Lenny pro Aktuálně: Z rebelie už jsem vyrostla, nechci ale plnit očekávání jiných

Nové album jste se rozhodla vydat v den svých třiatřicátých narozenin. Chtěla jste si ho dát tak trochu jako dárek za to, že jste vyrazila na složitější cestu – tedy vydávat si hudbu sama, bez pomoci velkého vydavatelství?

Došla jsem k tomu datu pozvolna. Když jsem desku nahrávala, nenapadlo by mě, že se to tak sejde. V posledních letech je ale zvykem vydávat alba vždy v pátek a já si všimla, že jeden zářijový pátek se zrovna kryje s mými narozeninami, a tak jsem si opravdu řekla, že si ho dám jako dárek.

V minulosti jste mluvila o tom, že je těžké ustát tlak velkých labelů a obhájit si svou vlastní vizi. Osamostatnila jste se ale až s touto čtvrtou studiovkou. Sbírala jste předtím odvahu ten krok do neznáma udělat?

Spíše jsem se postupně rozkoukávala a získávala zkušenosti, zjišťovala jsem, jaké dovednosti si potřebuji osvojit, abych mohla jít cestou nezávislosti. Musela jsem začít zohledňovat také finanční stránku, kterou jsem se dřív nemusela tolik zatěžovat - tyto projekty vždy hradil label. Mezitím jsem si také našla tým šikovných lidí, se kterými spolupracuji externě.

Související

Doba žádá krátké songy. Zpěvačka Lenny vydala nové album, je víc rockové

Brala jste v potaz i všechny plusy a minusy, které osamostatnění přináší?

Na začátku jsem si to moc neuvědomovala, na minusy jsem přicházela až postupně. Dokonce jsem až zpětně pochopila, v čem měla spolupráce s vydavatelstvím výhody. Nerada bych, aby to vyznělo nějak nafoukaně, ale jako dvaadvacetiletá holka jsem si kdysi naivně myslela, že label toho vlastně moc nedělá a že i to, co dělá, bych zvládla lépe. V tomto směru jsem trochu vyzrála a z rebelie jsem vyrostla.

Dnes vím, že mi v Universalu nechávali až nevídanou svobodu. Nejtěžší pro mě bylo začít řešit i praktické věci typu, jaký má mít vinyl čárový kód, kde ho získám a tak dále. V tom mi hodně pomáhali se zorientovat lidé kolem mě.

Dobrá znamení na cestě

Album jste pojmenovala Good Omens, v překladu Dobrá znamení. Má pro vás název i duchovní rozměr?

Odkazuji tím na to, že vše šlo jako po másle a leccos dokonce předčilo moje očekávání. Ale ano, cítím, jako by něco přišlo shůry. Nejsem úplně ezoterický člověk, ale věřím, že určité věci jsou dané a že někdy nás různé vlivy zvenčí svádí z cesty a naším úkolem je z té svojí nesejít. Také jsem přesvědčena o tom, že si svými myšlenkami můžeme do života leccos přitáhnout.

Prohlásila jste, že tvorba nového, rockovějšího materiálu vám připomněla pocit, když vznikal váš debut, protože se cítíte být svým způsobem znovu novou interpretkou. Není to ale tak, že svůj autorský rukopis a způsob uvažování nad tvorbou si člověk stejně nese s sebou?

S tím souhlasím. U spousty věcí už dnes vím, jak se dělají. Když člověk začíná, řeší, jak správně smíchat ingredience, kdežto po třech albech už recept trochu zná. Pocit absolutní svobody a radosti z tvorby, který jsem v sobě znovu našla, by se ale skutečně dal přirovnat k nahrávání prvotiny.

Rock není v mém repertoáru úplnou novinkou, má první deska Hearts dokonce získala Cenu Anděl právě v rockové kategorii, což možná řadu lidí překvapilo. Vždy se u mě mísily hlavně dvě polohy – jedna spíš akustičtější, u piana, a pak ta druhá, tvrdší, odvážnější, takové moje alter ego. Právě tu jsme na nové desce prohloubili s producentem Filipem Vlčkem, kterého jsem poznala při práci na jedné písničce z minulého alba. Věděla jsem, že bych chtěla lehce přitvrdit, a rozhodla jsem se ho oslovit pro tenhle projekt. Pochází totiž z hardcoreového prostředí a zároveň má cit pro popovou hudbu.

Související

Lenny: Lidé už neřeší, kdo je moje máma. Je fajn, že naše generace mluví o emocích

S první studiovkou Hearts jste před deseti lety zažila raketový start, získala jste pět Andělů, písnička Hearts se stala hitem i v Itálii. Nemáte zpětně pocit, že vám tak obrovský úspěch hned na začátku trochu uškodil a nastolil příliš velká očekávání a tlak na další tvorbu?

Stoprocentně ano. Už u druhého alba jsem to věděla. Na něm se tlak podepsal nejvíc, na to období vzpomínám spíše jako na takové melancholické. Hearts jsem totiž předtím tvořila s radostí a lehkostí — a najednou byla očekávání enormní. To ve mně vytvořilo kreativní blok, který jsem trochu odbourala až se třetí deskou.

Neplnit cizí očekávání

Druhé album Weird & Wonderful navíc vyšlo ve složité době covidu. Pak se ještě konal velký koncert v O2 universu, který byl právě kvůli pandemii několikrát přeložen a návštěvnost nakonec nenaplnila očekávání. Přiměly vás tyto těžší chvíle přemýšlet nad tím, zda byste měla něco změnit?

Tyto momenty mě hodně naučily a v mnohém i osvobodily. Začala jsem více přemýšlet nad tím, aby mé další kariérní kroky dělaly radost mně, a ne abych plnila očekávání jiných.

Po hraní v Roxy a Foru Karlín bylo O2 universum logický krok, ale nakonec jsem si daleko víc užila koncert v Obecním domě se smyčcovým orchestrem, který se uskutečnil o rok později. Tím jsem si splnila svůj sen. Vyprodal se dlouho dopředu, lidem se líbil, natočili jsme z něj „živák“ a já měla pocit, že ty pomyslné puzzle do sebe zase zapadly. Pak jsem ještě vyrazila na turné se smyčcovým kvartetem, které bylo také moc hezké a cítila jsem na něm silnou odezvu od fanoušků.

Související

Lenny: V Česku se bojíme, aby se na nás někdo divně nedíval. Být originál je tu lehčí

Hudební průmysl se za deset let hodně změnil, sociální sítě jsou dnes zahlcené obsahem, marketing bývá často daleko agresivnější. Přijde vám těžší získat v tomto prostředí pozornost pro svou tvorbu?

Často je to loterie — jako když hodíte pomyslný žeton a nevíte, kam spadne. Výhodu dnešní doby vidím v tom, že někdo si doma v pokojíčku nahraje písničku, dá ji na sociálně sítě a takřka přes noc se může stát hitem. Naopak nevýhodou je obrovská přehlcenost hudebního trhu a také jeho roztříštěnost.

Všímám si také toho, že velké hvězdy už nechtějí být nedostupné modly jako dříve, ale chtějí fanouškům více ukázat svou civilnější tvář, aby se vyrovnaly méně formální komunikaci současné generace umělců. Lidé dnes ocení, když mají pocit, že jejich oblíbený interpret je člověk, se kterým by mohli jít na kafe.

Ženská hymna

Na albu máte i duet s kolegyní Annabelle Perfect Girls, který označujete za ženskou hymnu a odkazujete jím na téma postavení žen v showbyznysu. Setkáváte se s tímto problémem i vy osobně?

Ano i ne. Snad se na mě nebudou mí mužští kolegové zlobit, že je použiju jako příklad, ale když mají nějaký velký koncert například Mirai, píše se o tom, jaké bylo vystoupení, jaké hráli písničky, jací hosté přišli, jestli měli hezký merchandise a tak dále. Ale když vystupovala v Edenu Ewa Farna, hodně lidí řešilo, co měla na sobě, jestli jí to slušelo a podobně. Lidé a potažmo média se obecně nezdráhají komentovat postavu či váhu interpretky — a tento fokus mi přijde nemístný.

Související

Recenze: Královna českého popu Ewa Farna vyprodala O2 arenu. Přivedla Dyka i manžela

Přesto mám pocit, že problematika postavení žen versus mužů v Česku oproti zahraničí ještě není tak vyhrocená. Naopak se mi stalo i to, že mě na nějaké akci obsadili právě proto, že chtěli do programu ženský element. Určitě se nechci tvářit jako nějaké ublížená žena-umělkyně, necítím, že bych k tomu měla důvod. Věřím, že když tady jdou lidé na můj koncert, nehodnotí ho podle toho, jestli jsem žena, nebo muž, ale podle toho, jak se jim líbí.

Písně skládáte v angličtině. Řada vašich kolegů, kteří dříve také zpívali anglicky, nakonec přešla k češtině. Nepřemýšlíte někdy nad tím, zda byste to také měla zkusit?

Občas ano. Na druhou stranu mi třeba úspěch nedávného singlu Casanova potvrdil, že dělat hudbu, jak ji cítím, je správná cesta. Singly jsem vybírala způsobem, že jsem chtěla zkusit od každého něco, a zrovna tuto písničku lidé ocenili nejvíc.

Co se týče češtiny, možná v budoucnosti na nějakou skladbu dojde. Zrovna nedávno jsem se účastnila tvorby jedné písně v češtině při songwritingu s dalšími kolegy. Zároveň mi ale přijde, že se jazyky a žánry v dnešní hudbě už přirozeně prolínají, což svým repertoárem ukazuje třeba Ben Cristovao.

Na češtinu možná dojde

Stává se vám, že si někteří fanoušci postesknou, že textům nerozumí?

To se občas stává. Dokonce si na koncertech všímám lidí, kteří by rádi zpívali, ale vidím, že slova neznají, a tak spíše jen otevírají pusu naprázdno. Chvílemi mi to připadá až kouzelné. O část publika se angličtinou asi připravuji, ale to je zkrátka cesta, kterou jsem si vybrala. Vnímám to tak, že kdo jde na můj koncert, ví, co má očekávat. Naopak když se mu to nelíbí, mou hudbu nemusí poslouchat. Když jde člověk na Stinga, také přece nečeká, že bude zpívat česky.

Natočila jste ale několik česky zpívaných spoluprací, například s vaším partnerem Marpem, vaší maminkou Lenkou Filipovou nebo před lety s kapelou Kryštof. Když jde tedy o projekt, do kterého jste přizvána, češtině se nebráníte?

Vybírám si čistě pocitově, do čeho půjdu a do čeho ne. Pokud to se mnou rezonuje, nebráním se tomu. A třeba spolupráce s Kryštofem byla z kategorie těch, které se snad ani neodmítají, byla jsem velmi mladá, v té době jsem teprve chystala svou první desku. Spousta lidí ani neví, že jsem natočila také písničku s Lucií — Chtěli jsme lítat. Robert Kodym mě tehdy odchytil ve studiu Sono, abych tam něco nazpívala. Nedávno jsem si ji se skupinou zazpívala i na jejím turné. 

Související

„Skupina Lucie má mnoho let svého kouče,“ prozrazují Robert Kodym a Michal Dvořák

Na desku jste zařadila osm autorských skladeb a jeden cover One of Us od Joan Osborne. Proč jste si vybrala tento starší hit?

Občas ráda zpívám covery, protože se mi líbí, že člověk vloží kousek sebe do písničky někoho jiného. Také mám ráda filmovou hudbu, chodím často do kina a všimla jsem si, že je v poslední době trendem dávat do trailerů starší, až legendární hity, ale v nových předělávkách – například že metalový song někdo přezpívá jen s klavírem.

Jednou jsem se takhle zasnila v kině, že bych také chtěla něco takového udělat. A vzpomněla jsem si na tuto písničku, protože jsem na ní vyrůstala, poslouchali jsme ji s rodiči v autě. Pak už jsem nápad nemohla dostat z hlavy. Přidanou hodnotu pro mě představuje text. Moc se mi líbila myšlenka, že jsme si všichni rovni, ale že zároveň existuje nějaká vyšší moc, která s námi třeba právě teď může být v kavárně.

Turné není na pořadu dne

Křest alba chystáte na 4. listopadu do klubu Roxy. Koncert se jmenuje One Night Only, protože plánujete jen jedno vystoupení. Nechtěla jste tentokrát vyjet na turné po republice?

Věděla jsem, že teď nechci dělat žádný velkokapacitní koncert, a turné jsem jela loni. Přes léto jsem navíc vystupovala na putovním festivalu Hrady CZ, což bylo svým způsobem také turné. Řekla jsem si proto, že nebudu lidi zahlcovat a že bych ráda uspořádala jeden koncert v Praze po delší době. Dříve jsem si na koncept křtu nepotrpěla, ale jelikož jsem si album vydala sama, chtěla bych to s fanoušky nějak oslavit.

Nakonec ale nebude jen jeden, protože 12. listopadu vás čeká stejně nazvaný koncert v Londýně.

Moje manažerka Katka Žbirková je v dobrém slova smyslu dostatečně bláznivá na to, abych za ní mohla přijít s nápadem, který se mi zdá těžce uskutečnitelný, a ona ho nakonec uskuteční. S realizací nám pomáhá i její syn David a koncert bude v legendárním Notting Hill Arts Clubu.

Na Britech oceňuji, že jsou otevření novým jménům. Věřím, že nějaké místní přilákáme a že za mnou přijdou také mí spolužáci a učitelé z dob, kdy jsem tam studovala. Dokonce se za mnou chystají přiletět i někteří fanoušci z Česka, což mi přijde krásné a moc si toho vážím.

Související

Návrat do teenagerských let. Videoklip se Sandevou představuje nové album Lenny

Plánujete v Londýně i nějaké další hudební aktivity?

V poslední době tam létám docela často, protože jsem začala tvořit s britskými producenty. Zrovna nedávno jsem se odtamtud vrátila a brzy se tam chystám znovu. Na této desce se ještě tyto písně neobjevily, ale jejich čas přijde.