Recenze - Lady Gaga je prototypem dokonalé hvězdy pro digitální éru 21. století. Způsob, jakým napojila kariéru na nové komunikační kanály od sociálních sítí po YouTube, byl skutečně revoluční. Stvořila dokonalé mediální monstrum, jež si během posledních dvou let podmanilo nejen popovou scénu.
Krutou pravdou ale je, že hudba sama má na její všeprostupné a všeobjímající slávě minimální podíl. Rozhodně menší než bizarní oblečky, opulentní klipy a filozofování na Twitteru. Poslouchat její nové album Born This Way je trochu jako chodit po lunaparku se zavřenýma očima: když zapomenete na všechen spektákl a atrakce kolem, zůstane hrstka tuctových odrhovaček s neinvenčním pneumatickým rytmem a několik bombastických osmdesátkových balad.
Hudební prázdno
S vydáním EP The Fame Monster na konci roku 2009 Gaga chytře odsunula pověstné lámání chleba, které čeká každou hvězdu s nahrávkou navazující na multimilionový trhák, v jejím případě album The Fame s dvanácti miliony prodaných nosičů. Novinka Born This Way ohlášená už vloni v září byla rozhodně nejočekávanější deskou letošního roku.
A co se týče marketingu, Gaga rozhodně nezklamala: Born This Way provázejí fotografie zpěvačky s chirurgickými implantáty v rameni, invenční propagace přes online hru FarmVille i koncert na festivalu v Cannes. Hudebně ale novinka nepřináší nic, co by už předtím neudělala. Na někoho, kdo se v rozhovorech holedbá uměleckými ambicemi, je to trochu málo.
Skoro by se to dalo interpretovat jako symbolické gesto, že Gaga už hudbu ke své slávě nepotřebuje. Ať dá svým malým a věrným "příšerkám" cokoliv, stejně to zkonzumují. Stává se tiskem oslavovaná módní a hudební ikona spíše celebritou nové generace zosobněné postavou Paris Hilton, která je slavná proto, že je slavná? A nebo jejích warholovských patnáct minut pomalu končí, protože už není schopná překonat své včerejší excesy?
"Slibuji, že pro vás mám nejlepší album této dekády," prohlašovala Gaga v rámci propagace ve stylu, který k ní neodmyslitelně patří. I zvuk Born This Way se řídí heslem, že dnes je třeba hlavně křičet. A hodně nahlas, aby vás bylo všude slyšet: beaty jsou ještě mohutnější, syntezátorové riffy opulentnější. Pod všemi efekty je ale hudební prázdno.
Kolotočáři a osmdesátkový hair metal
Žebříčkový pop není jen vysmívané teritorium tuctových teenagerských snů; může být také prostorem, v němž se zužitkovávají inovace z undergroundu, a posouvá se tak celkový vývoj populární hudby. Proto si Rihanna za první singl z poslední desky vybrala euforickou skladbu Only Girl (In the World), která vplétá do tanečního popu elementy známé z klubového žánru trance.
Beyoncé zase v polovině dubna infikovala rozhlasový éter energickými dancehallovými beaty skladby Run the World (Girls), jejíž podklad je vypůjčený z dva roky starého klubového hitu Pon De Floor od projektu Major Lazer. A Hold It Against Me - letošní singl Britney Spears - zase využívá industriální beaty dubstepu.
Gaga namísto toho propaguje novou desku electro-popovými jednohubkami, ve kterých jen kopíruje sebe samu (vokální "riff" Judas opakuje motiv Bad Romance) nebo Madonnu (Born This Way je nepřiznanou coververzí dvě dekády starého hitu Express Yourself).
Robotické techno beaty, na kterých Gaga a její producent Red One postavili světovládné hity Just Dance nebo Poker Face, se za poslední dva roky staly vládnoucí silou v žebříčcích a mainstreamových rádiích. Jistě, pořád umějí napsat skladbu, která položí na lopatky většinu jejich kopírek v Top 40; od Born This Way se ale čekalo, že ukáže spíše cesty, kterými by se pop mohl v roce 2011 vydat.
Metalové cvočky
Tak jen doufejme, že tou cestou nebudou bombastické rockové balady ve stylu hair metalu jako The Edge Of Glory (třetí singl z desky), Highway Unicorn (Road 2 Love) nebo Yoü and I, které narušují proud kolotočářského diska. Snad mají oživovat étos osmdesátkového hédonismu - doby před nástupem postmoderního cynismu, kdy hloupá zábava měla svou bezstarostnost i jistou konzumní nevinnost a kapitalismus ještě tak nějak dával smysl.
Znovu se tu nabízí srovnání s Madonnou, která na svých deskách využívá potenciál aktuálních trendů. Gaga se místo žhavé současnosti raději dívá do minulosti a na desku si zve saxofonistu Clarence Clemonse ze Springsteenova The E Street Bandu anebo Briana Maye z Queen, který si vystřihl sólo v Yoü and I. Mimochodem, pod touto skladbou je podepsaný producent Robert "Mutt" Lange, který stojí za nejslavnějšími deskami hairmetalových bohů Def Leppard (a taky AC/DC nebo Shaniy Twain).
Umlaut v Yoü je dalším přihlášením se k pseudotvrďácké metalové estetice - od kytar v Bad Kids přes klip Judas a ocvočkované džísky na fotkách až po (skutečně otřesný) obal desky, na němž se Gaga proměnila v motocykl. Je to ale jen průsvitná hra, v níž se nakonec i zvuk metalu zaměňuje za cvočky a další doplňky.
Gaga potvrzuje teze z nové knihy vlivného hudebního publicisty Simona Reynoldse Retromania, podle kterého se současná hudba příliš často spoléhá na pouhou hru se znaky - elementy ze starých žánrů a hitů využívá jako přihlášení se k odkazu klasiků. Namísto výprav za myšlenkovým či zvukovým dobrodružstvím (nebo aspoň novým pohledem a reinterpretací) si však tato meta-hudba na svou radikálnost jen hraje podle vyzkoušených postupů.
Born That Way
Více než cokoliv jiného je Gaga dítětem současné masové popkultury, jejíž konzumenti jsou sice hvězdami vlastního malého světa, ale v éře kómatu televize, rádia a nahrávacích společností nakonec zjišťují, že k životu potřebují i společné ikony, aby se v internetovém chaosu necítili osamocení. Pop byl vždycky důležitou součástí identifikace; a dnes už to nejsou jen obligátní třináctileté holčičky, které chtějí slyšet, že je někdo miluje.
Gaga tento potenciál využila: jen snížila hudební vkus na nejnižší společný jmenovatel, přidala na intenzitě a vybudovala si kolem sebe ježíšovskou auru ochránkyně nemilovaných. Není potřeba studovat Michela Foucaulta, aby bylo jasné, že heslo "buď sám sebou" (alternativní překlad Born This Way) ve skutečném jazyce konzumní společnosti znamená: buď tím, co frčí.
Jestli ale v posledních dvou letech použila Gaga pop jen jako extenzi módního průmyslu, pak na Born This Way zdaleka nejvíc zhřešila tím, že si podruhé vzala stejný klobouček z hovězího a latexový korzet. V honbě za slávou pro slávu dospěla do mrtvého bodu. Nicméně z něj nakonec můžeme opravdu vidět Lady Gaga coby největší umělkyni dneška.
O módě se říká, že je to nejrychlejší umění, a o Madonně, že jejím největším uměním je ona sama. Gaga obojí propojila do nekončící online sebeprezentace. Všechno, co dělá a nosí, na sebe nabaluje spousty významů, přitom už vlastně na nic neukazuje ani neodkazuje, nic neznamená. A v tomto smyslu Born This Way naznačuje, že už nelze jít dopředu, ale jen čím dál rychleji vytahovat z "masového klobouku" králíky s čím dál delšíma ušima - což je přesná charakteristika zacyklené doby.
