Praha - Kdyby Madonna byla fotbalista, hrála by každý rok v jiném klubu. Přesněji v tom, který vyhrál předchozí rok Ligu mistrů. Přesně takhle vypadá strategie nejpracovitější ženy v zábavním průmyslu.
Díky ní je už čtvrtstoletí na vrcholu. Do Česka přijede příští čtvrtek v rámci turné Sweet & Sticky, které bude velmi pravděpodobně po skončení vyhlášeno nejvýnosnější šňůrou všech dob.
Madonna není příliš dobrá zpěvačka ani oslňující tanečnice, jako autorka písní je sotva podprůměrná a její herecký talent je nulový. Nic z toho ale v současné populární hudbě není důležité. Pop se dávno stal doménou podnikavců, jejichž zbraní je
schopnost vycítit módní trendy a umění manipulovat s médii. Málokdo zvládá tyto disciplíny tak dokonale jako ona.
Když na konci června zemřel Michael Jackson, psalo se, že odešla poslední popová hvězda globálního významu. Nezapomněli jsme ale na Madonnu? Nikdy nenatočila tak přelomové album jako Thriller a nedisponovala talentem jako on, ale obojí vynahradila vlastností, která dá popsat jako „touha po slávě".
Kult osobnosti
Jackson i Madonna jsou produkty popového boomu 80. let. Díky videoklipům na MTV se sebeprezentace interpreta a image staly důležitějšími než jejich písně. Pro popové "nadlidi" a jejich pečlivě budovaný kult osobnosti se hitparády staly příliš těsné a mířili k lukrativnější kariéře ve filmovém či reklamním průmyslu.
Pokusy prorazit v Hollywoodu dopadly pro Madonnu (stejně jako Jacksona nebo třetího popového titána z osmdesátek Prince) neúspěchem, a tak jí nezbylo nic jiného než pokračovat v hudbě.
| Čtěte také: Potvrzeno: Madonna se vrátí. Areál ale nebude Madonna zase za rekordy. S Hitlerem a Lennonem Madonna vsadila na jistotu a přebarvila se na černo |
Dvě stě milionů prodaných desek a desítky hitů číslo jedna po celém světě není zase tak špatná statistika. Bez nadsázky - Madonna je nejúspěšnější ženská interpretka všech dob a narozdíl od Jacksona sbírala platinová ocenění i v novém tisíciletí.
Všechny dostupné prostředky
Ještě zůstaňme u srovnání s Jacksonem. On i Madonna přinesli do mainstreamového popu zkušenosti své společenské minority. Zatímco Jackson se ale poslední dvě dekády kariéry snažil svoji barvu vší silou vymazat, Madonna se nikdy nebála využít ženské zbraně.
Rozcupovala obraz ženy jako pasivního objektu zájmu mužského libida (byť se k němu v případě nutnosti ráda vracela) a stvořila prototyp energické emancipované ženy, která jde za úspěchem přes mrtvoly.
Žádný div, že se stala idolem žen toužících stoupat po společenském či kariérním žebříku. Feministky nemají Madonnu příliš rády, ostatně pořád je to žena, která se v knize Sex nechala fotit nahá - přesto těžko budete hledat někoho, kdo lépe zosobňuje proměnu společenského postavení ženy v posledních třech dekádách.
"Uvítejte ženu, která se nahoru vytáhla za ramínka své podprsenky a ví se o ní, že je čas od času taky nechá spadnout dolů," uvedla Bette Midler v roce 1985 Madonnu při Live Aid.
Madonna používá ženské zbraně na bojišti tržního kapitalismu, v němž žádný prostředek k zisku není zakázaný. Její specialitou je vytváření mediálních kontroverzí, které jí pomáhají propagovat nahrávky či turné.
Terče jsou vybírány tak, aby humbuk spustila potrefená strana, ať to je katolická církev (hořící kříže v klipu Like a Prayer, ukřižování při turné Confessions), republikáni (protibushovské album American Life) nebo puritáni (všechny ostatní případy). Levnější reklamní kampaň neexistuje.
Popový chameleon
Pop není nic jiného než posloupnost provinilých potěšení s krátkou trvanlivostí. Madonna ale jako kdyby našla hned několik receptů, které ji dovolily přežívat v kolotoči novinek a žánrových změn.
Prvním z nich je neustálá změna image. S trochou nadsázky lze říci, že Madonna netočí desky, ale pop-kulturní balíčky, které kromě hudby obsahují i novou módní kolekci s doplňky. Zakládá si na dynamice své kariéry a na změnách pracuje s módními designéry i vizážisty.
Součástí jejích proměn je hra s kulturními ikonami minulosti. Madonna se na fotografiích a v klipech situovala do Marilyn Monroe, Greta Garbo nebo Marlene Dietrich, vypůjčuje si i od generačních kolegyň Debbie Harry, Cindy Lauper nebo Kylie Minogue.
Mezi kreativní citací a krádeží je tenká hranice, kterou pečlivě ošetřují její právníci. Nakonec, progrese populární hudby je na nenápadných výpůjčkách postavená. Madonna si z popkulturní historie rovnou učinila zbrojní arzenál a ještě si za to nechá od publika aplaudovat.
Vykrádání okrajových scén
Není nejvyšší čas zastavit se u její hudby? Ach ano, Madonna taky zpívá nějaké písničky. Stejné taktiky, které využívá při vizuálních proměnách, aplikuje i tady.
Úpěnlivě se snaží, aby každé album zavedlo posluchače - uvyklé na neustálý přístup nových impulsů - do odlišných teritorií, vlastně nikdy nenatočila dvě stejné nahrávky. K tomu jí pomáhá tým producentů, kteří s ní spolupracují ve studiu. V černé hudbě, z níž koneckonců vychází, to není nic ojedinělého. Role interpreta a autora je zde oddělená, ale Madonna striktně trvá na tom, že se na tvorbě svých písních podílí.
Jak je tomu ve skutečnosti, těžko zjistit; jisté je, že pro producenty a autory je spolupráce prestižní věc, která se neodmítá. Stejně jako následné dělení autorských honorářů, protože Madonna se pod všechny písně automaticky podepisuje.
Madonna si vesměs ke spolupráci vybírá méně známé producenty z okrajových scén, málokdy ale sáhne vedle. Panteon jejích objevů čítá jména jako John "Jellybean" Benitez (debutové bezejmenné album), Stephen Bray (Like A Virgin), Patrick Raymond Leonard (True Blue), William Orbit (Ray Of Light), Mirwais (Music) nebo Stuart Price (Confessions On A Dancefloor).
Jejich úkolem je napájet její hudbu z okrajových žánrů, jejichž stylové variace Madonna přizpůsobí mainstreamovému vkusu. Leckdo to nazývá vykrádáním či exploatací undergroundu, ale největší pop hvězdy historie nedělaly nic jiného - vzpomeňte na Elvise nebo The Rolling Stones a jejich brakování černé hudby.
Ve svém chameleonském přístupu je ale Madonna ojedinělá. I další hvězdy z 80. let (George Michael, U2, Prince, Annie Lennox) si zkusily stylové veletoče, ale brzy jim došel dech a zjistili, že od určitého věku je lepší spoléhat na konzervativnost posluchačů.
I Madonna samozřejmě hraje na nostalgickou notu a koncerty staví na hitových jistotách, ale obě její poslední desky měly k sázce na jistotu hodně daleko. S Confessions On A Dancefloor složila důstojnou poctu disco scéně, na níž začínala, ovšem loňské hiphopové album Hard Candy bylo velkým zklamáním.
Popírání věku
Na obalu je Madonna jako boxerka, která se odmítá vzdát. Jejím imaginárním soupeřem je věk - loni jí bylo padesát. Tenhle souboj se ale nedá vyhrát a Hard Candy je prvním náznakem, že i ji položí na lopatky. Ve futuristických beatech zní nepřesvědčivě a vše nasvědčuje tomu, že vstoupila do teritoria, v němž se nejspíš necítí příliš dobře; hitový stroj jménem se zadřel.
Ale co na tom, že Hard Candy je její nejhůře prodávané album? Následné turné Sweet & Sticky lámalo rekordy a stalo se nejlépe vydělávající šňůrou loňského roku. Peníze se dnes v hudebním průmyslu vydělávají na koncertech a Madonna to samozřejmě ví.
Před dvěma lety podepsala smlouvu s promotérskou firmou Live Nation, která jí zajistí 120 milionů dolarů. "Paradigma hudebního byznysu se mění," řekla při podpisu, "a já jako umělkyně a obchodnice s tím musím počítat."
Tak pravila žena, která se vždy řídila pravidlem, že čím větší je úspěch, ehm, tím je úspěch větší.
