Rozhovor - Patří už více než dekádu k tahounům domácí „nezávislé" scény. Do povědomí posluchačů vstoupil jako zpěvák a mozek pražské kytarovky Southpaw, která letos ukončila po patnácti letech a pěti deskách činnost.
Z Gregoryho Finna se stal znovu Jiří Burian a kromě kontinuálních projektů Kapitán Demo, Burian a Ghostmother či společných deskách se svým otcem Janem Burianem vloni rozjel také skupinu Republic of Two. Díky podařenému albu Raising the Flag si projekt hýčká nominaci na Anděla v kategorii objev roku.
Čtěte také:
V nominacích na Anděly vede skupina Nightwork
Jsou Nightwork vtipná parodie, nebo zrádci generace?
Andělé bez křídel skončili triumfem Charlie Straight
Pro někoho, kdo se dlouhodobě snaží prorážet v Čechách nové trendy spojené s britskou nezávislou scénou, je písničkářský folkový projekt zdánlivě krokem zpět. Společně s Mikolášem Růžičkou vzal Burian do ruky akustickou kytaru a natočili průzračné a anglicky zpívané album.
„Pro mě je to krok dopředu a zároveň největší výzva, protože jsem ještě nikdy nic takového neudělal," vysvětluje. „U Republic of Two není cílem progresivita ani aktuální trendy zvuk, spíš emoce a očištění od přehlušeného světa a temnoty."
Byla tedy pro tebe jednoduchost určitou terapií?
Přesně tak, terapie, meditace a vysoká škola. Není možné se schovat za efekty nebo beaty, každý tón je slyšet. Byl jsem ze Southpaw a jiných projektů zvyklý na agresivní tlak, který má taky svoje kouzlo, ale u Republiky je síla někde jinde. Na koncertech lidé sedí tiše a vnímají každý tón, my můžeme zpívat pomalé songy bez obav, že koncertu spadne řemen.
Ke koncertům Republic of Two patří i „výtvarná složka" - zatímco vy v kvartetu s basou a cellem hrajete, Aleš Růžička maluje na plátno volné asociace na vaši hudbu. Marně vzpomínám, jestli u nás dělá někdo něco podobného...
Ten nápad vyplynul přirozeně. Bratři Růžičkové jsou především výtvarníci a chtěli jsme ty dva světy propojit. Nápad se živou projekcí nám přišel zajímavý. Baví nás proces, kdy naše hudba maluje skrz Aleše. Jestli to někdo jiný dělá, neřešíme; stejně tak neřešíme, jestli náhodou při vybrnkávaných skladbách nezníme jako Simon and Garfunkel nebo Kings of Convenience. Děláme to, co nás baví.
No když už jsme u těch Kings Of Convenience, novináři vás právě s nimi často srovnávají. Do jaké míry je to žurnalistická berlička a do jaké míry ve vás je inspirace severským folkem?
Nepopíráme, že máme rádi Kings of Convenience, ale stejně tak máme rádi stovky jiných kapel. Lidi mají tendenci okamžitě kategorizovat a přirovnávat, ale nám to nevadí. Asi tolik kapel s podobným feelingem není. Severský pop nebo spíš indie scéna nás baví má zvláštní emoce, nálady, lehkost a melodičnost. Já osobně mám rád jména jako Lykke-li, Oh Land, Mew, Last Days of April, ty Kings of Convenience i starší Sigur Ros.
Republic of Two se dočkali nominace na Anděla. Do jaké míry podle tebe tato anketa odráží skutečný stav popu v Čechách?
Já si myslím, že to je velmi relativní. V Čechách podle mého názoru kvalitní pop až na výjimky chybí. Jenže co je to vlastně pop? Populární hudba? Komerční hudba? Znám spoustu hudby ze zahraničí, která je populární i komerční, a přitom kvalitní. U nás bohužel nikdo takový není - takže z tohoto pohledu je klidně možné říct, že tato anketa skutečně odráží aktuální stav popu v Čechách. I když bych i mezi nominovanými našel zajímavé interprety.
Dlouho jsi byl spojováno především se Southpaw. Není za rozpadem částečně frustrace, že se vám nepodařilo proměnit český pop tak, jak jste plánovali?
Určitě. Dá se říct, že i to mohl být důvod rozpadu. Já jsem člověk, který rád dotahuje věci do konce; práce na Southpaw byla z mé strany vždy vášní a zábavou, ale došlo mi, že ta obrovská energie do toho vložená se nevrací tak, jak bych si představoval, a je čas jít dál a jiným směrem. Bylo to s klukama krásný soužití, spousta legrace a zážitků a máme se pořád rádi.
Pokud si vzpomínám, tak Southpaw nikdy Anděla nedostali ani nebyli nikdy nominovaní . Byla nominace pro RoT určitou satisfakcí po tolika letech?
Musím říct, že Republic je pro mě celkově takovou satisfakcí po tolika letech. Všechno, co se kolem kapely děje je velmi pozitivní. Jsou to tři měsíce, co jsme vydali desku, pak hned turné s Extází, skvělé samostatné koncerty a nominace na Anděla.
Natočili jsme all-star klip ke skladě Pillow a teď nás nasazuje deset rádií po celé republice. To jsem za ta léta nezažil a jsem z toho trošku v šoku. Mikoláš si ze mě utahuje, že jsem na podobný úspěch potřeboval patnáct let v branži. V kapele už padly sázky, jestli Anděla dostaneme. Já bych byl rád, ale ta představa, že budu muset basákovi Štepánovi koupit tolik pampersek a ještě přestat kouřit, mě trochu děsí.
Nominace naopak nezbyla na Natálii Kocábovou. A přitom Walking on the A-bomb, kterou jsi s ní natočil, je pro ni velkým krokem kupředu...
Mám rád producentskou práci; napojit se na někoho jiného a psát jeho rukopisem. Je to osvobozující. U Natálie to propojení bylo neuvěřitelně snadné a přirozené. Má v sobě temnotu, která mi je blízká, má ráda i progresivní alternativní věci. Navíc má jako poloviční Američanka vynikající angličtinu a jako jediná u nás zpívá jihoamerickým přízvukem. Podle spoustu lidí kolem mě - včetně mojí ženy - je deska Walking on the A-bomb nejlepší album, které jsem udělal. Jsem rád, že se podařilo ukázat, že Natálie dokáže udělat skvělou desku i bez svého otce. ( Pozn. red. Natálie Kocab křtí album právě toto úterý v Paláci Akropolis).
S Mikolášem Růžičkou působíš kromě Republic of Two i v Ghostmother. V čem je spolupráce ve dvou projektech odlišná?
V Ghostmother skládám texty i muziku já a Mikoláš si tam rád zahraje na klavír. Převlékne se do kostýmu, a protože je to vynikající klavírista, tak to má úplně na háku; na zkoušce se většinou nudí a dělá skopičiny. V Republic je to jinak, tam vládne politika dvou presidentů a zkoušky jsou často meditací při svíčkách; skopičinky dělá maximálně tak moje kočka, když honí po bytě kabely od kytar.
Jak to vlastně vypadá s albem Ghostmother? Nebude to nakonec kapela, která nikdy nevydala desku?
Ta deska už je dávno hotová, až budu mít náladu a přijde label, který mi dá nejlepší podmínky, vydám ji. Zatím čekám a věnuji se jiným projektům.
Tvoje projekty mají s labely kříž. Deska Natálie Kocábové vyšla jako příloha časopisu Report. Se Southpaw jste si poslední album udělali v podstatě sami. Co chybí labelům v Čechách?
Dneska už je všeobecně známo, že velké labely jsou totálně out. Pro ně jsi jen produkt. Ale i ty menší mají tak vysoká procenta, že když prodáš tisíc kusů desky, oni z toho mají třeba 170 tisíc a ty 30. Makáš na tom přibližně rok, ještě si všechno musíš zařídit sám, neustále hledat kvalitní lidi, kteří vše včetně obalu a klipu udělají zadarmo.
Je to katastrofa a vzhledem k tomu, že si držím tempo přibližně tři desky do roka, tak tohle musím podstupovat pořád. Už mě nebaví mít kolem sebe talentované výtvarníky, režiséry, kameramany, zvukaře a instrumentalisty a nemít možnost je zaplatit. Je to jak říká můj oblíbený slovenský rapper Ego - „Jednoduchá matika, za život s frajerinou."
