Recenze: Manic Street Preachers byli suverénní, málo času vynahradili zápalem

James Dean Bradfield se svou věrnou kytarou.
Jeho branami podle pořadatelů prošlo 27 tisíc návštěvníků.
Baskytarista a textař Nicky Wire.
Bubeník Sean Moore.
Kytarista a zpěvák James Dean Bradfield.
Foto: Petr Klapper, Rock for People
Daniel Konrád Daniel Konrád
7. 7. 2019 17:38
"Nikdy jsme se v téhle zemi neměli špatně," vzkázala včera kapela Manic Street Preachers na královéhradeckém festivalu Rock for People. A to je co říct, protože jejich česká vystoupení nebyla vždy bezproblémová.

To první, plánované na prosinec 1994, se neuskutečnilo kvůli psychickému zhroucení kytaristy Richeyho Edwardse, jenž pár měsíců nato záhadně zmizel a zřejmě si vzal život.

Baskytarista Nicky Wire.
Baskytarista Nicky Wire. | Foto: Petr Klapper, Rock for People

Na přelomu tisíciletí přijeli Manic Street Preachers na předávání cen Anděl, kde však museli hrát z playbacku. Následující pražský koncert v říjnu 2001 opět zrušili, tentokrát kvůli obavám z létání po teroristických útocích z 11. září. A když později dorazili na trutnovský festival, museli se zpovídat Ivanu Martinu Jirousovi, jenž se zkušeností českého disidenta tvrdě pronásledovaného komunisty těžko chápal, proč socialisticky smýšlející Velšané koncertují na Kubě a fotí se s Fidelem Castrem.

Ani včerejší vystoupení na Rock for People se neobešlo bez potíží, naštěstí už jen technických. Kapela dorazila na pódium s dvacetiminutovým zpožděním, kvůli nefunkčním odposlechům dvakrát štelovala techniku a třeba v raném hitu Motorcycle Emptiness naskočil zvuk druhé kytary příliš prudce a pozdě.

Nic to nemění na tom, že Manic Street Preachers odehráli suverénní, hodinu a čtvrt dlouhý set, který stál na energickém projevu frontmana Jamese Deana Bradfielda a četnosti dávných hitů. "Jo, jsme z devadesátek," shrnul Bradfield trefně.

Tohle je má pravda, řekni mi svou

Sestava, jejímž třem zakládajícím členům je nyní 50 let, v průběhu večera zrekapitulovala svou cestu od syrové, podvratné hudby příbuzné punku a tvrdšímu rocku k líbivějším popovým formám. Skrze ně do hitparád "propašovali", jak hrdě říkají, různá společenská sdělení, politická hesla či intelektuální odkazy.

Přestože Manic Street Preachers dodnes natáčejí a vloni vydali novou desku, koncertně se obracejí do minulosti. Různými turné připomínají výročí starších nahrávek, které hrají naživo a v rozšířených verzích je zároveň vrací na trh.

Včera v Hradci mělo dojít na přelomové, s 5 miliony prodaných kusů jejich komerčně nejúspěšnější album This is My Truth, Now Tell Me Yours z roku 1998. Všechny skladby nakonec nezazněly, přesto převažovaly jako připomínka okamžiku, kdy se sestava přihlásila k melodičtější a zvukově pestřejší tvorbě.

Bubeník Sean Moore.
Bubeník Sean Moore. | Foto: Petr Klapper, Rock for People

Zvlášť významný předěl to tehdy byl pro baskytaristu Nickyho Wirea, jenž si po zmizelém Richeym Edwardsovi osvojil roli textaře. Pro desku This is My Truth, Now Tell Me Yours napsal silný cyklus songů o nejistotě, depresi, pocitu tísně či ujasňování si totožnosti.

Naživo to Manic Street Preachers nepotřebují ničím ilustrovat. Kromě dvou velšských vlajek, hrdě vyvěšených na aparatuře, včera nevyužili žádných vizuálních efektů, konfet, projekcí ani ohňostrojů. Všechno se točilo kolem hlavní trojice muzikantů: baskytaristy Wirea, který v bílém saku a černých brýlích komicky štrádoval po pódiu, bubeníka Seana Moorea a zejména zpěváka a kytaristy Jamese Deana Bradfielda.

Ten byl při chuti, při hraní poskakoval na jedné noze, točil se dokola, po každé skladbě si jen vmžiku lokl vody a hned začal další. Čišelo z něj nejvíc energie.

Kytara, která už něco pamatuje

Bradfield byl ve formě zejména muzikantsky. Po většinu večera z krku nesundal bílou elektrickou kytaru Gibson Les Paul, kterou si kdysi pořídil po vzoru Lindseyho Buckinghama nebo Stevea Jonese ze Sex Pistols a se kterou koncertuje i nahrává už třicet let.

Hudební samouk Bradfield, v začátcích kopírující třeba tvrdšího kytaristu Slashe, v Hradci se svou typickou kresbou zvuku a osvědčenými pedály sám hrál většinu riffů, sól i vyhrávek, často vyžadujících rychlé a přesné jízdy po hmatníku. O to je obdivuhodnější, že Bradfield u toho zároveň skvěle zpívá.

Z loňské desky na Rock for People zazněl jen singl International Blue. | Video: Martin Dybala

Jeho rozsahem tenorový hlas od 90. let příliš neklesl, v hlučnějších písních se pohybuje na pomezí zpěvu a křiku, zatímco balady prociťuje emocemi a naplno v nich zužitkovává pěkný falzet. Včera ho Bradfield krásně využil třeba v The Everlasting, melodické skladbě o dospívání a stárnutí.

Přestože Manic Street Preachers jsou od zmizení Richeyho Edwardse oficiálně jen triem, naživo je vždy doprovázejí druhý kytarista Wayne Murray, na něhož nicméně frontman nepřehazuje náročnou práci, a klávesista Nick Nasmyth.

Ten měl včera významnější roli, kromě střídání klávesových barev od klavíru přes varhany až po příležitostné smyčce také pouštěl samply. Skladbu You Stole the Sun From My Heart, jejímuž výbušnému refrénu na intenzitě přidává využití hned tří mollových akordů, tak kromě bubeníka Moorea podbarvovaly automatické bicí. A třeba hit Tsunami odstartoval samplem elektrického sitáru.

Tuto píseň kapela roku 2004 přestala hrát kvůli zemětřesení a vlně cunami, jež v Indickém oceánu zabila až čtvrt milionu lidí. Dnes už je skladba, která s cunami ve skutečnosti pracuje jen jako s metaforou, zpět v repertoáru a včera patřila k nejlepším. Bradfield, jenž kvůli ní nasadil kytaru s otevřeným laděním, při ní část publika vlákal do sborového refrénu.

Manic Street Preachers na festivalu hráli zhruba 75 minut.
Manic Street Preachers na festivalu hráli zhruba 75 minut. | Foto: Petr Klapper, Rock for People

Smysly a významy

Koncert měl dva překvapivé okamžiky - zaprvé když Bradfield sám s akustickou kytarou zazpíval osmnáct let starou, pěkně rytmizovanou skladbu Ocean Spray, a zadruhé když kapela zařadila coververzi hitu Sweet Child O' Mine od svých dávných vzorů Guns N’ Roses.

Kdo chtěl a znal texty, našel si v nich, co potřebuje - třeba širší smysl ve skladbě Ready for Drowning vyprávějící o velšské vesnici, která byla zatopena, aby vytvořila přehradní nádrž zásobující anglické město.

Víc pestrosti by slušelo písním, které původně vznikly jako duety: druhý hlas včera chyběl jak skladbě Your Love Alone Is Not Enough, kterou kdysi natočili se zpěvačkou Ninou Perssonovou ze skupiny The Cardigans, tak i hitu Little Baby Nothing. V této písni o sexuálním zneužívání žen původně - a symbolicky - účinkovala Traci Lordsová, někdejší nezletilá pornoherečka.

Včerejší koncert uzavřel hit If You Tolerate This Your Children Will Be Next. | Video: Martin Dybala

Vše samozřejmě nemohlo skončit jinak než hitem If You Tolerate This Your Children Will Be Next, textově mnohoznačnou písní odkazující na španělskou občanskou válku a zároveň apelující na zásadovost i zodpovědnost člověka.

Dodnes je působivá, okamžitě zapamatovatelná díky rozléhajícím se vlnám zvuku, jež zní jako zkreslená elektrická kytara, ale ve skutečnosti jde o různými filtry prohnané kvintakordy hrané na klávesách.

Manic Street Preachers dodržují zásady, a tak stejně jako při všech předešlých českých koncertech zamávali a odešli bez přídavku. Víc říct nepotřebovali: dokázali, že naživo jim to pořád skvěle hraje.

 

Právě se děje

před 46 minutami

Němečtí sociální demokraté mají nové vedení, předsedy se stali Eskenová a Walter-Borjans

Novými předsedy německé vládní sociální demokracie (SPD) se v pátek stali členka Spolkového sněmu z Bádenska-Württemberska Saskia Eskenová a exministr financí Severního Porýní-Vestfálska Norbert Walter-Borjans. Rozhodl o tom sjezd SPD v Berlíně, který tak potvrdil výsledky celostranického hlasování z konce listopadu. Oba politici, kteří mají stranu vyvést z hluboké krize, jsou vnímáni jako kritici vlády velké koalice SPD a CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové.

Zdroj: ČTK
Další zprávy