Leonard Cohen byl básníkem mezi muzikanty. "Praotec sklíčenosti" žil celý život se smrtí

Karel Veselý Karel Veselý
11. 11. 2016 9:46
Vyrovnat se s vlastní smrtí je možná největší lidský výkon vůbec, Leonard Cohen jako kdyby se na odchod připravoval celý svůj život koketováním s temnotou a depresemi, vzpomíná na kanadského zpěváka, který zemřel ve věku 82 let, publicista Karel Veselý.
Leonard Cohen
Leonard Cohen | Foto: ČTK

„Jsem připravený zemřít,“ svěřil se na začátku letošního podzimu Leonard Cohen reportérovi časopisu New Yorker. Kanadský zpěvák právě dokončoval svoje čtrnácté album You Want it Darker, jehož vokály kvůli bolavým zádům natáčel doma na laptop a v rozhovorech se o desce vyjadřoval jako o své úplně poslední.

O smrti poslední dobou Cohen vůbec mluvil často. V dopise své někdejší múze Marianne Ihlenové umírající na leukemii napsal: „Brzy tě budu následovat.“ Chmurná vize se záhy vyplnila, 7. listopadu zemřel ve svém domě v Los Angeles. Pouhé tři týdny po vydání desky You Want it Darker.

Cohenova hudební kariéra začala v šedesátých letech, vždy byl ale úplně jiným typem popové hvězdy než většina muzikantů z jeho generace. Nikdy nechrlil desky jako na běžícím pásu, nepotřeboval šokovat videoklipy, nepřitahoval skandály.

První desku natočil v třiatřiceti letech a na první stadionové turné vyjel až v sedmdesáti. V skvěle padnoucím saku a kloboučku více než muzikanta připomínal básníka, kterým ostatně také původně byl. V mládí ho okouzlil španělský poeta Federico Garcia Lorca a svoji první sbírku poezie Let Us Compare Mythologies vydal rok po skončení školy. Další rychle následovaly, a jeho romány The Favourite Game a Beautiful Losers mu dokonce přinesly srovnání s Jamesem Joycem. Literatuře měl ale brzy dát sbohem a jen se k ní příležitostně vracet.

Na kytaru hrál už jako teenager, ale teprve návštěva New Yorku v roce 1966 mu otevřela oči. Při setkání s folkrockovým hnutím v Greenwich Village mu došlo, že jako zpěvák má větší šanci oslovit davy. Nejprve psal písně pro druhé – někdejší šlágr Suzanne se objevil na desce zpěvačky Judy Collinsové, aby ho následně znovu nazpíval na své vlastní debutové album Songs of Leonard Cohen.
To natočil pod vlivem zpěvačky Nico napojené na The Velvet Underground a v kolekci melancholických balad se v roce 1967 zrodil „nejvyšší kněz patosu“ a „praotec sklíčenosti“, jak ho později budou nazývat hudební novináři.

Ve stínu Dylana

Když v polovině října oznámila Švédská akademie, že letošním držitelem Nobelovy ceny za literaturu se stává Bob Dylan, objevovaly se v ohlasech na toto rozhodnutí často názory, že prestižní ocenění by si mnohem více zasloužil právě Leonard Cohen, skutečný básník mezi písničkáři folkové vlny šedesátých let. Jeho meditace nad láskou, sexualitou, vírou či smrtelností rezonovaly mezi posluchači méně okázale než ty Dylanovy.

O sedm let starší Cohen byl vždy v jeho stínu, nikdy ho nikdo neprohlásil za generačního mluvčího ani ho nepasoval do role politického vůdce, síla jeho písniček byla nenásilně poetická, možná dokonce podvědomá. O to ale byla trvalejší. Možná i proto jeho sláva kulminovala s tím, jak stárl – své první hitparádové úspěchy slavil až v naší dekádě, kdy se desky Old Ideas, Popular Problems i aktuální You Want It Darker objevily na čísle jedna kanadského žebříčku.

Kouzlo jeho hudby se ale dá jen těžko měřit komerčním úspěchem. Cohen vlastně nikdy neměl opravdový žebříčkový hit (což se patrně změní po jeho smrti), přesto se z celé řady jeho písní staly nesmrtelné šlágry. Tím největším je asi Hallelujah, kterou napsal v polovině osmdesátých let na desku Various Positions, již mimochodem nahrávací společnost původně odmítla vydat. Píseň propojující sex a víru v Boha se dočkala největšího úspěchu ve verzi rockového písničkáře Jeffa Buckleyho z poloviny devadesátých let a následně ji nazpívaly desítky dalších interpretů.

Podobně silný nadčasový ohlas mají ale i Suzanne, So Long, Marianne, Bird on the Wire, Famous Blue Raincoat nebo Everybody Knows, jež se pravidelně objevují v coververzích nebo jako doprovod ve filmech.

V polovině devadesátých let vstoupil Cohen do zenového centra Mt. Baldy nedaleko Los Angeles a stal se buddhistickým mnichem. Přijal jméno Šikan (= ticho). Okolnosti mu ale klid dlouho nedopřály. V roce 1999 vyšlo najevo, že ho jeho manažer roky okrádal, a aby odvrátil osobní bankrot, musel začít znovu koncertovat.

Albem Ten New Songs z roku 2001 začíná další báječná kapitola jeho kariéry, během níž vydával jednu povedenou desku za druhou. V roce 2008 poprvé vyrazil na obří světové turné, během něhož se několikrát objevil i v Praze. S každou další vydanou deskou se potichu mluvilo o tom, že už je možná poslední. Jenže tou se nakonec stane až You Want it Darker z letošního podzimu sklízející výtečné recenze i skvělé prodeje.

V titulní písni alba zpívá Cohen se sborem Montrealské synagogy „Hineni, hineni, my Lord“ neboli „Jsem připraven, můj pane“. Stejně jako David Bowie na lednové nahrávce Blackstar si i Cohen napsal svojí poslední deskou vlastní epitaf. Vyrovnat se s vlastní smrtí je možná největší lidský výkon vůbec, Leonard Cohen jako kdyby se na odchod připravoval celý svůj život koketováním s temnotou a depresemi. Písničky, které po něm zůstaly, jsou ale nesmrtelné.

Leonard Cohen - You Want It Darker (Audio) | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy