reklama
 
 

Markéta Irglová: Spiritualita není v mé hudbě nadřazená

8. 10. 2014 13:16
Rozhovor se zpěvačkou Markétou Irglovou, držitelkou Oscara za píseň Falling Slowly, nejen o životě na Islandu, kde natočila „desku dialogů“ Muna a našla životního partnera.

Rozhovor - Snad každý tuzemský hudební i filmový nadšenec pamatuje tu velkolepou událost – cena Oscar v kategorii Nejlepší originální píseň roku 2008 uvízla v rukou na pohled snad nejrozporuplnější spolupracující dvojice: vousatého, mužného sedmatřicetiletého Ira a devatenáctileté dívky z Valašského Meziříčí. 

„Každý člověk má jakési body, které se osudově mají stát v jeho životě, ale může se k nim dostat různými způsoby. Asi jsme potřebovali s Glenem (Hansardem, zpěvákem a kytaristou kapel The Frames a The Swell Season, spoluvítězem Oscara za píseň Falling Slowly a bývalým partnerem Irglové – pozn. red.) něco dostatečně velkého, aby to upozornilo lidi, že naše hudba existuje,“ vzpomíná s příznačnou skromností česká zpěvačka a klavíristka Markéta Irglová.

Americký sen, bleskne hlavou. Ze země, kde se plní sny, ale přibližně po roce života tehdy čtyřiadvacetiletá pianistka prchla a vpadla do náruče nesmlouvavého podnebí Islandu. I nového partnera. A producenta a spoluhráče v jednom. Nic, co by Irglová neznala – cesta jak k bývalému příteli, baskytaristovi Timu Iselerovi, tak k současnému muži žijícímu po jejím boku Sturlovi Miovi Þórissonovi vedla přes muziku. 

Ten se ujal produkce její druhé sólové studiové desky Muna, prostřední součástky plánované trilogie s úvodním albem Anar (2011). Vyšla 23. září na prestižní značce ANTI Records, spojila celkem 27 hudebníků a zpěvačka ji druhý listopadový týden představí i ve třech českých městech, tedy v rodném Valašském Meziříčí, Brně a Praze. A turné pojme jako rodinný výlet.

Já se od ní nebudu odlučovat, to bych si v žádném případě nedokázala představit. Proto jede (dcera) s námi. Můj muž bude dělat na koncertech zvukaře, což znamená, že jsme přibrali s sebou i moji maminku, aby nám pomohla ve chvíli, kdy budeme mít třeba zvukovku nebo potom koncert,“ konstatuje Irglová, šťastná matka skoro roční dcery. 

Aktuálně.cz: Protože jste v New Yorku, zvolili jsme k našemu povídání Skype. Jaký vztah udržuje Markéta Irglová s moderními technologiemi nebo sociálními sítěmi?

Markéta Irglová: Přiznám se, že nejsem moc technický typ. Vždycky mi trvá si zvyknout na nové věci. Ale na druhou stranu když se s nimi naučím pracovat, dokážu ocenit, co nabízejí. A naučit se to jde. Třeba teď ten FaceTime na iPhonech nebo Skype – člověk se může vidět s rodinou, se kterou se často nevídá, protože je daleko, a to je perfektní. Radši dělám rukama – ani neumím nakupovat na internetu a podobně.

Moc času na počítači netrávím. Třeba Facebook používám pracovně i soukromě, ale ne každý den. Nejdůležitější je vědět, kde je ta správná rovnováha, zbytečně se v tom neztrácet, aby to nebralo veškerý čas. Když sedím s lidmi u stolu a oni jsou ponoření v telefonech, to se mi moc nelíbí.

A.cz: Se sociálními sítěmi je spojena činnost, totiž nečinnost novodobě označovaná za prokrastinaci. Prokrastinujete někdy?
Jo. (zasměje se) Jsou věci, do kterých se mi nechce. To dělá asi každý. Ale na druhou stranu když s něčím začnu, jsem v tom na sto procent, má to veškerou moji pozornost.

A.cz: Co oddalujete?
Ty méně milé věci. Třeba účetnictví, kdy vím, že je na to nějaký termín. Když už se do toho pustím, baví mě to, ale jsou věci, které bych dělala raději, tak prokrastinuju.

A.cz: Zeptám se jinak: lenošíte někdy?
Považuji se za docela akčního člověka. Nerada jsem celý den uvnitř, nedokázala bych celý den ležet na gauči a přepínat programy v televizi. Mám ráda balanc – když přes den pracuju, splním určité úkoly, které jsem si zadala, mám dobrý pocit, že jsem proaktivní, a pak se můžu odměnit filmem nebo epizodou seriálu. Takové to lenošení bez práce předtím mě nebaví, protože pak mám akorát pocit, že si nemůžu dát za odměnu nohy na stůl a pořádně si to užít.

A.cz: Kdy jste si naposledy pořádně odpočinula?
No, to už je dlouho. (směje se) I proto, že mám skoro roční dceru a s ní je to celkem záhul – je ještě víc akční než já, takže mám co dělat, abych jí stačila. A pak když spí, je nakupená práce, která se musí zvládnout. Takže už je to určitě asi rok, co jsem si pořádně odpočinula. (směje se)

Nejprve jsem byla zaneprázdněna prací na nové desce. Ale pak jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsme vydání odložili. Další měsíce byly volnější, to bylo fajn. Můj přítel nahrával na Islandu desku s Damienem Ricem a já jsem neměla žádný program, takže jsem na sebe přebrala odpovědnost takového cateringu – připravovala jsem jim snídaně, obědy, večeře. Bylo fajn, že jsem se mohla ve studiu angažovat i jinak, než jsem zvyklá – nezpívala jsem, nehrála. Teď toho je hodně, pracujeme na sto dvacet procent, ale pak zase přijdou dny, kdy nebudeme muset dělat víceméně nic, třeba přes Vánoce. Takže tak to beru a mně i partnerovi to vyhovuje.

A.cz: V této souvislosti mi to nedá se nezeptat: jaká jste matka?
Snažím se věnovat nebo být jí… Jak se tomu říká… Omlouvám se, ale tak málo mluvím česky tady na Islandu, že někdy mi trvá najít slovíčka, do toho se učím islandštinu, tak se mi to pak míchá… Snažím se jí být k dispozici ve všech ohledech. Pořád je ještě velice malá. Trávíme spolu veškerý čas přes den, je na to zvyklá, tohle ode mě očekává. Třeba jiní lidé tady na Islandu to mají tak, že šest měsíců jsou na mateřské a pak už jdou zpátky do školy nebo do práce a děti dávají do jesliček. To si ani nedokážu představit – ona se stala středem mého světa. Pro mě „mít dítě“ toto znamená, nedokážu si představit, že by dcera byla na druhé koleji. Myslím, že v tomto ohledu jsem maminka dobrá.

A.cz: Tradiční několikaletá mateřská dovolená vás mine – na podzim pojedete k nové desce turné. Jste emancipovaná domácnost?
Jsme dobrý tým, umíme si rozdělit role. Ale ne role ve smyslu, že já budu vařit a uklízet a on bude dělat práci a vydělávat peníze. Když si potřebuju udělat svoji práci, můj partner si to se mnou velice rád vystřídá a tráví čas s malou. A naopak.

A.cz: Když poslouchám, kolik lásky cítíte k vaší dceři – dokážete se od ní na začátku turné odloučit?
Nebudu se od ní odlučovat, to bych si v žádném případě nedokázala představit. Proto jede s námi. Můj muž bude dělat na koncertech zvukaře, což znamená, že jsme přibrali s sebou i moji maminku, aby nám pomohla ve chvíli, kdy budeme mít třeba zvukovku nebo potom koncert. A moje mamka je snad jediný člověk, kterému na sto procent důvěřuji. Ony dvě spolu mají velice dobrý vztah.

V létě jsme u mojí maminky byli šest týdnů, takže velice dobře ví, co od ní čekat, a naopak. Kvůli malé budeme jezdit v autobuse, kde se cestuje přes noc. Kdyby byla domácí typ, možná bych měla trošku špatný pocit, že ji tahám po celém světě. Ale právě že naopak – má strašně ráda nové vjemy, prostředí, je velice společenská, proto jí to podle mě bude daleko více vyhovovat než být pořád doma. Takže z toho mám dobrý pocit. Myslím, že jsme na „to“ zvolili dobrý čas.

Elektronické album na obzoru?

A.cz: Na výdobytky moderní doby jsem se na začátku ptala záměrně – netajíte se láskou k přírodě a ujišťujete tím i posluchače na nové desce Muna.

Jsme součástí přírody. Většina z nás si to asi neuvědomuje, ale podle mě ze země hodně energicky čerpáme. Jsme to mezi nebem a zemí, jakoby existujeme v obou světech. Věřím, že jsme duše, spirit, který se sjednotí s tou fyzickou formou – v tom smyslu jsme součástí země. Třeba já osobně čerpám i z nebe, tedy odshora i zdola.

Markéta Irglová

To se nikdy u mě nezmění. Beru to tak, že i my jsme součástí přírody. Většina z nás si to asi neuvědomuje, ale podle mě ze země hodně energicky čerpáme. Jsme to mezi nebem a zemí, jakoby existujeme v obou světech. Věřím, že jsme duše, spirit, který se sjednotí s tou fyzickou formou – v tom smyslu jsme součástí země. Třeba já osobně čerpám i z nebe, tedy odshora i zdola. Takže tahle spiritualita a hledání mě určitě hodně ovlivňovaly jednak při skládání písniček a jednak potom ve studiu.

A.cz: Uvědomovala jste si tento vzájemný vztah mezi člověkem a přírodou i v rodné české zemi, nebo se vám jeho obzor vyjevil až na civilizací méně zasaženém Islandu?
Určitě jsem to svým způsobem vnímala i v Česku, i když možná ne tak jako dnes. Ale odjakživa, už když jsem chodila na gympl, jsem si neodpustila každý den dlouhou procházku. Ve Valmezu máme strašně krásnou přírodu – to město je postavené na soutoku dvou řek v údolí a je obklopené kopci, lesy a podobně. Příroda pro mě vždycky byla strašný balzám na duši, vyloženě jsem ji potřebovala. A zůstalo mi to. Vyhledávám to kdekoliv, kde žiju.

Nejvíc mi to chybělo v New Yorku. Chodila jsem tam každý den do parku, který je velký, ale za ty dva roky, co jsem tam bydlela, se neustále zmenšoval. Potřebovala jsem něco víc. Takže když jsem přijela na Island natáčet novou desku, uvědomila jsem si, jak moc mi ta energie krásné, netknuté přírody chyběla. Dneska mi to také chybí, protože momentálně nemám moc příležitostí s malou vyrážet do přírody. Ale ze všeobecné energie tohoto místa dokážu čerpat, i když jsem zavřená doma. (zasměje se)

A.cz: Přirozenost hledáte i v uměleckém vyjádření – na desce Muna posluchač nenajde snad jediný počítačový zvuk…
Je tam jeden nástroj – octapad –, z něhož jsme použili indické bubínky, jako třeba tabla, která jsme neměli po ruce. A nakonec se to hodilo. Přiznám se, že jsem nikdy nebyla fanoušek čistě elektronické hudby. Ale dneska si všímám, že akustická a elektronická hudba se krásně sžívají. Je více a více lidí, kteří kombinují oba elementy, a dělají to velice vkusně. Původně jsem i měla určité úmysly zakomponovat do nové desky nějaký rytmický elektronický element. Ale nakonec si to nějak nepřála. V budoucnosti by mě ovšem bavilo udělat elektronické album.

A.cz: Byla to záminka k tomu, potkat se s novými lidmi, natočit desku jen s živými nástroji?
Rozhodně mě baví navštěvovat místa, kde je možné potkat se s novými lidmi. A zejména v té hudební oblasti – každý muzikant, který se přidá, dá ze sebe něco, na co bych já nikdy nemohla přijít. Každý má úplně jiný přístup k hudbě – nejsou dva stejní cellisti nebo houslisti, každý na ten svůj nástroj hraje úplně jinak. Věděla jsem, že tahle deska má být bohatší, co se týče smyčcových nástrojů a vokálních aranžmá. Ale vyloženě jsem neplánovala, že se na ní bude podílet tolik muzikantů.

Vždycky když jsme přidali něco nového, jsem se sebe sama ptala, jestli už mi to připadá hotové. A pokaždé se nabídl nějaký nástroj nebo jsme potkali spolupracujícího člověka. Takže když jsem na konci sepisovala jména lidí, kteří se na tom podíleli, sama jsem žasla nad tím číslem.

O mužské racionalitě a osudu vlastního scénáře

A.cz: O novém albu jste prohlásila, že má jak duchovní, tak praktickou stránku a že duchovno by se nemělo spojovat s mlhavostí a po myšlenkové stránce s izolací od reality. Jak jste koncept alba vysvětlovala svým sedmadvaceti hostům? Bylo to pro někoho neuchopitelné, nebo všichni porozuměli okamžitě díky sdílené víře v Boha?

Z mojí zkušenosti jsou to většinou ženy, které jsou těmto věcem více otevřené. Ale mužská přirozenost na racionální úrovni je velice důležitá. I když myslím, že mnohým ženám - i já jsem určitě jednou z nich - by zase pomohlo být v některých situacích více racionální a doplňovat ten ženský princip určitými elementy z toho mužského. Ale je jedno, jestli jsou stejně spirituálně založení nebo jestli mají nějakou víru – v těchto situacích úplně stačí, když je vůdce skupiny pro něco zapálený a ostatní lidé z něj dokážou cítit vášeň.

Třeba hráč na akustickou basu je členem symfonického orchestru a od nahrávání desky jsme se stali přáteli a docela často se stýkáme. Jde z něj velmi mužská energie, je hodně nohama na zemi a vždycky, když říkám něco, co je spirituálně laděné, má na tváři pobavený úsměv. Ale ve studiu při nahrávání jsem z něj cítila, že ho to baví. Takže mi úplně stačí, když se lidé sejdou v té vášni, že spolu něco vytvářejí.

A.cz: Kromě hostů jste komunikovala s Bohem, který podle vás s námi mluví skrze nejrůznější činy, třeba i uměleckým dílem, které inspiruje miliony lidí napříč generacemi. Je tedy „jeho prací“ i Muna?

Při psaní písní někdy ani nemám pocit, že to píšu já. Nevím, kde se berou nápady na texty. Jenom vím, že když přijde inspirace, najednou se to všechno děje strašně rychle a já se to jak kdyby snažím všechno zachytit a poskládat – jako když se někdo pokouší vzpomenout si na sen a složit dohromady ty kousky příběhu.

Markéta Irglová

Ano, já to tak cítím. Při psaní písní někdy ani nemám pocit, že to píšu já. Nevím, kde se berou nápady na texty. Jenom vím, že když přijde inspirace, najednou se to všechno děje strašně rychle a já se to jak kdyby snažím všechno zachytit a poskládat – jako když se někdo pokouší vzpomenout si na sen a složit dohromady ty kousky příběhu. Snažím se to jenom uzemnit ve formě, kterou ovlivňuji svou povahou, zážitky a zkušenostmi ze života, takže tahle energie prochází přes „můj“ filtr. Není těžké vymyslet písničku, ale vidím rozdíl mezi tím, když dělám a ten Bůh v tom není, a naopak.

A jako poznámka – Bůh pro mě neznamená to, co v křesťanském slova smyslu. „Boha“ používám jen jako slovo. Každý si místo něj může dosadit něco jiného – spirit, vesmírnou sílu a podobně, něco víc, než jsme my.

A.cz: Cítíte, že je pro vás tahle inspirace lidí posláním? Jejich vzorem bezpochyby jste, nejen díky oscarovému úspěchu s Falling Slowly…
Určitě. Úplně tomu věřím. V podstatě jsem si to ani nijak sama nevybrala. Nevyrostla jsem s tím, že tohle bude moje pracovní zaměření. Všechno, co se dosud v mém životě stalo, bylo absolutně nečekané. Svým životem se naviguju tak, že jen následuju, kam mě to vnitřně táhne. A většinou nikdy v počátečním stadiu nechápu, proč mě to táhne tím a tím směrem. Podle mě všichni tenhle vnitřní kompas máme, ale ne každý jej následuje – někdy je člověk nervózní nebo má strach z kroku do neznáma. Ale mě ten krok vždycky dovedl na nějaké strašně zajímavé a naplňující místo, kde se stala řada věcí, které jsem si nikdy nedokázala naplánovat, ale za něž jsem strašně ráda. V tomto jsem se naučila sama sobě důvěřovat, protože to funguje. Je to asi podobné, jako když řídíte v noci auto – reflektory osvětlují jenom strašně malý kousek cesty, ale vy víte, že když budete řídit dál, další kus cesty se přirozeně odhalí.

Beru to jako poslání, ale ne že by mi ho někdo dal. Než se narodíme, sami si vybíráme svůj osud, co se chceme naučit. A dokonce si vybíráme svoje rodiče, kteří vlastně souhlasí s tím, že budeme jejich děti, protože mají tolik co dočinění s počáteční fází našeho života.

A.cz: Takže oscarový úspěch neberete jako výsledek nějaké dřiny?
Podle mě je to kombinace obou – každý člověk má jakési body, které se osudově mají stát v jeho životě, ale může se k nim dostat různými způsoby. Asi jsme potřebovali s Glenem něco dostatečně velkého, aby to upozornilo lidi, že naše hudba existuje. A mohl tím být právě ten Oscar. Od něj se vlastně stále dnes odrážíme. Ale ani ti Oscaři by se nestali, kdybychom nespolupracovali s touto cestou a nebyli ochotní do toho investovat část energie. Každý nápad nebo plán zrozený na úrovni spiritu se vždycky potřebuje realizovat na fyzickém světě. A my tomu musíme napomáhat. Nestačí jenom sen.

A.cz: Proto nepřemýšlíte nad tím, jestli hudba je ta správná náplň života?
Nepřemýšlím, protože celým svým bytím cítím, že jsem momentálně na tom správném místě. Ale to neznamená, že se to časem nezmění. Už jsem se naučila neplánovat daleko dopředu.

Ať žije déšť a vítr

A.cz: Nové album Muna znamenalo mnoho způsobů komunikace – konverzovala jste se sedmadvaceti hosty, rozmlouvala jste s Bohem a v neposlední řadě i se svým partnerem-producentem desky. Jeho zásah do finálního zvuku by bylo možné chápat jako test toho, nakolik vás zná. Obstál?

Už od začátku natáčení jsem si všímala, že Mio je na tu hudbu daleko více navázaný než jeho bratr. Měli jsme spolu jakousi telepatii, ani jsem mu nemusela moc říkat. Pro mě je tohle velice důležité, protože nejsem technický typ a nedokážu určité věci vysvětlit na té rovině. Takže jsem bratrovi Mia řekla, že bych na té desce ráda pokračovala raději s Miem. Vzal to dobře – myslím, že to cítil stejně.

Markéta Irglová

Určitě. Potkali jsme se vlastně až při natáčení tohoto alba, předtím jsme se neznali. Mělo původně trvat dva týdny. Tu desku jsem jela točit s jeho bratrem-producentem, Mio ji měl pouze nahrávat. A už od začátku natáčení jsem si všímala, že Mio je na tu hudbu daleko více navázaný než jeho bratr. Měli jsme spolu jakousi telepatii, ani jsem mu nemusela moc říkat. Pro mě je tohle velice důležité, protože nejsem technický typ a nedokážu určité věci vysvětlit na té rovině. Takže jsem bratrovi Mia řekla, že bych na té desce ráda pokračovala raději s Miem. Vzal to dobře – myslím, že to cítil stejně.

Mio a já jsme na desce strávili další rok. Naše první pouto bylo tedy skrz tu muziku. Ale když jsme začali trávit čas i mimo hudbu a ty city tam byly pořád, usoudila jsem, že asi na tom bude něco víc. (zasměje se) A tím, že jsem se pak přestěhovala na Island a s Miem jsme trávili společně tolik času, mohli jsme si jeho podstatnou část dovolit investovat do té desky, což ji velice ovlivnilo.

A.cz: Jsou Islanďané otevřenější než Češi?
Z mé zkušenosti se to bohužel dá říct o většině národů. Ale to se mění. Myslím, že moje generace začíná být daleko otevřenější různým pohledům na svět než generace před námi. Dokonce je teď k dostání různá literatura, o kterou by dřív nikdo nezavadil nosem. Islanďané jsou možná trošku napřed, ale ne že by byli vyloženě jiní. Je jim to více přirozené než Čechům – ani to neberou jako nějakou spiritualitu, ale jako životní styl. A tohle, myslím, je taková paralela s tím, jak moc je člověk navázaný na přírodu. V místech, kde pouto mezi přírodou a člověkem je silné, je přítomen i takový přístup k životu: věci se dějí a dějí se tak, jak mají. (zasměje se)

A.cz: Minulý týden jsem dělala rozhovor s českým producentem Borisem Carloffem, který novou desku také natáčel na Islandu. Říkal mi, že když bylo na Islandu sedmnáct stupňů, Islanďané se opalovali. Nechybí vám tam slunce?
Vyhledávám více takové to ostrovní počasí, jaké bylo třeba v Irsku, kde přírodní živly byly hodně divoké. Zima, déšť nebo vítr mi vůbec nevadí, sedí to s mým vnitřním naladěním. Strašně ráda se koupu v moři – v Irsku jsem chodila každé ráno, i když moře bylo šíleně studené. Tady mají bohužel velice ostré balvany. Ale to je asi jediné, co mi na Islandu chybí.

autor: Andrea Šafářová | 8. 10. 2014 13:16

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama