Kurt Vile: Být flákač už není tak cool

Karel Veselý
14. 6. 2013 14:22
Exkluzivní rozhovor s Kurtem Vilem, nástupcem Neila Younga
Kurt Vile
Kurt Vile | Foto: Profimédia

Rozhovor - Nový Bruce Springsteen, Neil Young či Lou Reed, taková přirovnání si od hudebního tisku vysloužil americký rockový písničkář Kurt Vile, který v pondělí 17. června zahraje v Lucerna Music Baru.

Není to jen mohutná hříva, kterou se třiatřicetiletý kytarista z Filadelfie vrací k rockovým kořenům, ale hlavně nekomplikované a nijak nekašírované písničky, které odhalují mimořádný autorský talent.

Foto: Aktuálně.cz

Vile se se svými The Violators představil v Praze už loni v létě, od té doby ale jeho kredit znovu o něco stoupl poté co vydal své páté studiové album Walking on a Pretty Daze. Hrdina nezávislé scény tentokrát pronikl i do prodejní Top 50 na obou stranách Atlantiku a také si za desku vysloužil skvělé recenze, které na portálu Metacritic zatím dávají průměrnou známku 8,2 z 10.

„Není moc současných muzikantů, kteří by psali písničky s takovou lehkostí a nonšalancí než Kurt Vile." napsal o desce web Absolute Punk a Entertainement Weekly dodává: „Je to hudba lehká jak kouř s písničkami, která zní svěže a radostně i když některé mají přes osm minut."

Kurt Vile dlouho působil v kapele svého kamaráda Adama Granduciela The War on Drugs a podomácku natáčel sólové desky, které vypaloval kamarádům na kompakty. Regulérní debut přišel v roce 2008 s deskou Constant Hitmaker, do širšího povědomí se dostal o rok později díky Childish Prodigy, svému debutu pro velkou indie značku Matador.

Předloňské album Smoke Ring For My Halo už figurovalo ve výročních žebříčcích, v časopisech NME a Spin dokonce v první pětce. Walking on a Pretty Daze tyto úspěchy nepochybně napodobí, aktuálně třeba figuruje na druhé příčce v nejlépe hodnocených deskách na portálu RateYourMusic.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Chválu na něj pěje Kim Gordon ze Sonic Youth, Animal Collective ho pozvali na festival All Tomorrow Parties a předskakoval na comebackovém turné Pavement.

„V éře, kdy popoví muzikanti dávají svoji úzkost na odiv jako laserovou show, je hodně příjemné slyšet někoho, kdo zpívá, jako kdyby přitom seděl na dvorku s kamarády u piva," napsali o Smoke Ring For My Halo na serveru Allmusic.com a shrnuli tak kouzlo hudby Kurta Vile - neobyčejně obyčejného písničkáře, který nechce měnit rockové paradigma, jen psát dechberoucí písničky.

Aktuálně.cz: Ve tvém stylu je hodně slyšet vliv amerického indie rocku devadesátých let, kapel jako Pavement, Dinosaur Jr. nebo Sonic Youth. Pamatuju si, že jejich styl překřtil hudební tisk na tzv. slacker rock - flákačský rock, což je termín zase spojený se sociologickým vymezením tzv. „slacker generation"...

Foto: Aktuálně.cz

Kurt Vile: Vždycky jsem se divil, proč říkají hudbě, kterou hraje J Mascis z Dinosaur Jr. „slacker rock" a vysvětloval jsem si to jeho trhaným stylem hry na kytaru. Později jsem pochopil, že to, co Dinosaur Jr. nebo Pavement dělají, má kořeny v nějaké životní filosofii, ke které patří třeba to, že kašlou na nějaké emoce v hudbě. Má to vlastně společného s tím, jak k rocku přistupovali Velvet Underground. Pavement taky kašlali na to, jestli jejich tracky třeba nejsou mimo tóninu, u Dinosaur Jr. to ale bylo i o textech. Takový ty pasáže: Volá mi šéf, kašlu na to, abych mu zvedl telefon a podobně. Je to víc životní postoj typu: všechno mě nudí, kašlu na to.

A.cz: Cítíš se sám někdy jako flákač?

V určitým ohledu jo. Na druhou stranu my jsme už post-flákačská generace. Už to není tak cool. (smích)

Foto: Profimédia

A.cz: Ptám se na to taky proto, že v souvislosti s tebou koluje historka o tom, že jsi pracoval jako řidič vysokozdvižného vozíku. Jaké další práce jsi dělal, než se ti podařilo prorazit v hudební kariéře?

Dělal jsem různý práce, třeba terénní úpravy... Jsou lidi, kteří dělají práci proto, aby za ní dostali prachy, já jsem vyhledával spíš zaměstnání, při kterým jsem mohl úplně vypnout, něco úplně repetitivního. Nikdy jsem nedělal vyloženě manuální práci, při který bych za sebe musel fyzicky vydat všechno, i když práce ve skladě byla hodně namáhavá. Nejhorší bylo, když jsem pracoval s vrtačkou, to jsem nemohl poslouchat muziku. Když jsem naopak jezdil s vysokozdvižným vozíkem, tak jsem i vzhledem k prostředí a lidem, jež tam pracovali se mnou, poslouchal rádio, které hrálo klasický rock. To je muzika pro dělníky, zemitá, přímočará hudba. Určitě něco z toho se otisklo i do muziky, kterou dělám.

A.cz: Po několika podomácku nahraných deskách mají tvoje dvě poslední desky profesionální zvuk. Neměl jsi strach, že tvoje hudba studiovou postprodukcí něco ztratí?

Foto: Aktuálně.cz

Jsem si vědom toho, že mám undergroundové fanoušky, kteří milují moje lo-fi věci. Těmi jsem se v určitých kruzích proslavil a bylo mi jasné, že Smoke Ring... bude mít pro ně až moc čistý zvuk. Pro mě ale byla lo-fi vždycky spíš taková z nouze ctnost. Neměl jsem peníze na profi studio, a tak jsem musel desky natáčet doma a ono se to pak dostalo ven mezi lidi přes Myspace. Byla to součást určité fáze mé kariéry a nezastírám, že jsem chtěl napodobit třeba rané The Fall, kteří na prvních deskách zněli hodně syrově a na posluchače tím hlukem doslova útočili.

Teď ale víc tíhnu k tomu, aby moje skladby zněly víc jako Neil Young, prostě klasické rockové písně nahrané tradičním způsobem, kde můžou nápady víc vyniknout. Chci, aby písničky mohly víc mluvit za sebe a ne aby posluchači museli svádět souboj s hlukem. Neříkám, že někdy ještě nenatočím psychedelické lo-fi EP, ale teď jsem někde jinde. A jakkoliv jsou naše koncerty s kapelou pořád hodně hlučné, desky natáčím s velkým důrazem na produkci.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A.cz: Poslední alba z tebe udělaly něco jako miláčka kritiků. Jak se v téhle pozici cítíš po letech strávených hraním s minimální pozorností médií?

Už jsem si trochu zvykl. Pořád nejsme žádní Rolling Stones, které by pronásledovaly fanynky a bulvár. (smích) Nejtěžší je ten první okamžik, kdy najednou musíš řešit spoustu věcí, který po tobě chce nahrávací společnost - třeba dávat rozhovor. Nejdřív si říkáš: Ježíši, kdy budu mít čas na psaní dalších písniček, ale pak se do toho dostaneš. Prostě přepneš mozek na multitasking. Nakonec teď držím kytaru v ruce častěji než kdykoliv předtím, od zvukovky až po večery, kdy se nudím na hotelu.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Další a docela velkou změnou je to, že ses nedávno stal otcem. Jak se to na tobě podepsalo?

Je jasný, že mě to změnilo. Člověk přestane být tolik sebestředný a neřeší tolik prkotiny. Pro mě je to navíc trochu jiné, protože jsem hodně na cestách, ale vím, že se vždycky můžu vrátit domů a že tam na mě budou čekat. Musím říct, že když jsme čekali dítě, byl jsem hodně vystrašený a nevěděl jsem co očekávat. Nakonec to nebylo tak strašné. Beru to jako hodně pozitivní věc, změnil jsem se k lepšímu.

A.cz: Docela dost tvých skladeb zní z reklam nebo televizních seriálů. Nemáš strach, že písničky dostanou v jiném kontextu i nové významy, než měly původně?

Televizi moc nesleduju, takže vlastně ani nevím, jak moc se ty písničky protáčí. Když dostanu nějakou nabídku na licencování, většinou kývnu. Beru to tak, že je skvělý, když tvoji skladbu uslyší hodně lidí. A třeba použití v He's Alright na konci poslední epizody v jedné sérii v seriálu Eastbound & Down bylo fantastické a lidi o tom hodně mluvili. Zatím jsem nenapsal žádnou hudbu na objednávku a doufám, že ani nikdy nebudu muset.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy