Ennio Morricone ani ve svém pokročilém věku pero nebo notový papír (natož taktovku) neodkládá a stvrdil to ze svého dirigentského trůnu i během pražského koncertu dvojicí aktuálních skladeb z posledního westernu Quentina Tarantina Osm hrozných.
Morricone ani zdaleka není výhradním skladatelem filmové hudby k westernům, resp. spaghetti westernům, za kterého ho mnozí mají. V celé jeho tvorbě čítající přes 500 filmů najdeme totiž ne více než 30 snímků tohoto žánru. Žánru, kterým se sice po boku svého přítele ze školních lavic Sergia Leoneho proslavil po celém světě a již provždy zapsal do dějin filmu, ale u kterého rozhodně a ani zdaleka nezůstal (v jeho filmografii najdeme jak horory, detektivky nebo sociální dramata - ale třeba i erotické filmy).
Koncepce celosvětového turné Ennio Morricone: The 60 Years Of Music Tour tuto rozmanitost sice odráží, ale z povahy věci jen částečně. Ve srovnání s jeho předchozími koncertními vystoupeními doznal playlist několik vítaných, i když spíše kosmetických změn. V tomto ohledu potěšila především hned úvodní svita tří skladeb z filmů režiséra Giuseppeho Tornatore (hlavní motiv Nejvyšší nabídky nebo tarantela ze snímku Baaria) a pochopitelně pak nejnovější práce pro Quentina Tarantina, který Morriconeho po dlouhé době umluvil k westernu.
Hudba k Osmi hrozným se nese v nejlepším duchu Morriconeho tradice a svou energičností skutečně dává zapomenout, že ji složil onen téměř devadesátiletý nestor evropského filmu, který rozvážnými gesty na druhém konci O2 areny řídí celé těleso Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) i se smíšeným sborem.
Rozhodně nelze říci, že by Morricone během celého večera působil znaveným dojmem (nic takového by nebylo vzdálenější pravdě), oproti jeho předchozím koncertům však už nediriguje ve stoje, ale z dirigentského trůnu.
Vrcholy koncertního pásma, rozděleného do dvou poločasů, byly stejně jako v předchozích Morriconeho koncertech tematické bloky věnované na jedné straně modernímu mýtu ve filmech Sergia Leoneho (zejména strhující The Ecstasy of Gold) a na straně druhé závěrečná část věnovaná "misii" (On Earth as it is in Heaven). V tomto ohledu zvlášť potěšila hlavně ústřední melodie z duelu The Man with the Harmonica (Tenkrát na Západě), kterou maestro zvykl dříve vynechávat, a i její zkrácená verze dovedla spolehlivě evokovat scény, bez kterých si Morriconeho snad ani nelze představit.
Doprovodných projekcí tu není třeba, stačí se zaposlouchat (případně zavřít oči) a obrazy i celé scény před posluchači vyvstávají samy o sobě. Nepřestává udivovat, nakolik Morriconeho skladby dokáží tyto vjemy zpřítomňovat i v koncertních síních.
Redefinice (v) žánru / Moderní mýtus
Ennio Morricone vzešel z římského avantgardního podhoubí (studoval hru na trubku a sborovou skladbu), a tak vedle něžných, snadno zapamatovatelných a veskrze melodických motivů, které si okamžitě pobrukují snad všichni diváci jeho filmů, vnesl do ryze amerického (a Evropou svébytně adaptovaného) žánru i velký díl experimentálních metod a postupů, v klasickém westernu dříve neslýchaných.
Kombinuje tak například reálně znějící zvuky a ruchy s hudebními nástroji a tím buduje jakýsi moderní sound design vystavěný na orchestrálním podkladě. Ať už je to zavytí kojota, ústřední motiv z finálního dílu "dolarové" trilogie Hodný, zlý a ošklivý ve filmové verzi doprovázené hvízdáním Morriconeho přítele z dětství Alessandra Alessandroniho, nebo v prachu doznívající melancholická truchlo-zvonkohra kapesních hodinek ze závěrečného duelu Pro pár dolarů navíc.
V symfonických orchestracích a aranžmá pro velká tělesa, které tak dobře známe z Morriconeho nynějších koncertů, bývají sice ostré hrany jeho skladeb tak trochu obroušené a zahlazené (zvlášť patrné je to v případě nejistých žesťů) a i tempo bývá rozvolněné, ovšem ve chvílích, kdy nastoupí zástupy smyčců v plné síle (Tenkrát v Americe, Tenkrát na Západě), svity skladeb v živém podání přesahují své filmové protějšky a právem zvedají publikum ze židlí.
Na tomto místě se sluší vyzdvihnout vynikající sopranistku Susannu Rigacci, která Morriconeho na koncertech v těchto letech doprovází a která s nonšalantní elegancí přebírá vokální party po fenomenální Eddě Dell’Orso.
Celou svou tvorbou Morricone poněkud popírá svůj někdejší výrok o tom, že nejlepší filmová hudba je taková, kterou divák nevnímá, která nesvádí a neodvádí jeho pozornost. Naopak. Zdá se, že Morriconeho filmové kompozice jsou stvořené právě a předně na poslech - jeho koncertní turné pro současné publikum bývají toho živým i živoucím důkazem.
Až s matematickou přesností odměřované takty, vysoce klenuté melodické motivy, které se nebojí směle vystoupat do exaltovaných poloh a jemnocitné propojení melodického s disharmonickým, to jsou parametry více jak šedesátileté tvorby jednoho z nejpřednějších filmových skladatelů současnosti, maestra Ennia Morriconeho.
Maestra zdaleka ne jen a pouze spaghetti westernů.
