaný účelový design, který operuje s útržky textů, uvědomíte si, jak zoufale to pokulhává za hudbou.
Tu bídu nakonec podtrhne ubohá účelová kamera, která se vyžívá v kolotočářských nájezdech jeřábem, rychlém přeostřování a fetišistickém ohmatávání konstrukce stadiónu, jako kdyby šlo o průmyslovou špionáž a ne o rock'n'roll.
Koncert ve Wembley je snímaný otrocky záznamově, že jen trpíte a na gauči před televizí se z vás stává alternativní režisér, který si říká: "Tady by to přece šlo takhle... a sem dát tohle." Sousloví promarněný potenciál sem pasuje jak čípek do zadku.
Takže jestli Muse a jestli HAARP, tak jenom na CD, prosím.
Muse: HAARP. CD/DVD. CD: 72 minut. Vydala firma Warner Bros.