Klubová scéna je sexistická, říká star s českými kořeny

Karel Veselý
24. 2. 2012 11:00
V Meetfactory zahraje elektronická písničkářka Emika
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Pochází z anglického Bristolu, žije v Berlíně a předky má v Praze. Ema Jolly alias Emika ze své „nadnárodní identity" destiluje mimořádně zajímavou hudbu, v níž zní ohlasy současné dubstepové horečky, temného trip hopu a industrialu, ale i vážné hudby 20. století. Ve pátek se na koncertě v smíchovské Meetfactory poprvé představí i v České republice.

Mezi špičkou současné elektronické hudby nefiguruje mnoho dívek a jen málo z nich se může pochlubit tak unikátním multižánrovým talentem jako Emika. Absolventka hudební vědy na univerzitě v anglickém Bathu stojí rozkročená mezi berlínskou klubovou scénou a bristolským epicentrem hypnotických dubstepových beatů. Její první autorské krůčky přišly v Anglii, ale talent rozkvetl až poté, co se před šesti lety přestěhovala do Německa.

Foto: Aktuálně.cz

Její eponymní debutové album z roku 2010 navíc odhalilo i výrazný písničkářský talent. Temná deska plná zlověstné atmosféry a emocionálních výbuchů patří mezi nejlepší počiny na značce Ninja Tune za poslední roky. Emika si za svůj vokální projev vysloužila srovnání s PJ Harvey, The xx, Zola Jesus nebo Beth Gibbons z Portishead.

Z debutové desky vychází tento týden už pátý singl a Emika nedávno dokončila první americké turné (se stájovým kolegou Amonem Tobinem). Do Prahy se koncertně podívá vůbec poprvé. „Bude to pro mě něco jako snový zážitek," říká mladá žena, jejíž matka se narodila v Praze a dceři se snažila zprostředkovat co nejhlubší kontakt s českou kulturou. 

„Vyrostla jsem v Británii, ale v Čechách jsem trávila hodně času. Mám tady část své rodiny, u které jsem trávila prázdniny, ať už v létě nebo o Vánocích," říká Emika, která se vidí jako mix mezi českou a anglickou identitou. „Myslím, že mi hodně pomáhá to, že vidím svět z této dvojí perspektivy."

Budeš ze svého prvního koncertu v Čechách nervózní?
Právě naopak. Budu se snažit si to co nejvíc užít. Cítím se v Čechách jako doma. Je to pro mě jedno z mála míst, kde jsem opravdu uvolněná a v klidu. Jsem moc ráda, že tady mám nějaké fanoušky, kteří snad dorazí na koncert.

Foto: Aktuálně.cz

Máš čas sledovat, co se děje v české hudbě?
Jen trochu. Když mi bylo náct, hodně jsme chodila do klubů v Praze se svými sestřenicemi a bratranci. Dokonce jsem u vás poprvé slyšela techno. Teď jsem už ztratila kontakt a jen vím, že u vás hodně letí dubstep. Z české hudby soustavně poslouchám hlavně klasiky. Docela nedávno jsem znovu objevila Janáčka, přesněji řečeno jeho skladby pro klavír, které jsem neznala. Moje máma miluje Karla Gotta - jako asi všichni lidé její generace. Já jsem si ale v Praze vždycky kupovala cigánskou nebo lidovou hudbu. Vzpomínám si na dobu, kdy na začátku 90. let začaly vznikat obchody s CDčky a já si vozila domů spoustu hudby.

Kromě Prahy jsou ve tvém životě ale důležitější města - Bristol a Berlín, kde teď několik let žiješ. Jak ses do Berlína dostala?
Prodělala jsem vážnou nemoc a v rámci rekonvalescence mi pojišťovna nabídla, že můžu letět zadarmo do kterékoliv evropské destinace. Vybrala jsem si Berlín. Chtěla jsem opustit Bristol; řekla jsem si, že je čas začít úplně od začátku. Na univerzitě jsem studovala elektronickou hudbu, a když jsem dorazila do Berlína, konečně se všechno spojilo. Je to město plné tanečních klubů a kolem nich se zformovala silná DJská kultura, již spoluvytváří lidé, kteří tu žijí.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Byl by tvůj život odlišný, kdybys zvolila jiné město?
To je zajímavá myšlenka. Možná, že kdybych tehdy letěla do Prahy, stala by se ze mě skladatelka a psala bych symfonie. V New Yorku bych dělala hip hop a nebo zpívala operu, ve Skandinávii bych psala experimentální skladby pro klavír a ve Francii bych začala zpívat v kabaretech... Moje hudba by asi byla úplně jiná, kdybych žila jinde, všechno je v ní zapsané: místní trendy, politika a samozřejmě lidé, které potkáváš. Moje písničky většinou začínají jako příběhy z mého života nebo života známých. Přijde mi, že lidé žijí z konverzací a vzpomínek - to je potrava pro naši mysl.

Ve tvé hudbě ale zůstal i Bristol. Je vliv trip hopu něco, s čím vědomě pracuješ, nebo se od toho naopak snažíš odvrátit?
Je to součástí mé osobnosti. Jako holka jsem kdysi objevila hip hop a pak o něco později jeho místní variantu - lidi jako Tricky, Massive Attack nebo Portishead. Když jsem tenhle zvuk poprvé slyšela, hned jsem věděla, že je to něco naprosto zásadního. Dneska už vím, že jsem v jejich hudbě slyšela pravdu, upřímnost a vřelost.

Foto: Aktuálně.cz

Je to něco úplně jiného než žebříčkový pop, který se tě snaží rozveselit nebo tě přinutit tancovat. Trip hop má v sobě tragické podtóny, ale zároveň je to krásná hudba; je jako život sám. Samozřejmě mě to v těchhle formativních letech ovlivnilo. Uvědomila jsem si, že můžu být zpěvačkou, a nemusím přitom trdlovat v televizi nebo mít za sebou kapelu. Trip hop mi dal motivaci zkoušet něco jiného.

Často mluvíš taky o lásce k vážné hudbě. Zdá se mi, že světy klubové a vážné hudby jsou úplně odlišné.
V mládí jsem milovala melodie i atmosféru klasiky. Do Chopina jsem se zamilovala, když mi bylo dvanáct;  byla to vůbec první hudba, u které jsem se rozplakala. Pak přišli další - Šostakovič, Dvořák. Uvědomila jsem si, že většina skladatelů, které jsem milovala jako dítě, dělali hudbu, jež stála proti tradici klasiky své doby. Nebyly to nutně experimenty, ale svým způsobem i lidová hudba. A já bych ráda osvobodila elektronickou hudbu od její čistě taneční podoby, vrátila do ní melodie.

Publicisté tě často spojují s dubstepovou scénou, ale ty se proti tomu hodně ohrazuješ. Jsi prý alergická na výrazy jako „dubstepová princezna".
Dělám spoustu různé muziky. Teď píšu skladby pro smyčcový orchestr, které budu natáčet s pražskými filharmoniky. Jsem taky zpěvačka, písničkářka, dělám zvukový design nebo sound efekty do filmů. Prostě mě štve, že mě lidi popisují něčím, čím nejsem.

Foto: Aktuálně.cz

Nejsem DJ, nejsem producent, nedělám remixy nebo osmiminutové taneční verze. Když mě někdo popisuje jako „dubstep producer", je to jako bys malířovi říkal, že je sochař. Dubstep je teď hodně trendy věc a každý s ním chce být spojován, aniž někteří vůbec tuší, kde se tenhle žánr objevil. Ale to jednou skončí a pak moji hudbu budou možná lidi popisovat nějakým jiným cool a trendy žánrem, se kterým nebudu mít zase nic společného. (smích)

Přes svoji všestrannost ale nepopřeš, že jsi součástí klubové scény, a na ní nefiguruje zrovna mnoho žen. Jak v tomhle mužském světě přežíváš?
Je to fakt těžký; hodně, hodně těžký. Jo, tohle je hlavně klučičí scéna a holky musí dřít dvakrát tolik, než je začnou brát vážně. Dodnes za mnou chodí lidé po koncertech a ptají se, kdo mi dělá beaty. Je pro ně asi nemožný pochopit, že holka může být pěkná, umět zpívat a ještě dělat elektronickou hudbu. Ten sexismus je všudypřítomný. Dřív jsem zpívala na skladbách skvělých kolegů-producentů jako Kryptic Minds nebo Pinch. Musela jsem ale přestat: nikdo by mi nevěřil, že si svoji hudbu skládám sama. Je to hodně frustrující a každodenní boj.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy