Mark Knopfler slaví 70. Proč známý kytarista neobnoví Dire Straits a proč to nevadí

Mark Knopfler hrál s Dire Straits v letech 1977 až 1995, teď už se 23 roků věnuje sólové dráze.
Zakládající sestava Dire Straits v roce 1979. Zleva basista John Illsley, Mark Knopfler, jeho mladší bratr a druhý kytarista David Knopfler a bubeník Pick Withers.
Koncem 70. let s Dire Straits.
Při koncertu s Dire Straits roku 1983 na stadionu v Záhřebu.
Při koncertu s Dire Straits roku 1979.
Foto: Mercury Records
Daniel Konrád Daniel Konrád
12. 8. 2019 18:46
Existuje fotka, na které Mark Knopfler stojí uprostřed lesu identických kytar značky Gibson. Jako hladové děti k němu natahují krky a bílé ladící kolíky těch nejvzdálenějších splývají v neprostupnou síť, protínající prostor jako telegrafní sloupy krajinu v Knopflerově písni Telegraph Road.

"Ti šedaví ptáci na drátech z mědi / O tomhletom kódu už ledacos vědí / Ti můžou letět a zapomenout / Na celej řád týhle Telegraph Road," přebásnil ho kdysi se svými Poutníky osobitě Robert Křesťan.

S kytarami Gibson Les Paul.
S kytarami Gibson Les Paul. | Foto: Jonathan Cole

Podobně pak Mark Knopfler, cítící klaustrofobii ne z přemnoha kytar, avšak z přílišné slávy, tlaku a očekávání, rozpustil svou nejznámější sestavu Dire Straits. "Vyletěl a zapomenul", vrhl se odvážně na sólovou dráhu. Teď už trvá déle než jeho nejskloňovanější období s Dire Straits, a tak si dnes, kdy jeho modré oči září sedmdesátým rokem, může ve Skotsku narozený anglický kytarista a zpěvák oddechnout: dobře udělal.

Rozloučili se roku 1992 po koncertu ve španělské Zaragoze. Za davu skandujícího olé, olé se naposledy objali, poděkovali a na pódiu už se nikdy nesešli. Skončilo jedno nepominutelné období britské rockové hudby, kdy parta původně dvou bratří a jejich dvou kamarádů ze severoanglického Newcastlu během necelých dvou let vystřelila z levného komunálního bytu a hraní po hospodách až na špici hitparád.

S pružnou, hybnou, oproti klasickému rocku vzdušnější, zvukově rozpínavou a především po Knopflerově kytaře i hlasu jasně rozpoznatelnou muzikou strhli svět, prodali přes 120 milionů nahrávek a několikrát naplnili stadiony od USA po Západní Německo. Vytvořili originál, jímž se dodnes zaobírají encyklopedie. Ne tak Knopfler, který opakovaně odmítá nabídky na znovushledání, ba vloni bývalé spoluhráče ani nedoprovodil do Rokenrolové síně slávy.

Sólové dospívání

Knopfler přece "vyletěl a zapomenul", a emancipovaný od té doby vydal už devět sólových desek. Vlastním tempem, k ničemu nikým netlačený, vyspěl z technicky nedostižného kytaristy, který s vykasanými rukávy a charakteristickou čelenkou na hlavě hrával extatická několikavětná sóla ve skladbách jako Sultans of Swing, v písničkáře vážícího každé slovo, autora silných příběhů.

Svým konejšivým, rozsahem barytonovým hlasem je dnes kolikrát spíš vypráví než zpívá. Vsedě na koncertech působí rozvážně, neuspěchaně, drží se takzvaných středních temp a osvědčených písňových forem. Na prvním místě už pro něj není nástroj. Teprve když Knopfler na konci sloky nemá co dodat, obrací se ke kytaře, jejíž hlas do písní vrůstá stejnou měrou jako hlas lidský.

Roku 2012 při vydání alba Privateering.
Roku 2012 při vydání alba Privateering. | Foto: Fabio Lovino

Úspěch, o nějž nikdy neusiloval, má možná skromnější, avšak umělecky a zejména textařsky dosahuje snad ještě vyšších met než kdysi s Dire Straits.

Při hraní si zachovává vřelý, emotivní tón, historicky spojený s kytarami značky Stratocaster. Nadále osobitě frázuje a písněmi vine nenápadné, ale systematické linky drobných vyhrávek, obratů a meziher, jež tvoří smysluplný celek a ve kterých jsou slyšet všechny jeho vzory: od country a blues přes irskou lidovou hudbu až po - zejména v počátcích pro něj směrodatného - Boba Dylana. Dnes už ale Knopfler nikoho neimituje.

Nepoužívá trsátko. Kytarový samouk Knopfler, jenž příliš neovládá noty, povětšinou hraje prsty, svou typickou technikou, kdy palec alternuje spodní tři struny a ukazováček s prostředníkem dávají hře rytmický cval.

Už skoro netrylkuje, příklepy a odtrhy či rychlá arpeggia z časů Dire Straits výrazně omezil. Nechává větší prodlevy, je vybíravější v tom, které noty zahraje. Sóluje úsporně.

Skladba Rüdiger vypráví o neodbytném sběrateli autogramů. | Video: Universal Music

Kytarová vůně

Tak ostatně Knopflera dobře znají i Češi, z nichž někteří na Dire Straits jezdili do Budapešti už v 80. letech minulého století. Tehdy dokonce i Supraphon s dvouletým zpožděním vydal slavné album Lover Over Gold.

Po revoluci sem Knopfler poprvé přijel už sám, na dvojici koncertů do pražského Kongresového centra roku 1996. Sice ještě s repertoárem hitů Dire Straits, ale také s čerstvě vydaným sólovým debutem Golden Heart.

V 90. letech.
V 90. letech. | Foto: Brian Aris

Při zatím poslední, v pořadí šesté návštěvě letos v červnu už poměr obrátil: teď na koncertech převažuje sólová tvorba. "Poprvé jsem do Prahy přicestoval ještě jako mladej kluk," vzpomínal v pražské O2 areně.

Když na něj kdosi zakřičí, že tím klukem je pořád, vrtí hlavou. "Kdepak. Říkám si, že bych to měl pomalu pověsit na hřebík." Pak se podívá na kytaru. "Ale vždycky si řeknu, že tohle by mi chybělo."

Kytara je pro Knopflera přitažlivá celoživotně. Muselo na ní být něco magického, když už na základní škole kreslil její obrázky, když jako kluk stával před obchody s hudebními nástroji, nos přilepený na skle. "Dodnes pamatuju, jak voněl katalog výrobce kytar Fender, tak moc jsem jednu chtěl," vzpomíná dodnes muž, který sice "vždycky chtěl mít kapelu", ale tu opravdovou postavil relativně pozdě, v osmadvaceti letech.

Refrén jako novinový titulek

Syn anglické učitelky a maďarského uprchlíka před nacisty Knopfler dospíval v severoanglickém Newcastlu. Převážně sice orientovaný na hudbu, ale živil se jinak: zprvu jako novinář, psal reportáže od soudů. Někde v archivech deníku Yorkshire Evening Post zřejmě leží i Knopflerem v září 1970 narychlo sepsaný nekrolog kytaristy Jimiho Hendrixe.

Když dnes mluví o skládání písní, k novinářské zkušenosti vždy odkazuje: jak ho naučila vystavět příběh, vydestilovat to podstatné do omezeného počtu slov, shrnout sdělení do refrénu úderného jako novinový titulek.

Nakonec usoudil, že na to "nemá geny", a pár let se protloukal. Dělal skladníka, pracoval v kancelářích. Při tom ale vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Leedsu. Několik let ji pak, "od Shakespeara po Chandlera", vyučoval na střední škole, což vysvětluje na poměry pop-music neobyčejnou vysokou laťku Knopflerových textů.

Třeba písně Romeo and Juliet, sice známé hlavně melodií hranou na kovovou rezofonickou kytaru, avšak neméně povedenou po textové stránce, přenášející dění z historické Verony do současnosti, pod světla pouličních lamp, kde to směšně marný Romeo prostořece zkouší na Julii s větami jako "Tak co, kotě, nedáme to dohromady?"

Skladba Romeo and Juliet byla jedním z největších hitů Dire Straits. | Video: Mercury Records

S odstupem času se textově nejvyzrálejší jeví skladby Knopflerova sólového období. Třeba titulní song alba Sailing to Philadelphia popisující okamžik, kdy se astronom Mason a topograf Dixon plaví z Anglie do Nového světa vytyčit známou demarkační linii.

Knopfler za život natočil mnoho duetů, snad žádný se ale nepovedl jako tento, ve kterém si role Masona a Dixona rozdělil s medovým barytonem písničkáře Jamese Taylora.

A dál: na kytaře a houslích stojí skladba What It Is plná reálií ze skotského Edinburghu, v němž se drobné lidské poklesky, vzdechy a nevýznamné starosti po staletí opakují, zatímco "na to pořád svrchu svítí Měsíc / beznohý a spící", a "duch špinavého Dicka pořád hledá malou Nell", tedy čtrnáctiletého sirotka z Dickensova románu Starožitníkův krám.

Jsou jich desítky, které se Knopflerovi nesmírně povedly: song Rüdiger o neodbytném sběrateli autogramů, v dešti a sněhu čekajícím na svého hrdinu. Speedway at Nazareth, ve které soutěživé prostředí závodních aut funguje jako metafora lidského snažení. Nebo z těch novějších Dream of the Drowned Submariner o snu člena posádky potopené ponorky, teď už vyplaveného, bezvládně kolébaného vlnami.

Skladba What It Is otevírá album Sailing To Philadelphia z roku 2000. | Video: Warner Bros. Records

800 mil stopování

Na Knopflerově loňské, zatím poslední desce Down the Road Wherever jich zase pár přibylo.

Píseň My Bacon Roll, ve které se stárnoucí zastánce tradičních pořádků intenzivně dožaduje své housky se slaninou, jinotaje pro vše, nač byl zvyklý a čeho se mu v dnešním světě nedostává. Anebo Matchstick Man, autobiografická skladba, kterou Knopfler také předminulý měsíc v Praze doprovodil nezvykle dlouhým vyprávěním.

"Už jsem měl vystudováno. Toulal jsem se s batohem a levnou kytarou, spal lidem na gaučích, neustále zakládal a zase rozpouštěl kapely. Jednou takhle na Štědrý den stopuju z Penzance na jihozápadním cípu Anglie a potřebuju se do večera dostat domů do Newcastlu. Nedošlo mi, že je to osm set mil," vzpomínal, jak mu vždy zastavil nějaký kamioňák a po čase Knopflera vysadil v zasněžené krajině.

"V jednu chvíli jsem vystoupil na prázdné silnici. Široko daleko samý sníh. Žádná auta, žádné náklaďáky, žádné autobusy. Ani králíci. Rozhlédl jsem se a pomyslel jsem si: tak to máš, tohle sis vybral. Vážně to chceš dělat po zbytek života?" A začal zpívat.

Knopflerovi fanoušci tu historku dovedou vystopovat v pětatřicet let starých rozhovorech. Píseň z ní ale vytvořil teprve teď. Nejlepší důkaz, že na to Knopfler pořád má. Že si před těmi roky vybral správně.

 

Právě se děje

před 5 hodinami

Praha mění pravidla pro pouliční umění v centru, zakáže obří pandy či bublifuky

V centru Prahy už nebudou moci vystupovat lidé v obřích kostýmech pand a dalších zvířat. Zakázané bude také dělání bublin, které znečišťuje chodníky. Změnu vyhlášky o pouličním umění, tzv. buskingu, schválili zastupitelé. Vyhláška také rozšiřuje místa se zákazem pouličního umění na celé Staroměstské náměstí a další místa.

před 6 hodinami

Ve velké části Prahy se zvýší daň z nemovitosti

Ve velké části Prahy se zvýší daň z obytných nemovitostí, v případě komerčních nemovitostí se zdvojnásobí na celém území metropole. Vyplývá to z úpravy vyhlášky pro výpočet daně, kterou schválili pražští zastupitelé. Městské části si mohly určit, zda daň u rezidenčních domů zvýší - z těch velkých tak učinily Praha 1, 3, 7, 8, 10, 11 a 12. 

Další zprávy