Minulost na studených Kazetách je lepší než budoucnost

Karel Veselý
15. 1. 2010 8:21
Domácí projekt na vlně osmdesátkového revivalu
Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Někdejší progresivitu elektronické hudby zadusily retro nálady a klubovou scénu ovládla fascinace osmou dekádou. Dalším důkazem jsou i Kazety - společný projekt zpěvačky a divadelní herečky Jany Švarcové a producenta DJ Ventolina.

Jejich bezejmenný debut servíruje studené electro beaty, primitivní syntezátorové vyhrávky, špinavé kytarové riffy a odcizený zpěv. Vítejte v chladném světě zbaveném emocí.

Když debutové CD dvojice Kazety otevřete, vypadne vám úhledně složený černobílý plakát. Vlevo se skví Eva Herzigová vystavující svoje vyhlášené poprsí, vpravo samospouští vyhotovený snímek nahého muže, jehož přirození zakrývá květináč s bambusem. Na jedné straně objekt touhy (supermodelka) a na straně druhé její subjekt, beznadějně ztracený ve své obyčejnosti, jež postrádá jakýkoliv smysl.

Foto: Aktuálně.cz

Fotka je to chladně surová, tisíce podobných najdete na internetových erotických seznamkách. A přesně taková je v kostce hudba Kazet - nekašírovaně primitivní a špinavá. Už není ani melancholická nebo smutná, empatická nebo vzdorná - je jen prostě dokonale prázdná.

Jana Švarcová recituje: "Necítím nic. Nemůžu se pohnout" a za chvíli pro změnu: "Jsem smutná, jsem veselá. Většinou je to jedno. Většinou je to jedno." Jsme u zásadní otázky, která vás u desky Kazet napadne: A proč by to nemělo být jedno i mě?

Nic nicuje

Kazety zapadají do aktuální domácí vlny, v níž se současná klubová generace obrací do minulosti - k primitivnímu osmdesátkovému soundu, jehož estetika navíc vyrůstá z punkové filosofie, že hudbu může dělat každý. Místo blyštivého electroclashe berlínského střihu, jak ho předváděli třeba The Nihilists, jdou ale Kazety hlouběji k existenciálnímu jádru.

Foto: Aktuálně.cz

Na první pohled se vezou na stejné vlně jako britští La Roux nebo The Ting Tings s jejich modelem: kluk-intelektuál za syntezátorem a zpěvačka u mikrofonu, která usilovně předstírá, že jí na ničem nezáleží. Místo synth-popových trylek ale vplétají do své hudby prvky garážového rocku a špinavé kytary dodávají jejich skladbám tah na bránu. Tohle by nejspíše nebyla potrava pro žebříčky, ani kdyby byli Britové.

Deska začíná skvělou Depilací, skvostným feministickým pandánem s textem "Trochu to bolí, když mě nechceš takovou jaká jsem" recitovaným odevzdaným hlasem. Závěrečný verš skladby "odhrnu sníh a kouknu se ven, na nebi září plno hvězd" snad nabízí aspoň nějaký závan naděje; je to ale poslední místo na desce, kde Kazety vzhlédnou mimo svůj hermeticky uzavřený svět.

Zbytek alba se nese ve stylu dokonalé - někdy až protivné - stylizace osmdesátkové prázdnoty. Tam, kde mají spříznění MIDI LIDI v textech aspoň špetku humoru, drží se Kazety tvrdohlavě ortodoxního nihilismu.

Prázdnota až na dřeň

Kde se fascinace osmdesátkami vzala? Nový pop kapel jako Human League, Visage, Soft Cell tehdy vzešel z post-punkové DIY estetiky a reagoval na nástup nekompromisní pravicové politiky Margaret Thatcherové. Její totální kapitalismus, stejně jako Reganovy silácké pózy vůči východnímu bloku a závody ve zbrojení, vybudily u tradičně levicových hudebníků vize odcizení člověka člověku a v hudbě začala dominovat odlidštěná témata civilizační prázdnoty a úniku do světa umělohmotných snů.

Foto: Aktuálně.cz

Žijeme snad v začínající druhé dekádě nového tisíciletí v podobném svrabu? Možná, že obliba 80. let začala spíš jako dekadentní cool hra, jako fascinace plastikovým kýčem a tehdejší výstředností.

Globální úzkost a nejistota by se však (nejen) v době finanční krize dala krájet, a tak retro vlna dostala záhy i jiné konotace. A žádný div, že hudebníci posluchači teď zase dávají přednost hudbě, která jim říká, že je lepší "necítit nic".

Návrat chladné, emocí zbavené hudby má totiž ještě jeden rozměr - slouží jako antiteze "vřelé" a dokonale zprodukované černé hudby, která dominovala popu po celou první dekádu tisíciletí.

Je ale třeba říci, že Kazety jsou v tom trochu nevinně. Ano, honí "electro" trendy zpoza hranic, ale - pokud se nemýlím - spíše než Human League ctí Suicide a Bauhaus. A z kopírování úspěšných žebříčkových modelů by je snad obviňoval jen blázen neznalý reálných poměrů v domácí hudbě, kde kterákoli z písniček mohla vzniknout v posledních 15 letech.

A přestože je to zčásti pořád hra, i v retro stylizaci Kazet něco znepokojivého. Hlavně když si uvědomíte, jak se jejich debut "nebezpečně" blíží nahrávkám domácí novovlnné hvězdy Dybbuk z poloviny 80. let.

Stejně jako electro-punkýši Like She nebo hrdí digitální primitivové I love 69 popgejů nemíří Kazety do budoucnosti, ale do minulosti. V tom je jedna z nejpozoruhodnějších domácích desek za rok 2009 zároveň i jednou z nejsmutnějších, když svým posluchačům vzkazuje: minulost je lepší než budoucnost.

Kazety: Kazety. CD, 45 minut. X Productions, 2009. Ukázky na MySpace kapely zde.

 

Právě se děje

Další zprávy