Knihovny nám daly sílu. Přijíždějí rockoví intelektuálové Manic Street Preachers

Miloš Hroch Miloš Hroch
3. 7. 2019 18:15
"Víc hudby, méně filozofie, prosím," žádala jedna recenze dokumentárního filmu o velšské rockové kapele Manic Street Preachers.
Manic Street Preachers nikdy nenabízeli optimismus nebo jednoduchá řešení.
Manic Street Preachers nikdy nenabízeli optimismus nebo jednoduchá řešení. | Foto: Alex Lake

Takové tvrzení je jako ignorovat vše, co kdy tito intelektuálové, sypající do hitparád jeden politický slogan za druhým, udělali. Je dobré si to připomenout před jejich sobotním koncertem na královéhradeckém festivalu Rock for People, který začíná ve čtvrtek.

Zpěvák James Dean Bradfield při koncertu v Praze roku 2012.
Zpěvák James Dean Bradfield při koncertu v Praze roku 2012. | Foto: Libor Fojtík

"Knihovny nám daly sílu," hlásili Manic Street Preachers ve svém hitu Design for Life z poloviny 90. let minulého století. Od té doby do populární hudby dostali citace postmoderních filozofů, aktivistů, válečných fotografů nebo spisovatelek jako Sylvia Plathová.

Rozhovory prokládají bonmoty o filozofovi Schopenhauerovi, baskytarista a textař Nicky Wire se s chutí vysmíval Bonovi z irských U2, že objevil dadaisty a situacionisty až po třicítce.

Manic Street Preachers vždy provokovali na všechny strany. Mají fotku s někdejším kubánským vůdcem Fidelem Castrem, song s popovou zpěvačkou Kylie Minogue a po bombových útocích Irské republikánské armády roku 1994 vystoupili v televizním pořadu Top of the Pops v kuklách a uniformách. Následně do redakce BBC přišlo na 20 tisíc stížností.

Jejich desky jsou jako eseje a málokterá kapela inspirovala tolik akademických rozborů. Kdo chce plně porozumět všem odkazům na albech Manic Street Preachers, hodí se mu doktorát z humanitních věd. Nejkouzelnější na jejich hudbě ale je, že nic z toho člověku nebrání, aby si refrény jejich hitů zároveň zpíval ve sprše.

Nicky Wire při návštěvě Manic Street Preachers na Kubě roku 2001.
Nicky Wire při návštěvě Manic Street Preachers na Kubě roku 2001. | Foto: Reuters

"Kolují o nás různé předsudky, protože naše politika byla vždycky socialistická, ale je v ní také obrovská dávka existencialismu a taky zábavy," rekapituloval dnes padesátiletý baskytarista Nicky Wire v loňském rozhovoru pro deník The Independent.

Jaké je to, někoho nenávidět

"Naše kapela musí být chápána v kontextu, odkud pocházíme," řekl kdysi zpěvák James Dean Bradfield, který se svými budoucími spoluhráči vyrůstal v malém hornickém městečku Blackwood na jihu Walesu.

Po celou kariéru si s sebou nesou traumata regionu a především vzpomínky na velkou hornickou stávku mezi lety 1984 a 1985, která se stala symbolem dekády. Šlo o triumf britské premiérky Margaret Thatcherové nad odborovými svazy, po němž zůstalo na 20 tisíc nezaměstnaných. "Nikdy nenapíšeme love song, protože každý ví, jaké je mít zlomené srdce nebo se zamilovat, ale ne každý ví, jaké je někoho skutečně nenávidět," zavázali se Manic Street Preachers na začátku své dráhy. A současně začali pěstovat touhu "být zatraceně velkou kapelou".

Oba závazky naplnili. Jejich první alba Generation Terrorists nebo Gold Against Soul z první poloviny 90. let minulého století ještě poháněl vztek a zvukově Manic Street Preachers navazovali na britské postpunkové kapely jako Gang of Four, jejichž vlivy míchali s nihilistickým grungem Nirvany nebo nesmrtelnými riffy Guns N’ Roses.

Manic Street Preachers roku 1999 přebírají cenu Brit Award pro desku roku.
Manic Street Preachers roku 1999 přebírají cenu Brit Award pro desku roku. | Foto: Reuters

Pokud to byla pomyslná puberta, následující deska The Holy Bible z roku 1995 značila dospělost a atmosféra ztěžkla, také kvůli temnějším vlivům industriální hudby.

Devadesátá léta nejenom ve Velké Británii zářila optimismem: železná opona a s ní totalitní režimy ve východním bloku padly, podle dobového refrénu filozofa Francise Fukuyamy zvítězila demokracie a nastal konec dějin. Britské ostrovy oslavovaly kapelu Oasis jako nové Beatles a v popkultuře skupina Spice Girls křepčila v sukních v duchu Cool Britannia, což byl v 90. letech slogan znovuobnovené národní hrdosti.

Každá slza je falešná

Manic Street Preachers se těchto oslav účastnit nechtěli. Deska The Holy Bible působí jako pokus shrnout všechny hrůzy 20. století - a jde o jednu z nejdepresivnějších nahrávek, jaké kdy vznikly.

Každý song je tu jako esej, které tehdejší textař a kytarista skupiny Richey Edwards sepisoval s neuvěřitelnou disciplínou a rozhledem. Vystudoval politickou historii, nejdříve byl manažerem kapely, později se stal jejím čtvrtým členem a s deskou The Holy Bible se navždy zapsal do dějin.

Ve skladbě Archives of Pain se zamýšlel, jak trestat válečné zločince od nacistů až po účastníky války v Jugoslávii. Inspiroval se slavným spisem Dohlížet a trestat, v němž francouzský filozof Michel Foucault popisuje obrat společenského systému trestů: od brutálních poprav rozčtvrcením v 18. století k architektuře věznic o století později. "Ne trestat méně, chci vidět utrpení, sterilizujte násilníky, vše, co kážu, je vyhynutí," zpívají na to téma Manic Street Preachers.

Skladba Archives of Pain z alba The Holy Bible. | Video: Sony Music

V jiné písni Of Walking Abortion zase Edwards zdůrazňoval, že fašismus je dílem kolektivní viny a že se nevědomky může vkrást do každodenního života.

"The Holy Bible je nemilosrdná deska: v době, kdy se musel žal předstírat, aby byl uvěřitelný, tohle album něco takového odmítá. Každá slza je falešná," napsala britská publicistka Rhian E. Jonesová v souboru rozborů Triptych, věnovaných právě tomuto albu.

Podle ní je album zatížené zármutkem nad lidskými chybami napříč dějinami, které se navíc opakují. "Je tu lítost, ale žal nebo pokání tu nenajdete. Každý je vinen," uvedla.

Spojnice s Plathovou

Jestli se Richey Edwards v autentickém prožívání emocí někým inspiroval, byla to americká básnířka Sylvia Plathová. Začátkem 60. let minulého století se jako jedna z prvních žen otevřeně rozepsala o svých depresích a úzkostech.

Nicky Wire při koncertu Manic Street Preachers v Praze.
Nicky Wire při koncertu Manic Street Preachers v Praze. | Foto: Libor Fojtík

Edwardsovi imponovala také tím, že své duševní problémy, jež umlčela až sebevraždou, přirovnávala k holokaustu. Traumata na albu The Holy Bible totiž začínají právě u největších děsů druhé světové války. "Popel, jen popel - musíte do něho šťourat a hrabat? Maso a kost tam nejsou, ber kde ber - kostka másla, snubní prsten, zlatá plomba. Bacha, Herr Lucifer, bacha, Herr Bůh," píše Plathová v básni Lady Lazarus, která v českém překladu vyšla ve sbírce Ariel.

"Trpí ještě víc, než kdyby umírala," zpívají Manic Street Preachers ve skladbě She Is Suffering a jedno je jasné: Richey Edwards psal také trochu o sobě. Bližší mu bylo něžnější ženské prožívání než machistický rock.

Ukázalo se, že s Plathovou sdílel mnohem víc. V únoru 1995 zmizel a jeho tělo se nikdy nenašlo. Což bylo jako podepsat desku krví - a Manic Street Preachers jsou při koncertech dodnes rozestavění na pódiu, jako by měl ještě jeden člen přijít.

Manic Street Preachers na aktuálním snímku.
Manic Street Preachers na aktuálním snímku. | Foto: Alex Lake

Nejistota většiny

Po zmizení Richeyho Edwardse psaní textů převzal baskytarista Nicky Wire. Perspektiva se pootočila od politické historie k vizuálnímu umění a fotografii, ale hudba Manic Street Preachers dál zůstávala intelektuální čítankou.

Do nového milénia vstoupila kapela, tehdy už masově úspěšná a sklízející mnohé ceny, se singlem The Masses Against the Classes, který uvádí citát amerického lingvisty Noama Chomského. Z položky britské hitparády tak posluchači dostali Chomského lekci politické ekonomie podle knihy rozhovorů Prosperita hrstky a nejistota většiny: "Země byla založena na principu, že primárním cílem vlády je chránit majetek před většinou, a to stále trvá."

Předtím, než se rozjely valivé bicí a zpěv s efektem ozvěny, ozvalo se: "Ahoj, to jsme zase my." Zůstali věrni svému heslu o knihovnách.

Výmluvně působí také videoklip z roku 2001 ke skladbě Found That Soul, kde se hudebníci chlubí knihami o rockerech Guns N’ Roses nebo vlivnou studií Subkultura a styl od Dicka Hebdige.

Skladba Found That Soul pochází z roku 2001. | Video: Sony BMG

Kompilace nazvaná Lipstick Traces si zase půjčila název od stejnojmenné knihy amerického hudebního novináře Greila Marcuse, který odhaluje dějiny podvratnosti 20. století a s nimi skrytou společenskou kritiku v populární hudbě.

Manic Street Preachers jako by teď psali další kapitoly Marcusovy knihy. Na loňské, v pořadí třinácté desce Resistance Is Futile rekapitulují dějiny kontrakultury a přemýšlí, jestli má protest vůbec smysl.

Vzpomínají na své oblíbené umělce, jako ztracenou a nalezenou fotografku Vivian Maierovou, která se dočkala uznání až po své smrti v roce 2009, nebo oživují stará traumata z dospívání - jako tragédii na sheffieldském stadionu Hillsborough, kde bylo kvůli selhání policie při fotbalovém zápasu roku 1989 ušlapáno 96 lidí a téměř 800 osob zraněno.

Vláda Margaret Thatcherové tehdy chtěla hodit vinu na údajně opilé fanoušky. Ti byli očištěni teprve po čtvrtstoletí.

Píseň Liverpool Revisited se vrací k událostem na sheffieldském stadionu. | Video: Columbia Records

Subverzivní myšlenky

Na loňské desce Manic Street Preachers se optimismus pere s pesimismem a odpor s vyhořením, když kapela líčí, jak viděla střídat se u moci různé ideologie. "Cítím, že stojím na pokraji zmatení, protože jsem už viděl tolik chyb rozdílných ideologií. Je pro nás těžké dnes za kohokoliv mluvit," říká baskytarista Wire deníku Independent v době, kdy je po celém světě na vzestupu krajní pravice a veřejná debata se utápí v moři fake news.

Přestože optimismus nebo jednoduchá řešení Manic Street Preachers nikdy neměli v repertoáru, na loňskou desku skryli důležité poselství: nikdy se nevzdávat, i když se boj zdá prohraný.

V poslední akustické skladbě The Left Behind zpívá Wire: "Budeme čekat na konec času, na to, až upadneme v zapomnění." Soudě podle vyprodaného turné k 20. výročí desky This Is My Truth Tell Me Yours nebo nadšených recenzí na poslední nahrávku se s tím dá jenom těžko souhlasit.

A je tu ještě jeden důvod, proč už stopu Manic Street Preachers v dějinách populární hudby nikdo nesmaže. Podařilo se jim splnit si něco, o čem snila všechna jejich oblíbená radikální umělecká hnutí, kapely, spisovatelé nebo filmaři - vynést subverzivní myšlenky do středního proudu a znejistit většinu.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

USA zruší výjimku ze sankcí týkající se íránského zařízení Fordo

Spojené státy ukončí platnost výjimky ze sankcí, která se týkala íránského zařízení Fordo a umožňovala zahraničním společnostem spolupracovat s íránským civilním jaderným programem bez toho, že by jim hrozily pokuty. Informoval o tom americký ministr zahraničí Mike Pompeo.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Chorvatští obhájci titulu prohráli v Davisově poháru s Ruskem

Chorvatští obhájci titulu vstoupili do nového formátu závěrečného turnaje Davisova poháru porážkou s tenisty Ruska. Ve dvouhrách v Madridu neuspěli Borna Gojo ani Borna Čorič. Třetím týmem ve skupině B je domácí Španělsko.

Skupina B:

Chorvatsko - Rusko 0:3

Gojo - Rubljov 3:6, 3:6, Čorič - Chačanov 7:6 (7:4), 4:6, 4:6, Dodig, Mektič - Chačanov, Rubljov 6:7 (3:7), 4:6.

Skupina D:

Belgie - Kolumbie 2:1

Darcis - Giraldo 6:3, 6:2, Goffin - Galán 3:6, 6:3, 6:3, Gille, Vliegen - Cabal, Farah 7:6 (7:5), 4:6, 6:7 (3:7).

Skupina F:

Itálie - Kanada 0:2 po druhé dvouhře

Fognini - Pospisil 6:7 (5:7), 5:7, Berrettini - Shapovalov 6:7 (5:7), 7:6 (7:3), 6:7 (5:7).

Zdroj: ČTK
Další zprávy