Recenze: Lana Del Rey natočila svou zdaleka nejlepší desku

Karel Veselý Karel Veselý
4. 9. 2019 18:08
Norman Rockwell byl předválečný americký výtvarník, jehož hyperrealistické malby s náměty z obyčejného života zdobily obálky populárního časopisu The Saturday Evening Post. Jeho styl kopírovali reklamní grafici i ilustrátoři knih. Za 2. světové války vytvářel vlastenecké plakáty, moderní americká výtvarná kritika ho však považovala víceméně za kýčaře, v jehož tvorbě není ani stopa umění.
V často vysmívané zpěvačce Laně Del Rey má dnešní pop prvotřídní autorský talent.
V často vysmívané zpěvačce Laně Del Rey má dnešní pop prvotřídní autorský talent. | Foto: Pamela Cochrane

Že zpěvačka Lana Del Rey teď použila malířovo jméno do názvu své šesté desky Norman Fucking Rockwell, není náhoda. Stejně jako Rockwell také ona balancuje na hraně kýče i sentimentu a její tvorba není moderní.

Lana Del Rey na aktuálním snímku.
Lana Del Rey na aktuálním snímku. | Foto: Universal Music

Zároveň se Američanka nestydí, že ve svých písních zachycuje ty nejobyčejnější momenty lidského života. Průlomový hit Video Games zpívala v roce 2011 z pohledu dívky, která natolik miluje svého přítele, až s ním sdílí i zálibu v hraní počítačových her.

Láska, ať už šťastná, nebo nešťastná, zrada, štěstí, smutek - písně Lany Del Rey jsou jako střípky té nejbanálnější americké každodennosti, obalené v obstarožních instrumentech a zoufale nemoderních aranžmá, někdy tak absurdně bombastických, že by se za ně možná styděl i Frank Sinatra.

Není to žádné útěšné retro. Také na nové desce Lana Del Rey těží z konfrontace s archetypem Ameriky, který je poslední roky víc fikcí než realitou. Co se stane, když člověk zjistí, že sen, v nějž celé roky věřil, je jen noční můrou?

"Jsi jenom chlap a tohle chlapi prostě dělají," zní v úvodní, zároveň titulní písni. Melodie doprovázená klavírem nese hořký povzdech ženy, které dochází, že miluje muže, který ji přivádí k šílenství.

"Nemůžu to změnit, nemůžu změnit tvoje nálady a je mi z toho smutno," zpívá Lana Del Rey a její frustraci z mezilidských vztahů lze vztáhnout také na dobovou melancholii, na uvědomění nemožnosti pohnout světem, který se řítí do záhuby.

Sylvia Plathová 24 hodin denně

Jedním ze singlů, který desku uváděl, byl bezmála desetiminutový epický Venice Bitch. Je to píseň o beznadějné zamilovanosti, kde se ale za euforií skrývá předzvěst pádu.

"Zlaté nezůstane nic," cituje zpěvačka amerického básníka Roberta Frosta, než rozpor mezi melancholií a zamilovaností "vyřeší" slastná psychedelická pasáž s kytarovým sólem.

Čtyřiatřicetiletá Lana Del Rey dosud nenahrála nic tak opojného ani vrstevnatého - a lepší píseň letos nevyšla. "Když jsem ji přinesla svým manažerům, mysleli si, že si z nich dělám srandu. Navrhli, abych ji zkrátila na tři minuty. Odmítla jsem. Na konci léta lidi nechtějí nic jiného než se ztratit v deseti minutách kytarového sóla," poznamenala v rozhovoru pro Vanity Fair.

Skladba Venice Bitch z nového alba Lany del Rey. | Video: Interscope Records

Její šesté studiové album není žádný experiment. Producent Jack Antonoff dodal zpěvačce odvahu odstřihnout se od všeho současného. Flirtování s hiphopem z poslední, předloňské nahrávky Lust for Life, retro-rockové aranže z ještě staršího alba Ultraviolence nebo triphopové přesahy z debutu Born To Die - to vše je zapomenuto.

Ve většině skladeb si Lana Del Rey vystačí s klavírem, případně jemnými orchestrálními aranžemi. A producent Antonoff, který má za sebou vychvalované desky zpěvaček Lorde nebo Taylor Swiftové, nechává protagonistku, aby byla sama sebou. Aby se neschovávala za aranže či triky a naplno odhalila svůj žal. A s ním i autorský talent.

V jedné písni nového alba o sobě Lana Del Rey mluví jako o "Sylvii Plathové 24 hodin denně". Stín této americké básnířky, kterou deprese roku 1963 dovedla k sebevraždě, se snáší nad většinou kompozic.

Lana Del Rey na aktuálním snímku.
Lana Del Rey na aktuálním snímku. | Foto: Universal Music

Jejími hrdinkami jsou ženy toužící po štěstí, které jim vnutila reklama či společenský ideál. Ony se snaží, ale nic stále nepřichází. "Štěstí je jako motýl. Zkouším ho chytit každý večer, ale uniká mi z ruky do měsíčního světla," stojí v jímavé baladě Happiness Is a Butterfly, zatímco ve Venice Bitch žádá svého milého: "Dej mi pohlednici z Hallmarku. Jeden sen, jeden život, jednu lásku."

V dalším tracku s prostým názvem Fuck It, I Love You zpívá do melodramatické melodie: "Zapni rádio a budeme tancovat na popovou písničku."

Je to všechno samozřejmě trochu sentimentální a kýčovité, dalo by se říct "rockwellovské". V kontextu současné divoké dekády se ale jedná o pocit, který lze sdílet. Netoužíme nakonec všichni po štěstí jako z Rockwellových obrázků?

Dvojvideo k novým písním Lany del Rey nazvaným Fuck It I Love You a The Greatest. | Video: Interscope Records

Holka z noirů

Když Lana Del Rey roku 2011 s virálním hitem Video Games vtrhla do hitparád, svět se probouzel z dopadů ekonomické krize. Pochmurné balady nabídly úplně jinou výpověď než třeštění euforické taneční hudby Lady Gaga nebo skupiny Black Eyed Peas, kteří se posluchače snažili přesvědčit, že všechno je v pořádku.

Lana Del Rey už tehdy točila soundtrack k novým, temnějším časům, kdy nic není jako dřív. A v těch časech žijeme doteď.

Na snímku z roku 2014.
Na snímku z roku 2014. | Foto: Neil Krug

Nová deska nepojednává o ekologické krizi nebo politice. A při stylizaci Lany Del Rey do takzvané pin-up girl, modelky z reklamních fotografií, ji jen těžko někdo mohl považovat za feministku.

Její písně však odrážejí specificky ženskou emoci, která je slyšet třeba v tvorbě Joni Mitchellové ze sedmdesátých let minulého století - tísnivou frustraci z nemožnosti prorazit hranice, které ženám postavil někdo jiný. V písni California ostatně Lana Del Rey Mitchellovou přímo cituje.

A není to jen odevzdanost a smutek. Z alba Norman Fucking Rockwell je cítit zvláštní elegance. Třeba v Doin' Time, houpavé předělávce devadesátkového reggae-metalového hitu skupiny Sublime, se ozývá odhodlání užívat si života navzdory temnotě.

"Pro ženu jako já je nebezpečné mít naději, ale stejně ji mám," zní název a refrén závěrečné písně, která završuje příběh o hledání a nenacházení štěstí. "Neptej se mě, jestli jsem šťastná, víš, že nejsem. Při nejlepší snaze můžu říct, že nejsem smutná," zpívá Lana Del Rey a ponurá melodie ani text nenaznačují vysvobození, jen prostou víru, že ještě existují i dobré konce. Někdy i tohle stačí.

Lana del Rey: Norman Fucking Rockwell
Autor fotografie: Polydor

Lana del Rey: Norman Fucking Rockwell

Polydor/Interscope Records 2019

Zraněná žena, smutná kráska z plakátů nebo dívka s komplikovanou minulostí - Lana Del Rey hraje role, které patří spíš do noirových filmů z 50. let. Na její stylizaci vždy bylo něco trochu nepříjemného či zavánějícího laciností, sentiment občas převážil nad autenticitou a jejímu smutku, obalenému v teatrálnosti, bylo těžké uvěřit.

Norman Fucking Rockwell neobsahuje ani stín pochybností: je to její zdaleka nejlepší deska. A také definitivní stvrzení, že v často vysmívané zpěvačce má dnešní pop prvotřídní autorský talent.

Už teď je Norman Fucking Rockwell kandidátem na album roku. Třeba se písním Lany Del Rey přiblížila nálada doby, v níž je posloucháme. Teď konečně můžeme porozumět jejímu žalu.

 

Právě se děje

Další zprávy