Manic Street Preachers zase zkouší komunikovat s masami

Karel Veselý
27. 9. 2010 8:00
Velšská kapela se vrací k devadesátkovému soundu
Foto: Sony

Recenze - Manic Street Preachers svoje nové desky rádi ohlašují neobvyklým způsobem. Nejinak tomu bylo s jejich desátým studiovým počinem Postcards from a Young Man. V červnu do britských médií dorazila stylová pohlednice s textem: „Natočili jsme nějakou hudbu a napsali nějaká slova."

Stálo na ní ale také to, že nová deska „bude posledním pokusem o masovou komunikaci". Přeloženo z jazyka velšských rockových intelektuálů: Natočili jsme pro vás popové album.

Foto: Sony

Jak to mysleli,  ukázali MSP hned v pilotním singlu (It's Not War) Just the End of Love, ve kterém se už po patnácti sekundách ozvou bombastické smyčcové party a o chvíli později dojde na refrén evokující cajdáček Bad Day Daniela Powtera. A nenaznačili snad v textu dobrovolný úkrok ze sféry politického buřičství do vlastního mikrosvěta, když zpívají: „ty bojuješ svoji válku, já budu jen bojovat o svůj život"?

Nakonec je ale všechno složitější. Smyčcových partů je na albu víc než dost, stejně jako klenutých refrénů. Pokud se ale zaposloucháte do textů Nicka Wirea, zjistíte, že místo popových banalit v nich řeší stárnutí, smrt - a samozřejmě i politiku.

Je to vlastně pořád stejná kapela, která se na svém začátku, před dvaadvaceti lety, nechala slyšet, že by chtěli být něco mezi The Clash a Bon Jovi. Jednoduše intelektuálové odkojení dělnickou kulturou, kteří ještě věří, že hudba může něco změnit.

Pohlednice z idealistického mládí

Manics přichází s novou deskou pouhý rok a čtvrt po loňské syrové kolekci Journey For Plague Lovers, na níž jako by po bezradném tápání předchozích nahrávek z tohoto tisíciletí našli novou kreativní mízu. Album bylo ve znamení návratu k časům syrového post-punkového soundu jejich nejoceňovanější desky Holy Bible z roku 1994. Klíčem k revitalizaci bylo použití fragmentů textů Richeyho Edwardse, jejich někdejšího kytaristy, který těsně před vydáním Holy Bible zmizel z povrchu zemského (a nedávno byl po letech prohlášen za oficiálně mrtvého).

Jestli bylo loňské Journey ve znamení návratu k Holy Bible, pak aktuální Postcards se logicky vztahují k Everything Must Go. Následné, výrazně popové album z roku 1996 kapele zajistilo velký komerční úspěch i Brit Award za nejlepší desku. Analogie funguje až do té míry, že po zuřivé fázi přichází jistá forma smíření se světem. Jenže teď jsou Manics starší a vidí některé věci jinak.

V skladbě All We Make Is Entertainement (Vše co děláme je zábava) Wire ústy Bradfielda prohlašuje „Už nekážu přesvědčeným, tato kongregace se dávno rozpustila" a o chvíli později sarkasticky dodává: „Naučili jsme se nedělat si starosti ... jsme součástí velkého přeludu... jsme tak post-moderní, jsme post-všechno." Tohle už není horování někdejších zapálených revolucionářů, spíše dobrovolné přiznání pochybností stárnoucích rockerů, kteří zjišťují, že svět je zatraceně složité místo.

Foto: Sony

Nejsilnější je v tomto ohledu titulní skladba, v níž figuruje obraz Manics coby dospělých realistů, kteří poslouchají svoje staré desky jako zvukové pohlednice od svých mladší já:  „Už nevěřím v absolutní pravdy, jsem připraven přiznat, že jsem se mýlil. Tenhle život ti vysaje všechny principy." Jedním dechem ale dodávají: „Musíš proti tomu každý den bojovat. Nevzdám to, nepodřídím se."

Mladí idealisté, staří cynici? Naštěstí ne.

Chceme zase do rádia

„Mezi největší úspěchy Postcards ... patří fakt, že devadesátá léta na ní nezní jako ta otřesná doba, kterou jsme si museli projít," napsal o desce časopis New Musical Express a pěkně tu shrnul, čím může album okouzlit současné posluchače. Součástí jeho magie je i nostalgie po zlaté éře britpopu či amerického pomp-rocku. Jen si všimněte, jak hladce zapadlo do A Billion Balconies Facing the Sun sólo kytaristy Duffa McKagana, někdejšího člena Guns'n'Roses - dalších velkých vzorů Manics.

Jenže evokovat devadesátky není zase tak jednoduché. „Chceme ještě jednou slyšet naše tracky v rádiu," prohlásil Wire v jednom rozhovoru k nové desce. Bohužel pro Manics, dramaturgie mainstreamových stanice je dnes výrazně jiná než v časech britpopové horečky. Stačí se jedním okem podívat na playlist nejposlouchanější britské stanice Radio 1 - Manics v něm budete hledat marně.

Foto: Aktuálně.cz

Čtěte také:
Manics se zachránili autotransfuzí
Člen Manics  byl prohlášen za mrtvého
Manický Bradfield se nostalgicky ohlíží

I jejich aktuální pokus (It's Not War) Just the End of Love doputoval v britském žebříčku minulý týden jen na číslo 28, což je nejhorší výsledek pilotního singlu k nové desce od roku 1991.

Hodně z milionu Britů, kteří si před dvanácti lety koupili jejich nejúspěšnější album This Is My Truth Tell Me Yours, už hudbu sledují jen v X-Factor nebo Britain's Got Talent. Manics vědí, že dělat revoluci je těžké. Ale na rozdíl od nich to ještě nevzdali.

Manic Street Preachers: Postcards From a Young Man. CD, 43 minut. Vydala firma Sony, 2010.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

TOP 09 povede do voleb Pekarová Adamová, schválil výbor

TOP 09 v rámci koalice Spolu s ODS a KDU-ČSL povede do sněmovních voleb předsedkyně strany Markéta Pekarová Adamová, která bude zároveň v čele společné kandidátky v Praze. Výkonný výbor dnes večer schválil kandidáty pro všechny kraje, informovala strana po skončení jednání. Debata se podle informací ČTK vedla zejména o pražské kandidátce, kde členové výboru prohodili kandidáty na třetím a čtvrtém místě.

Zdroj: ČTK
Další zprávy