Dost jsem zapomněl, ale na tebe nezapomenu nikdy, vzkazuje na posmrtném albu Cohen

Pavel Klusák Pavel Klusák
12. 12. 2019 18:39
Ještě jedno album Leonarda Cohena? To je tedy laskavost osudu. Nebo i zákon byznysu kolem hvězd, s nimiž se platící publikum nechce rozloučit?
Leonard Cohen při pražském koncertu v červenci 2013.
Leonard Cohen při pražském koncertu v červenci 2013. | Foto: Lukáš Bíba

V tomhle smyslu je právě vydaná deska Thanks For The Dance kanadského písničkáře, který zemřel před třemi roky ve věku 82 let, naštěstí čistá práce: syn Adam se otci postaral o poslední poklonu s adekvátním klidem. A snad nejlepší je to spiklenecké mrknutí umírajícího básníka: jemné gesto bohéma odcházejícího z večírku, který si dokázal vychutnat. Díky za tanec, Thanks For The Dance, jak říká titul desky.

Leonard Cohen v Praze roku 2013.
Leonard Cohen v Praze roku 2013. | Foto: Lukáš Bíba

Leonard Cohen byl autorem písní s otiskem nezaměnitelného barytonu, světákem, kterému k cestování stačily "talmud, casio a cigarety", později buddhistický mnich. Jeho předchozí album You Want It Darker, psané a vydané s vědomím blížícího se konce, skutečně působilo temněji: mělo odvahu dívat se do očí vesmíru, který si bere život zpátky. Krásná a napjatá deska: ovšem kdo by tušil, že Leonard a Adam Cohenovi dali stranou odlehčenější pokračování, vyslovené až teď, když tíže pominula.

"Víno k nám bylo vlídné," napsal dřív Cohen o povznesených večerech v dobré společnosti. Takhle, s vděkem za propojení smyslových a transcendentálních věcí, teď reflektuje a zapečeťuje celý život.

"Do svého pokoje si nechtěl pustit nikoho cizího," říká Adam Cohen o posledním společném natáčení. Odehrávalo se doma, mimo profesionální studia. Syn postupně zachycoval otcovy pozdní texty. Některé vznikly skutečně pozdě: Moving On napsal Leonard Cohen v reakci na úmrtí Marianne Ihlenové, své múzy, životní souputnice, dobré autorky, "té Marianne", o které zpíval na debutu v 60. letech minulého století.

Když pak Adam Cohen už bez otce dotáčel nástroje, k lehkým dotekům přizval Becka (kytara, ale také brumle čili "židovská harfa") a zpěvačku Feist. Zjeví se i Jennifer Warnesová, která na Cohenových koncertech reprezentovala ženský hlas snad nejdéle ze všech vokalistek.

Zásadní místo tady má loutnista Javier Mas, který s Cohenem v posledních letech také koncertoval. Časopis Rolling Stone napsal, že spojení maurského a středomořského stylu s Cohenovým americkým dědictvím funguje snad i jako nadějná geopolitická metafora. Nemusíme ale myslet přímo na politiku: řecký ostrov Hydra byl základnou, z níž odstartovala kariéra toulavého syna kanadských Cohenů, tedy vlastně židovských Kohnů.

Video mapuje, jak vznikalo Cohenovo posmrtné album Thanks for the Dance. | Video: Legacy Recordings

Na albu Thanks For The Dance se hlavně ženeme zjistit, co Cohen napsal. Deset krátkých skladeb připomíná útlý svazek básní, ale podivuhodně živoucí deska není v ničem řidší nebo odvozenější než pětice těch, které jí předcházely.

Píseň The Night of Santiago je vzpomínkou na dávné milostné sblížení, v Cohenově pojetí samozřejmě spojení velkého vesmíru a osobních osudů, hříchu, touhy a lidského splynutí jako neprošvihnutého daru. "Zapomněl jsem už půl života, ale na tohle nezapomenu nikdy," odtuší muž na prahu smrti, který silou vzpomínky na chvíli zruší čas.

Jednoduchost veršů i slovníku, ta průzračnost říkanky bez ambicí na literátskou spletitost, je u Cohena až podezřelá. Ale vychází mu: ve stručnosti a se zaříkávačstvím kantora ze synagogy, které je marno překládat: "I was always working steady / But I never called it art / I got my shit together / Meeting Christ and reading Marx," stojí ve skladbě Happens To The Heart, účtování umělce, který se neubránil paralelním vztahům.

Úvodní skladba Happens to the Heart z Cohenova posmrtného alba. | Video: Legacy Recordings

Titulní song Thanks For The Dance napsal Cohen už dřív pro svou vokalistku Anjani Thomasovou. Sám zpívá valčík jinak. Úspornost výrazu působí silně, zvlášť když po zmínce o nedonošeném dítěti text vypíchne valčíkový rytmus, který jako by cyklicky odměřoval život: "One-two-three, one-two-three, one."

Desku uzavírá snímek ještě zvláštnějšího osudu než domácí nahrávky. Na tiskové konferenci v Los Angeles k albu You Want It Darker, pár týdnů před smrtí, Cohen vytáhl papír a přednesl publiku báseň, na které teprve pracoval: "Listen to a hummingbird / Whose wings you cannot see / Listen to a hummingbird / Don't listen to me." (Poslouchej kolibříka, jehož křídla nevidíš, poslouchej kolibříka, neposlouchej mě.)

Někdo v sále se zeptal, jestli ten text bude na příštím albu. "Když pánbůh dá," odvětil Cohen. Několik týdnů nato doma upadl a na následky zemřel. Jeho syn nahrávku z tiskovky vyčistil, zbavil bzučení halogenových světel v místnosti a podložil ji měkkou klavírní hudbou coby to poslední, co na desce slyšíme.

Titulní skladba Cohenova posmrtného alba Thanks for the Dance. | Video: Legacy Recordings

V dnešní epoše je smrt populárních osobností relativní. Lidé odcházejí, ale jejich archivy mohou být čím dál snáz technologicky zpracované, postprodukčně přetavené do dalšího díla. Někdy to připomíná Erbenovu pohádku o smrti přilepené na židli. Na jednu stranu je to dar, zároveň i na tomhle poli řádí byznys a bludný vkus.

Nejde jen o to, že posmrtné album Amy Winehouseové bylo pouťově přeplácané a u Michaela Jacksona dědici práv vydali holou zbytečnost. Vdova po Elvisovi Presleym objíždí svět a na stadionech uvádí jeho zpívající hologram: v záři světel vede rozhovor s oživlým stínem svého muže, který říká a zpívá právě to, co chtějí producenti.

Je to fascinující nová situace: a taky dobrá připomínka, že v žánru "přece nenecháme ležet ladem archivy velkých a oblíbených lidí" se lze dočkat showbyznysového bizáru nových rozměrů.

Posmrtné album Leonarda Cohena v tomhle kontextu dopadlo krásně. Může snad připomenout Milk and Honey, desku vydanou nedlouho po smrti Johna Lennona, taky s dotykem intimity domácích snímků, taky zvukově dotvořenou střízlivě a střídmě. Lennon na ní zpívá milostnou a zároveň prozaickou Grow Old With Me (Zestárni se mnou): umíral ovšem ve čtyřiceti, doopravdy zestárnout nestihl.

Leonard Cohen a jeho publikum tohle privilegium dostali: dlouho vedle sebe stárli, básník v poslední dekádě života triumfálně objel svět a nezřídka koncertoval tři hodiny. Jako dvaaosmdesátiletý na poslední desce You Want It Darker vydává poetické svědectví z přímého přenosu tváří v tvář smrti.

Když se teď album-epilog nese v odlehčenějším duchu a říká "díky, ten tanec stál za to", je to nevšedně pozitivní zpráva o odcházení z večírku, který budeme muset opustit všichni.

Leonard Cohen: Thanks for the Dance
Autor fotografie: Legacy Recordings

Leonard Cohen: Thanks for the Dance

Legacy Recordings 2019

 

Právě se děje

Další zprávy