Pětasedmdesátiletý Jarrett je považován za jednoho z největších žijících pianistů. Známý je nejen jako jazzová osobnost a nedostižný improvizátor, ale také coby vynikající interpret klasické hudby, například pozdně barokního velikána Johanna Sebastiana Bacha.
"Moje levá strana je stále ještě částečně ochromena," řekl deníku New York Times, podle kterého je nepravděpodobné, že bude Jarrett ještě někdy veřejně hrát. "Nevím, jak bude vypadat moje budoucnost. Momentálně se necítím jako pianista," připouští interpret.
V interview prozradil, že když si nedávno zkoušel zahrát některé známé jazzové melodie ve svém domácím studiu, zjistil, že je zapomněl.
Jarrett naposledy koncertoval roku 2017 v newyorské Carnegie Hall, poté se odmlčel. Teprve tento měsíc odhalil, co se mu stalo: první mozkovou příhodu utrpěl v únoru 2018 a druhou v květnu téhož roku. "To nejlepší, co ještě mohu očekávat od své levé ruky, je, že v ní snad budu schopen udržet šálek čaje," odhaduje nyní Jarrett, který je pro mnohé fanoušky i kritiky nejlepším žijícím jazzovým pianistou na světě.
Výjimečný hudební talent projevoval už od dětství. Na klavír začal hrát ve třech letech, v sedmi poprvé vystoupil před publikem s vlastní tvorbou. Jako dvacetiletý se dostal mezi hvězdy jazzové scény, hrál například se saxofonistou Charlesem Lloydem. Do kapely jej pozval také věhlasný trumpetista Miles Davis. Ten dokonce zastánce klasických nástrojů Jarretta přiměl hrát na elektrické varhany. "Musel jsem si do uší cpát vatu," stěžoval si později Jarrett.
Zejména od 70. let fascinuje publikum svými improvizacemi, které se staly základem sólových vystoupení. Velké popularity však dosáhl i moderní interpretací jazzových standardů.
Slavná je jeho živá nahrávka kolínského koncertu z roku 1975, považovaná za jednu z nejúspěšnějších desek se sólovým klavírem v jazzových dějinách. A to přesto, že při památném vystoupení měl Jarrett k dispozici nástroj nevalné kvality.
"Vidět a slyšet naživo legendárního jazzového klavíristu Keitha Jarretta je něco výjimečného," napsal v Hospodářských novinách Petr Fischer před pěti lety po koncertu v Carnegie Hall.
"Na klavíru proplul melancholickou krajinou pomalého jazzového rozjímání a smutku, přešel romantickou sekcí blížící se popularizační verzi klasické hudby, tu a tam rozbublal klavír jako pádící potok a pak, překvapivě teprve téměř v úplném závěru, nasadil ragtime a blues opravdu od podlahy, takže i sám klavírista spíše stál a tančil, než aby poklidně v sedu preludoval," popsal Fischer, podle kterého improvizace byly "občas úžasné, jindy přímočaře jednoduché, až popově odlehčené, ale jen výjimečně strhující".
Klavírista má pověst nevrlého muže, kterému vadí i drobné zakašlání v publiku. "Říkají, že nemám rád diváky. Proboha, a pro koho bych to asi všechno dělal," reagoval jednou Jarrett.
Náročná turné se už dříve podepsala na jeho zdraví. V roce 1996 se zhroutil a dlouho se vzpamatovával z únavového syndromu.
