Na tiskové konferenci k novému albu jste říkali, že žádné velké žánrové změny nechystáte. Proč tedy název Evolucie?
Robert Kodym: Má to historickou souvislost. Než jsme s muzikou začali, byli jsme Polucie. Pak se z nás stala Prelucie, a když jsme vyletěli do světa, zůstala jenom Lucie.
Michal Dvořák: (k baskytaristovi P. B. Ch.): Když jsi odešel z kapely, byli jsme chvíli i Revolucie.
David Koller: A teď tedy doufáme, že dochází k jisté evoluci.
MD: V souvislosti s věkem je evoluce jasná, ale mění se samozřejmě i technologie, způsob nahrávání… A každý muzikant reflektuje to, v čem se pohybuje.
DK: Jestli se tahle hudební evoluce dotkla i nás, necháme příští rok na posluchačích. A hudebních kriticích. Hlavně na hudebních kriticích.
Robert Kodym přerušuje rozhovor, z kapsy vytahuje předmět ve tvaru kostky a ptá se, jestli víme, co to je.
MD: Zkamenělý dítě?
DK: Kost?
RK: Kel mamuta. Přivezl jsem si ho z Vídně. Ukradl jsem ho v přírodovědném muzeu.
Autorsky se na desce budou podílet Ivan Kral nebo Oskar Petr. Nezvažovali jste taky někoho z mladší generace? Napadá mě třeba slovenská písničkářka Katarzia, která nahrála povedenou coververzi Kollerovy písničky Záchranář.
DK: Jsme teď úplně na začátku, probíráme různé varianty a všechno je možné. Ale děkujeme za podnět.
MD: Lucie vždycky spolupracovala se všemi generacemi, dělali jsme se starším Oskarem Petrem, ale i s mladším Honzou Muchowem (natočil coververzi Šroubů do hlavy, pozn. red.). Gros kapely jsme ale pokaždé byli my čtyři a tak to i zůstane. Teď musíme makat my a pak se uvidí, čím desku ozvláštníme.
Proč chcete na albu spolupracovat se zahraničními producenty?
P. B. Ch.: Hlavní poradní hlas bude mít producent Pavel Karlík, s nímž děláme od začátku. Písnička se zahraničnímu producentovi pošle jen v tom případě, že se shodneme, že je k tomu vhodná. Není to žádné dogma. Spíš to vypadá tak, že každou píseň bude produkovat podle její žánrové povahy někdo jiný.
MD: Když jsme se probírali jmény producentů, které nám navrhla naše agentura, zjistili jsme, že každý má poměrně úzce specifikovaný styl. Ale my jsme docela pestrá kapela: v začátcích náznaky techna, pak jsme zněli trochu jako Sisters Of Mercy, Amerika zase byla píseň s orchestrem… Podle toho tedy budeme vybírat.
Pamatujete si přesně onen moment, kdy jste si řekli, že Lucie potřebuje nové písně?
DK: V roce 2014 se nám původně kratinká šňůra rozrostla na jedenáct nebo dvanáct koncertů. Na několika místech jsme hráli opakovaně a tehdy jsme začali uvažovat o nové desce. Loni jsme si pak během hraní utvrdili, že některé písničky už prostě dál replikovat nemůžeme.
Existuje nějaká píseň, která vás štve, a proto ji neradi hrajete?
RK: Bylo období, kdy jsme nechtěli hrát Šrouby do hlavy. Teď víme, že jsme písni křivdili a byla to od nás velká chyba. Všem fanouškům se omlouváme.
V souvislosti s vaším comebackem se hodně mluvilo o rozepřích v kapele. Dneska už vycházíte přátelsky? Trávíte spolu čas i nad rámec muzikantských povinností?
P. B. Ch.: Uf, dej pokoj se společně stráveným časem!
MD: Na zkouškách trávíme osm hodin denně, takže pak už nemáme chuť povídat si o věcech ještě separátně. Mimo studio se sice vidět můžeme, ale máme ještě jiné povinnosti, rodiny. A člověk taky musí chodit třeba na nákup.
Zůstává v kapele nějaké téma, o kterém se i teď prostě nemluví?
MD: My jsme si už všechno vyříkali v roce 2013. Víte, historicky jsme spolu strávili tolik času jako nikdy s nikým jiným. Když jsme spolu začínali hrát, zkoušeli jsme, jezdili na koncerty, po koncertech spolu pařili, a protože jsme měli málo peněz, spali jsme spolu na pokojích. Než jsme se poprvé rozvedli, udrželi jsme manželství skoro dvacet let. A během té doby jsme probrali fakt úplně všechno.
