reklama
 
 

Miro Žbirka: Turné k desce Abbey Road bude velký comeback Mariky Gombitové

31. 8. 2016
Miro Žbirka si splnil dětský sen. Nahrál desku v legendárním studiu Abbey Road v Londýně a nyní se s novými písněmi a anglickými muzikanty vydá na turné. Jako speciálního hosta si pozval Mariku Gombitovou, pro kterou to bude velký návrat na koncertní pódia. „Vždy když píšu duet, jako první mi automaticky naskočí její jméno. Rád pro ni něco napíšu, ale musí to chtít i ona. Za ta léta, co se známe, jsem se naučil, že rozhodující je, zda Marika chce točit. Uvidíme po turné,“ řekl Žbirka v rozhovoru na dotaz, zda chystají nový materiál.

Máte za sebou stovky a možná tisíce koncertů. Čím bude Road to Abbey Road tour speciální?

Za léta své kariéry jsem se věnoval několika speciálním projektům. Například jsem spolupracoval se symfonickým orchestrem a vyvrcholilo to nahráním desky. To současné turné bude ale úplně jiné. Na jevišti budu se svou kapelou a přidají se k nám angličtí hudebníci, se kterými jsem nahrával album Abbey Road. Výjimečné a lehce znervózňující je to i proto, že to nemůžeme nacvičit tak, aby to byla rutina. Běžně můžete každou skladbu pulírovat ke svojí spokojenosti. Teď si nemůžu dát jen tak schůzku s bubeníkem, který hrává s Paulem McCartneym, a zkoušet 22 dní tři měsíce. Takže celá příprava probíhá s co největší zodpovědností a představivostí, jaké problémy mohou nastat.

Jak jste se vlastně cítil v Abbey Road, nejslavnějším nahrávacím studiu na světě?

To, že jsem vešel do nejlepšího studia na světě, jsem musel strávit na více úrovních. První problém nastal hned u recepce, kde jsem si musel uvědomit, že tu musím pracovat a nejsem tu jako turista. Bylo to trochu schizofrenní. Byl jsem tam jako fanoušek a zároveň jsem natáčel píseň. Když jsem tam zpíval, věděl jsem, že stojím na místě, kde Beatles točili Seržanta Peppera. Připadal jsem si nepatřičně, jako kdybych chodil po Cheopsově pyramidě.

A bylo to pro vás spíš svazující, nebo inspirující?

Mě to nabijí. Když jste dlouho na scéně, může se stát, že vám hraní zevšední. Já když jsem v Abbey Road, tak se vracím k ideálům, které jsem měl v době, kdy jsem začínal hrát. Nezačal jsem nahrávat desky, aby mě to živilo, ale protože jsem miloval Beatles. A když jsem tam, poznávám místa z fotografií a videonahrávek a vrací se mi klukovské pocity z doby, kdy jsem se začal zajímat o hudbu. A musím říct, že nemám Abbey Road dost.

Takže se vrátíte do Londýna nahrávat?

Fascinuje mě komornější Studio 3, kde Beatles nahráli desku Revolver, a rád bych tam taky něco natočil a zažil to. Ale uvidím, co bude. Je to otázka energie. V poslední době si uvědomuji, že jsem nikdy moc nežil osobní život. Vím, že je zvláštní mluvit o sobě ve třetí osobě, ale mívám pocit, že skoro vše jsem vždy podřizoval tomu, co skládá písničky. Možná ale až skončí turné a trošku si odpočinu, zase se stanu se tím fanatikem s pocitem, že musím nahrát nové písničky a třeba právě v tom Studiu 3 v Abbey Road.

Road to Abbey Road Tour 2016

Road to Abbey Road Tour 2016

  • 16 .9. Praha
  • 18. 9. Ostrava
  • 20. 9. Bratislava
  • 22. 9. Košice
  • 29. 10. Londýn

Pro mnoho lidí je určitě velkým lákadlem vašeho nadcházejícího turné speciální host, kterým bude Marika Gombitová. Jak velký prostor dostane?

Je jasné, že po té dlouhé pauze jsem Mariku nezval na hodinový blok. To by pro ni nebyla ta správná nabídka. Jsem rád, že mou nabídku na hostování přijala, a teprve nyní ladíme, co budeme zpívat. Ale určitě zazní naše skladba V slepých uličkách. Pro tento koncert jsme nenatočili nic nového, takže budeme vycházet z těch písniček, které lidé znají. Marika se už vrátila na televizní obrazovky, ale toto bude její koncertní návrat.

Maričina pozice je na Slovensku a i v Česku výjimečná. Když se objevila po letech na veřejnosti, měla dlouhé standing ovations. Popsal jste muzikantům z Anglie situaci a jakou pozici tu Marika má?

Samozřejmě to bude velmi těžké, ale myslím, že pochopí, že jde o velký návrat. Producent Rob Cass už mě v Česku viděl a má za sebou prvotní překvapení. Bral mě jako člověka, který si chce udělat nahrávku v Abbey Road, ale chtěl mě víc poznat, tak mě požádal, ať ho vezmu na nějaký svůj koncert. Čekal, že ho vezmu do malého klubu, a já ho uložil do lóže a najednou viděl symfonický orchestr a tisíce lidí. Takže on už ví. A on pak tlumočil muzikantům v Londýně, kdo jsem. Tím mi odpadlo mnoho vysvětlování (směje se).

Ve spojitosti s Marikou se mluvilo i o nové desce a asi by bylo zvláštní, kdybyste se na ní autorsky nepodílel. Připravuje album?

Kamil Peteraj, který píše Marice texty, už mi několikrát naznačil, že by po mně chtěl skladbu pro Mariku. Vlastně vždy když píšu duet, jako první mi automaticky naskočí její jméno. Rád pro ni něco napíšu, ale musí to chtít i Marika. Za ta léta, co se známe, jsem se naučil, že rozhodující je, zda Marika chce točit. Zda Marika má chuť natáčet nové písně, uvidíme po turné.

Měl jsem velmi empatickou mámu. Ona mi nikdy neznechucovala Československo. Nikdy si nahlas nestěžovala, že jsou zavřené hranice. Vždy byla spíš pozitivní. A to musela vidět, jak moc toužím vidět Beatles a nešlo to.

Mám pocit, že koncertujete téměř bez přestávky. Bylo nějaké období, kdy jste dlouho nehrál?

Zajímavé to bylo po roce 1989, kdy jsem dostával zcela nové nabídky. Začali mě oslovovat kvůli moderování a zapletl jsem se s televizním pořadem Rhytmick, což bylo hodně časově náročné, protože se natáčelo v Amsterdamu. Zároveň mě to lákalo, protože v té době nebylo obvyklé, aby v televizi běžely zahraniční videoklipy.

Jak dlouho jste vlastně Rhytmick točili? To byl hodně populární pořad.

To si nevzpomínám, ale vím, že jsme končili na vrcholu sledovanosti. Šlo o administrativní rozhodnutí, kdy nám bylo líto, že to končí. Ale pak jsem byl rád, protože jsem zjistil, že mám víc času, a začal jsem zase natáčet. David Koller mi produkoval desku Meky, pak vyšlo Modrý album s hity Co bolí, to přebolí nebo Bezchybná a k němu jsem udělal turné a od té doby jsem tak dlouhou přestávku nikdy neměl. Zjistil jsem, že koncertování může být fajn. Technicky šlo všechno hodně dopředu, odposlechy jsou lepší, auta jsou lepší, takže to cestování po Česko-Slovensku se stalo o něco příjemnější.

Zůstaňme u televize. Každý týden vaši píseň Někdy stačí dát jen dech slyší přes milion diváků seriálu Ordinace v růžové zahradě. Nechtěl jste někdy, ať už tu píseň stáhnou nebo vymění?

To mě nikdy nenapadlo. Myslím, že to, co funguje, se nemá měnit. Ordinace vznikla v roce 2006 a mně a Janu P. Muchowovi řekli, že chtějí písničku do nízkorozpočtového seriálu asi pro třicet dílů. Nedělali jsme si s tím moc hlavu. Vzniklo to velmi jednoduše a nikoho z nás by nenapadlo, že se to bude hrát ještě po deseti letech.

Marika Gombitová & Miro Žbirka - V slepých uličkách | Video: YouTube

Vraťme se o pár desetiletí zpět do socialismu. Týkala se vás cenzura?

Cenzura nás zastihla hned na začátku s kapelou Modus. Když jsme vyhráli Bratislavskou lýru, nezakázali nás, ale nesměli jsme natočit album. Byl to ale přirozený stav, tak to tenkrát chodilo. Stačilo, abychom někde do programu zařadili anglicky zpívanou písničku, a pokud někdo napsal udání na agenturu, hned jsme měli průšvih a museli jsme to jít někam vysvětlovat. Na druhou stranu agentura chtěla mít vyprodané koncerty a vydělávat, tak nás nikdy úplně nezakázali.

Vím, že váš největší hit Biely kvet měl být původně Čierny kvet. Je to pravda?

Ten text byl pod větším mikroskopickým zkoumáním, protože měl jít do živého vysílání na prvním programu Československé televize. To reálně znamenalo, že to sledoval úplně každý. Takovou sledovanost by dnes chtěla každá televize.

A museli jste mít všechny texty schválené?

Ano. Žili jsme s tím, že to je běžná věc. Texty se dávaly dlouho dopředu ke schválení. Často se album nahrálo, ale vyšlo třeba až za půl roku. Tak když jsem napsal text, neměl jsem vůbec vyhráno. Musel ho někdo schválit. Pak se nahrál a nahrávku zase schvalovala další komise, zda je to vysílatelné v rádiu. Mnoho textů tím sítem neprošlo, a když mě někdo chtěl odstavit, měl skvělou příležitost. A právě Čierny kvet prošel tím prvním sítem a teprve pak, až když se určilo, že ta skladba bude na Bratislavské lyře, tak jsme to museli změnit na Biely kvet. Přesný důvod neznám, ale asi aby to nebylo depresivní a smutné.

Neštvalo vás, že všechny texty se musely schvalovat?

Brali jsme to jako samozřejmost. Tak to prostě bylo. Naštěstí já jsem ty zásahy zažil od takových osob, kterých jsem si vážil, protože rozuměly technice textování. Posílaly mi většinou nějakého básníka a často jsem to bral jako obohacení. To mi cenzuru velmi zjemňovalo.

Asi jste tušil, že za železnou oponou to fungovalo jinak. Nemrzelo vás někdy, že vaši rodiče nezůstali v Londýně?

Nemůžete vědět, jak to funguje venku, pokud tam nejste. Párkrát jsem venku hrál, ale byl jsem něco jako gastarbeiter. Začínám chápat, jak to tam funguje, až teď, když mám za sebou práci v Abbey Road. Pořád si nedovolím tvrdit, že máme podobné systémy.

Jako dítě jsem vnímal úplné základy těch rozdílů. Věděl jsem, že tam mají desky a my je tady nemáme. Tam, když chcete vidět Beatles, koupíte si lístek a jdete na koncert. To jsem nikdy nemohl udělat. V tom smyslu jsem cítil nějakou křivdu, ale na druhou stranu já se narodil už na Slovensku. Pro mě bylo normální, že cesta do Vídně je zavřená. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Když vidím u syna na stole cestovní pas vedle namazaného chleba, rychle za ním utíkám a říkám, ať si ten pas někam schová. Přece je to pas! Ale pro něj je to samozřejmost, vždyť on ho ani na cestování po Evropě nepotřebuje.

A také musím říct, že jsem měl velmi empatickou mámu. Ona mi nikdy neznechucovala Československo. Nikdy si nahlas nestěžovala, že jsou zavřené hranice. Vždy byla spíš pozitivní. A to musela vidět, jak moc toužím vidět Beatles a nešlo to. I když byla Angličanka, nemohla mi pomoct. Neměl jsem pas.

Pro mě je příběh vašich rodičů naprosto nepochopitelný…

Byla to rarita. Myslím, že v Bratislavě tenkrát byly čtyři Angličanky, které přišly po válce do Československa. Ale dnes potkávám tolik cizinců a tolik smíšených manželství, kteří zde žijí.

Myslíte, že vaše máma nikdy nelitovala, že odešla za láskou do nesvobodné země?

Určitě prožila brutální změnu. Přece jen se přestěhovala z Londýna do Bratislavy, kde byl jiný režim. Pro ni to muselo být hodně těžké. Navíc přišla o syna, který se narodil v Londýně, ale nikdy si vážně nestěžovala. Asi proto, abychom mohli jako rodina dál fungovat. Takže nejdřív to byla ona, kdo nám nepřipomínal naši situaci, a pak jsem to byl já, kdo si dával pozor a nevyvolával smutné vzpomínky.

Poměrně rychle jsem odešel z domu, a když jsem chodil domů na návštěvy, nikdy jsem jí bratra nepřipomínal. On a i téma Anglie byli tabu. Mám doma dopisy, které psala někomu do Anglie na tato témata. Ale jak jsem je začal číst, musel jsem přestat. Nebyl jsem na to ještě připravený. Otevíraly se při tom staré rány a měnil se úhel pohledu na ty události a bylo mi jí najednou velmi líto.

Udržujete pořád vztahy s rodinou v Anglii?

Není to dlouho, co jsme gratulovali strejdovi Davovi k jednadevadesátým narozeninám.

Máte teď v diskografii anglicky nazpívanou desku. Přiblížil jste se jim díky tomu jako umělec?

Samozřejmě že mámin bratr věděl, že jsem muzikant, ale díky té angličtině jsem mu blíž. Dokonce mě viděl koncertovat v Londýně. A když tam jsem, chce, ať mu něco zahraju. Má i sousedku, která mu ukazuje můj Facebook. Je najednou úplně in (směje se).

Můžeme zavzpomínat na vašeho bratra, který tragicky zemřel? Když jsem viděl jeho fotografie, tak on vypadal jako rocková hvězda.

Jason je pro mě stále velmi důležitá postava. Neumím si představit, že bych dělal hudbu, kdyby nebyl on. Byl to skvělý chlapík. Pořád si ho uchovávám v paměti. Pro mě je svým způsobem stále se mnou. Občas když vidím staré filmy, vzpomínám si, jak jsme je sledovali spolu a kterou část měl rád. Svým způsobem tu se mnou stále je. Představuji si jeho reakce, co by se mu líbilo a co ne.

Vím, že jste našel jeho dopis na rozloučenou…

Ano, ale neměl jsem sílu ho dočíst. Nešlo to. Vlastně ani nevím, jak ten dopis skončil. Předal jsem ho mámě. Musíte si uvědomit, že mně tehdy bylo šestnáct roků. Jason byl ten, na koho jsem spoléhal, koho jsem obdivoval, a najednou nebyl.

Věděl jste, že je nešťastný, že si řeší nějaké problémy?

Vůbec jsem to nezachytil. Já byl pro něho malý kluk. Mezi námi byl ještě bratr Tony. A přiznám se, že i když na něj myslím často, tak se nezabývám tím, proč se to stalo. Je to příliš bolestivé. Uchovávám si ho jinak. Dokonce jsem natočil jeho píseň Mám čierny deň. Zvláštní je, že Kamil Peteraj, aniž by tušil, že jde o jeho skladbu, tak ji pojmenoval tak temně.

Ať neskončíme smutně, co kromě turné k desce Abbey Road chystáte?

S Honzou Vedralem dokončujeme mou autobiografii, která by měla vyjít v den mých narozenin v říjnu. Prošli jsme spolu archivy a fotografie a opravdu tak otevřený jsem ještě asi k nikomu nebyl.

A jsem také moc rád, že zase začínají vycházet vinyly. S tím jsem už ani nepočítal. Takže na Abbey Road tour bude nově k dostání deska 22x2 – The Best Of na vinylu.

autor: Daniel Maršalík | 31. 8. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama