Recenze: Večer pohodové atmosféry. Bublé v O2 areně zpíval swing s Čechem

Michael Bublé také v Praze zpíval s okouzlujícím šarmem.
Snímek z úterního koncertu Michaela Bublého v pražské O2 areně.
Foto: ČTK
Josef Vlček Josef Vlček
18. 9. 2019 11:57
Na dvě hodiny se včera pražská O2 arena proměnila v lasvegaský hotel s kasinem a koncertní síní Caesars Palace. Král nového swingu, kanadský zpěvák Michael Bublé, předvedl efektní show s jednadvacetičlenným bigbandem a velkou smyčcovou sekcí. Byla to poctivá muzika bez elektroniky, s nadhledem a elegancí.

Čtyřiačtyřicetiletý Bublé je jedním z nejlepších jazzových zpěváků současnosti. Brilantní technik, jistý ve výškách, ale schopný nasadit i hlubší rejstřík sexuálního loudila.

Rodák z kanadského Burnaby začal natáčet zkraje tisíciletí, velký komerční úspěch měl roku 2005 s albem It's Time, které už předložilo jasnou koncepci comebacku swingové hudby původně ze třicátých až padesátých let minulého století, avšak přesunuté do současné popové podoby. Deska začínala standardem Feeling Good, stejně jako včerejší koncert v Praze a všechna vystoupení současného turné An Evening With Michael Bublé.

Zpěvák má dnes na kontě osm studiových desek, které původní směr rozvíjejí. Změnilo se snad jen to, že loňská, zatím poslední Love soudobějším skladbám nedává přehnaně swingový charakter a víc staví na klasických melodiích. Sedm z dvaadvaceti písní Bublého pražského koncertu pocházelo právě z této nahrávky, včetně poct pianistovi a zpěvákovi Natu Kingovi Coleovi (When I Fall in Love) nebo Franku Sinatrovi (I Only Have Eyes for You).

Z nového alba pocházela i nejdráždivější skladba večera, My Funny Valentine. Jemnou baladu, kterou milovali a rádi hráli introvertní jazzmani jako trumpetista Chet Baker nebo saxofonista Stan Getz, pojal Bublé efektním, robustním způsobem. Publikum, které verze cooljazzových mistrů povětšinou asi nezná, bylo nadšené.

Když už padla zmínka o Sinatrovi: Bublého koncert měl do jisté míry sinatrovský charakter. Legendární americký zpěvák si liboval v roli baviče a mezi písničkami hodně povídal, vyprávěl historky, žertoval, vzpomínal nebo mluvil o sobě. Jeho vystoupením to dávalo atmosféru bezprostřednosti.

Také Michael Bublé si povídání mezi písněmi užívá. Nejvíc toho řekl o rodině, přesně v duchu své poslední desky Love, přičemž se stylizoval do role milujícího manžela tak trochu pod pantoflem. Dařilo se mu tím mírnit silný sex-appeal elegantního bohatého čtyřicátníka, který se zlatými manžetovými knoflíčky vyrazil do Nevady utratit pár tisíc dolarů mezi krásnými ženami v hernách a luxusních restauracích.

Skladba Forever Now z Bublého loňské desky Love. | Video: Reprise Records

Bublé vystupuje s okouzlujícím šarmem. Sinatrovský swing obsahuje něco lehce nabubřelého, co se dnes už nenosí, a zpěvák se to snaží odbourat.

Kromě povídání o rodině mimo jiné snahou být co nejvíc kontaktní. Také v Praze si neustále podával ruce s diváky, pořizoval s nimi selfie, rozdával autogramy - a při tom všem dokonale zpíval. To by hvězdy padesátých let nikdy neudělaly, ty si potrpěly na zbožšťující odstup.

Mezi způsoby, jak zdůraznit svou image "normálního člověka", patřil i připravený, pro diváky nicméně nečekaný moment.

Michael Bublé s Janem Smigmatorem při včerejším koncertu.
Michael Bublé s Janem Smigmatorem při včerejším koncertu. | Foto: Facebook.com/Jan Smigmator

V jednu chvíli Bublé z publika vyhmátl "jakéhosi Jana" a zazpíval s ním parádní verzi další sinatrovky I've Got You Under My Skin. A co víc: českému swingovému věrozvěstovi Janu Smigmatorovi, neboť to byl on, jen tak gentlemansky nahrával, aby host plně vynikl. To se povedlo.

Scénka se Smigmatorem je příkladem Bublého metody neustálého překvapování. Něco neobvyklého posluchačům připravil skoro v každé písni. Například rozjel slavnou skladbu Caba Callowaye Minnie the Moocher, ale než si to divák uvědomil, už byl uprostřed jiného hitu.

Jindy kapela spustí populární, tak trochu armstrongovský šlágr You're Nobody till Somebody Loves You a místo Bublého jej s ohromným gustem zazpívá jeden z trumpetistů Jumaane Smith. A přidá sólo, na které se nezapomíná.

Píseň You're Nobody Till Somebody Loves You, jak ji Bublé roku 2009 zpíval v newyorské Madison Square Garden. | Video: Reprise Records

K překvapením patřily i vizuální efekty. Už jsme v O2 areně viděli velkolepé show, ta včerejší ale byla střídmá, přitom bohatá na nápady. Stačilo v některých písních na zadní projekci promítat zpěváka a orchestr v černobílé a hned se dostavil nostalgický efekt. Dramatická Cry Me a River, která končila základní část večera před přídavky, se zase pomocí vizuálních efektů dostala do současnosti. Její původní interpretka, Američanka Julie Londonová, by se asi nestačila divit.

Možná ještě větší zážitek než brilantní výkony zpěváka a orchestru představovala dramaturgie. Výběr skladeb pokryl široký záběr hudby předrokenrolového období.

Program byl nenásilně rozvržen do tří částí. První stála na notoricky známých amerických standardech jako Such a Night, My Funny Valentine nebo na mambě jménem Sway.

Foto: ČTK

Druhá, kratší část obsahovala Bublého původní hity, které už místy utíkají od swingu ke středoproudému popu.

O to říznější byl závěr, postavený na skladbách, v nichž se swing mísí s nastupujícím rokenrolem. Jednalo se o poctu trumpetistovi a zpěvákovi Louisi Primovi, jímž proslavené písně Buona Sera, Signorina nebo Just a Gigolo zvedly publikum ze židlí. A následující You Never Can Tell od Chucka Berryho ve zjazzované verzi ještě vygradovalo pohodovou atmosféru.

A to pořád nebyl konec. Závěrečný přídavek Always on My Mind vyrazil dech těm, kdo tuto píseň milují v provedení Elvise Presleyho nebo Pet Shop Boys. Bublé jí dal silně ploužákový charakter, čímž si udělal dostatečný prostor, aby spojil hluboké prožití textu s fantastickou pěveckou technikou.

Nádherná tečka za koncertem pozitivní atmosféry, muzikantského umění a vybraného vkusu.

Michael Bublé

O2 arena, Praha, 17. září

 

Právě se děje

Další zprávy