Před pár týdny vyšla knížka Sladkých dvacet, která mapuje historii vaší kapely, a teď vydáváte osobní retrospektivu Chci bejt jako oni. Nastal moment, kdy Matěj Homola rekapituluje svůj život?
Matěj Homola: Tak dvacet let s kapelou a ve stejném složení si bilanci zaslouží. A ten skejt s tím jde ruku v ruce. Když jsme pracovali na přípravě knížky, narazil jsem na spoustu fotek. Dlouho jsem přemýšlel, co s tím. Až někdy loni na podzim jsem se rozhodl, že z toho udělám knížku a napíšu k fotkám z doby od roku 1985 do roku 2000 svoje vzpomínky. Vzhledem k tomu, že skejt je mladý sport, tak jde vlastně o historii.
Proč jste skončil s výběrem fotek zrovna v roce 2000? Stále přeci jezdíte.
Pro mě je rok 2000 přelomovým, protože jsem přestal fotit a začal jsem se naplno věnovat hudbě. Udělal jsem takovou životní otočku. A co se týká focení obecně, v roce 2000 se přestalo fotit analogem a všichni přešli na digitál.
To je špatně?
Teď nám světlo zachycuje čip ve foťáku, fotku vidíme hned a obratem ji pošleme na sociální sítě. Před rokem 2000 jste si musela jít koupit film, umět fotit, film zpracovat a vyvolat. Postup práce byl tedy naprosto odlišný. Protože jsem stará škola a fotku jsem navíc vystudoval, tak jsem doma v komoře dělal černobílý fotky úplně běžně. Takže mi doma nezbyla spousta dat, ale negativů k naskenování. Před rokem 2000 šlo ještě tak nějak o řemeslo. Na druhou stranu jsem vynález digitální fotografie kvitoval. Focení se přiblížilo více lidem, odpadla zbytečná práce a vytvořil se prostor pro kreativitu.
Takže jste v roce 2000 přestal úplně fotit?
Fotím dost a baví mě to, ale jen mobilem a malými kompakty. Už ale nejsem v situaci, kdy bych vzal dvě stě tisíc a šel si koupit super foťák, protože zase taková zábava to pro mne není. Nejvíc fotím asi na cestách. Ty fotky pak občas i někde zúročím, když po mně někdo chce nějaký článek. Nebavilo by mě jezdit s velkým batohem, když můžu mít mobil, který mi, co se týče fotek na památku, v podstatě udělá stejnou službu.
Knížkou se prezentujete jako skejťák, nebo jako fotograf?
Vlastně jsem měl hodně problém, jak tu knihu pojmout. Nejdřív mě napadlo udělat rozhovory se starými pamětníky, ale těch lidí je spousta a pustil bych se do velkýho kusu práce, která by mi zabrala hodně času. Ten já ale potřebuju věnovat kapele. Takže ano. Jde o autobiografii, ve které se snažím sám na sobě přiblížit tu starou dobu. O svým skejtování toho tam moc nepíšu. Dokonce tam nemám ani jednu svoji fotku na skejtu. Takže je to spíš moje retrospektiva fotografa.
Je dnešní generace skejťáků jiná, než jste byli vy?
Za těch 30 let, co jezdím, jsem poznal spousty lidí. Zájem o skejt se měnil, někdy byl větší, jindy menší. Nicméně ale mám pocit, že to stále přitahuje stejnou skupinu lidí, a to platí nejenom pro nás, ale pro celý svět. Skejťáci byli vždycky trošku jiní a jsem rád, že se z toho nikdy nestal sport se vším všudy, s trenérama a se závodama. Například že se z něj nestal snowboarding.
Skateboarding stále vnímám jako takový underground, alternativní záležitost, a to se mi líbí. A co se týká těch rozdílů. Když člověk začínal v 80. letech, věnoval většinu energie na to, aby vůbec sehnal prkno. Tenkrát se sem nesměly dovážet, dnes nepochopitelné. Takže se jezdilo na pašovanejch skejtech nebo na těch, co někdo vyrobil doma za svitu lampičky. Komunisté šlapali skejťákům po zádech, protože jim tento sport přišel buržoazní, výstřední, prostě divnej. Ten, kdo se do toho tehdy pustil, musel být velkej nadšenec a srdcař. Je super, že dnes tohle mladí nemusí řešit. Kdo vzpomíná na tu dobu v dobrém, je hlupák.
A může knížka oslovit i mladší generaci?
Primárně je udělaná pro lidi, kteří zažili ty časy. Třeba ony 90. léta totiž byla strašně specifická dekáda, na skejtu se toho tehdy událo strašně moc. Od roku 2000 je všechno tak nějak stejné, což je ale právě v pořádku. Jezdí zde spousty lidí, v každém městě je skate park a skate shop, kde si můžete koupit všechno, co potřebujete. To tenkrát nebylo, a o tom ta kniha je.
Pro vás osobně je skate sportem nebo životní filosofií?
Pro mě to byl vždycky sport. To, že jsem skejťák a jsem součástí nějaké tvrdé subkultury, jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, co to slovo subkultura znamená. Tedy tak před deseti lety. Došlo mi, že jsem součástí nějakého tvrdého jádra, které má společnou myšlenku. Strašně dlouho jsem to bral jako sport. Na druhou stranu mi hrozně sedli ti lidé, kteří jsou okolo.
A co je podle vás pojítkem téhle subkultury?
Skejťáci jsou jednoznačně tolerantní lidé, kteří si rádi užívají života. Poznal jsem, že jsou to "free" lidi, což je odlišuje od ostatních sportovců, a spojuje je to se snowboarďáky a surfaři.
A řeší se někdy mezi skejťáky i politika?
Politika se obecně začala řešit poslední rok dva. Možná od té doby, kdy nám prezident Miloš Zeman ukázal, zač je toho loket. Začali se o ní víc bavit lidé všeobecně a samozřejmě se řeší i ve skejtparku. Není to sice každodenní téma, které by se řešilo u stolu, ale například co se týče muslimů a uprchlíků, řekl bych, že valná většina skejťáků nemá xenofobní a rasistické postoje. Samozřejmě i takoví se mezi námi najdou, ale je to opravdu hrstka.
A pokud se k tomu otevřeně přiznají, všichni ostatní jim dají najevo, že tahle ne. To je podle mého fajn, v normální společnosti se tohle nenosí. Je zcela normální v současnosti na veřejnosti nadávat na lidi jiné barvy pleti, už se nad tím nikdo nepozastavuje. Pokud se ale takhle někdo vyjádří mezi skejťáky, stává se pro ně tak trochu podřadným člověkem.
Stačí zabrousit třeba na sociální sítě, ty jsou plné xenofobních a rasistických příspěvků. Sledujete to?
Díky sociálním sítím třeba zjistíte, že soused, vedle kterého bydlíte dvacet let, je rasista, který nadává na cikány, černochy, uprchlíky, i když žádného nikdy neviděl, a samozřejmě taky na Havla, Peroutku, Dalajlamu nebo Evropskou unii. Přitom sám kouká do půllitru, na fotbal nebo číhá na švestky v herně. A aby byl svět kolem lepší, neudělal za celý život vůbec nic. Prostě takový ten klasický český hate balíček. Z toho člověk může být lehce smutnej a naštvanej. Nikdy se ti lidé o nic nezajímali, a najednou začnou propadat nesnášenlivosti, protože jim nějaký Okamura s Konvičkou něco nakuká. Ale bylo by škoda propadat skepsi. Většina prostě taková není.
David Koller třeba už nikdy nechce hrát koncert na stejném místě jako kapela Ortel. Jak vnímáte jeho postoj?
Chápu Davida. My jako kapela máme ve smlouvě zařazenou podmínku, ve které se nám pořadatel zavazuje k tomu, že s námi na jednom pódiu nevystoupí kapela Ortel nebo Aleš Brichta. Tyto dva subjekty překročily hranici jakési kultury, jsou to politické subjekty. V tuto chvíli když pojedeme na koncert a bude tam hrát Brichta, nemáme jistotu, zda jde o politický mítink nebo normální koncert a co tam tedy přijde za lidi. Budou to ti kluci a děvčata z těch demonstrací? Ať si každý hraje a poslouchá, co chce, a každý pořadatel si určí svůj program. My prostě jenom s těmito nebudeme hrát na jednom pódiu, protože je nám to odporný.
Měli by podle vás hudebníci zůstat neutrální a nespojovat se s politikou?
Proč by nemohli? Mají na to stejné právo jako kdokoliv jiný. Otázka je, koho a proč podporujou. Podívejte, když někdo bude hrát na předvolebním meetingu ČSSD, kterou já osobně nevolím a mám k ní spoustu výhrad, tak to pořád vnímám jako podporu demokratického subjektu. Pokud ale někdo bude hrát na setkání KSČM, hnutí ANO nebo třeba Úsvitu, je to pro mě osobně něco jiného, protože podporuje z mého hlediska nějakou zvrácenou ideologii, popřípadě podnikatelský projekt. Tohle si každý v hlavě cenzuruje sám. Každý má svůj vysněný systém.
Jak vnímáte kritiku, které čelila Lenka Dusilová poté, co během svého vystoupení na předávání Andělů přečetla prohlášení proti prezidentu Zemanovi?
Pan Zeman s panem Ovčáčkem by si především měli uvědomit, že jsou placeni Lenkou Dusilovou a například i mnou. Jsou to státní zaměstnanci. Ale budiž, beru to jako jejich názor. S Lenkou Dusilovou jinak naprosto souhlasím. V současné době naše země prodělává zatěžkávací zkoušku. Z mého hlediska prezident Zeman a Andrej Babiš předvádí takovou aroganci moci, která tady dlouho nebyla. To už není o tom, že někdo vede nějakou stranu nebo politický subjekt, ale je to spíš opravdu snaha o nějakou systémovou změnu.
