reklama
 
 

Ivan Klánský je fenomenální klavírista. Mezi hudebníky je znám i jako "cestovní kancelář"

AKTUALIZOVÁNO 18. 6. 2018
Profesor Ivan Klánský je patrně nejuznávanějším českým klavíristou současnosti. Nejen díky své jedinečné hře, ale i díky pedagogické činnosti, jež dala světu nastupující klavírní hvězdy Ivo Kahánka či Martina Kasíka. V květnu oslavil sedmdesátiny, mimo jiné recitálem v Rudolfinu. Oslava nyní pokračuje unikátním koncertem s Prague Philharmonia Wind Quintetem. Mezi českými hudebníky je tento děkan HAMU znám i díky své fenomenální paměti na jízdní řády a schopnosti nacházet nejvýhodnější spojení po celém světě. "Mám takovou cestovní kancelář pro hudebníky," usmívá se. "Hudba je spíše emotivní a fantazijní, racionalitu a řád mi nahrazují jízdní řády," říká.

Můžete nějak přiblížit Koncert s Prague Philharmonia Wind Quintetem v Novoměstské radnici?

Moc často se neslýchá klavír s dechovým ansámblem, a přitom je pro tuto kombinaci krásný repertoár. Dokonce i velikáni Mozart či Beethoven napsali pro klavír a dechy své skladby. Diváci však zažijí něco výjimečného, protože devadesát procent klavírních komorních skladeb se hraje se smyčci.

S Prague Philharmonia Wind Quintetem vystupujete už od jejich začátků. Čím vás tak zaujali?

Ano, jsou to totiž všechno špičkoví hráči, ostatně v Pražské komorní filharmonii by ani nešpičkoví hráči neměli šanci. Já se na tu spolupráci vždy velice těším, protože také hraju spíše v kombinaci se smyčci. S dechy musím hrát trochu jiným úhozem, o to je to zajímavější. Chce to zkušeného klavíristu, protože se musí někdy ubrat, někdy naopak přidat. Když s tím někdo nemá zkušenosti, není pak výsledný zvuk uchu lahodící.

Viděla jsem váš květnový recitál v Rudolfinu u příležitosti vašich sedmdesátých narozenin. Celý koncert jste komplet odehrál zpaměti…

Tak to je, řekl bych běžný úzus. Sedmdesátka se nebere jako tak velké stáří, aby mě to opravňovalo nahlížet při sólovém recitálu do not. To leda kdyby mi bylo osmdesát, jinak by to nebylo vhodné. Samozřejmě při komorním koncertu se naopak nehrává zpaměti, a budu tedy mít noty.

Je to i fyzicky náročné, odehrát zcela sám takto dlouhý recitál?

Samozřejmě ano. Kdyby mi bylo třicet, bude to asi jednodušší. Ale je to spíše psychofyzická zátěž - tlak, abych zahrál vše dobře, aby se to lidem líbilo. To pak síly ubíhají rychleji, než kdyby si to člověk hrál jen tak pro sebe doma a byl úplně v pohodě.

Koncert k sedmdesátinám

Koncert k sedmdesátinám

Komorní koncert u příležitosti 70. narozenin prof. Ivana Klánského se koná v historickém Velkém sále Novoměstské radnice 19. června 2018 od 19:30. Vystoupí Ivan Klánský-klavír & Prague Philharmonia Wind Quintet. Program koncertu:  J. S. Bach, L. v. Beethoven, J. Ibert, F. Poulenc.

To jste si vlastně dal takový dárek k narozeninám, když jste hrál výhradně vašeho oblíbeného Chopina…

V Rudolfinu jsem se už něco nahrál. V tomhle věku ale nevím, kolikrát si v něm ještě zahraju. Takže jsem byl velmi rád, že jsem si mohl splnit svůj sen a zahrát si mého milovaného Chopina. Ale nebylo to pro mě úplně jednoduché, každopádně jsem cítil větší trému, než když hraju v zahraničí. Přece jenom Rudolfinum je pro českého muzikanta něco posvátného.

Před dvěma lety jste vydal dvojcédéčko "Klansky plays Chopin". Proč jste se dostal k jeho nahrání až nedávno, když je to váš stěžejní autor?

Záleží na nabídkách nahrávacích společností a ta přišla až nyní. Mezitím přišla nabídka na nahrání kompletního Smetany. Takže jsem pět let nahrával šest cédéček Smetany, dohromady to bylo 540 minut, tedy pořádný zápřah. Pak jsem natočil Schuberta, Janáčka dokonce dvakrát. Mezitím jsem nahrál několik desítek cédéček s Guarneri Trio Prague, ale Chopin stále nepřicházel. Až nedávno.

Prý jste i autorem určitých nových metod výuky hry na klavír…

Není to přímo nová metoda, ale vzhledem k tomu, že učím už přes čtyřicet let, tak mám určité zkušenosti, jak to udělat, aby student, jenž přijde s nějakou nehotovou skladbou, relativně rychle pochopil, jak má skladba vypadat, a relativně rychle ji zahrál. Nemohu to každého naučit stejně, záleží na talentu dotyčného. Každopádně existují způsoby, jak tento pracovní proces správným cvičením urychlit.

Profesor Ivan Klánský

Profesor Ivan Klánský

  • 2018: Granátová hvězda za celoživotní přínos českému kulturnímu dědictví; děkan HAMU
  • 2017: Cena Antonína Dvořáka
  • 2012: Proděkan HAMU pro studijní záležitosti
  • 1995: Vedoucí katedry klávesových nástrojů na HAMU /do 2012/
  • 1992: Předseda Chopinovy společnosti v ČR (dosud)
  • 1980: sólista České filharmonie (do roku 1990)
  • 1970: finalista mezinárodní soutěže F. Chopina ve Varšavě
  • 1968: laureát mezinárodní klavírní soutěže J. S. Bacha v Lipsku
  • 1967: laureát mezinárodní klavírní soutěže v Bolzanu

Zdroj: HAMU

To platí i pro "hotové" pianisty?

Ano, i on má pak šanci toho udělat mnohem více, což se dnes velmi hodí. Dříve se naučil jeden program a objel s ním svět. Teď nás naopak ten svět nutí, že dvanáctého mám zahrát jeden program a o dva dny později na druhém konci světa jiný program. A když bych toho nebyl schopen, pozvou si příště někoho jiného. Nabídka dobrých muzikantů je veliká a poptávka o něco menší.

Vedete k tomu i své studenty?

Ano, samozřejmě. Učíme je, že v dnešní době je nutné být pohotový a zároveň si udržovat kvalitu. Vždycky studentům říkám: Vylézt po žebříku nahoru dá obrovskou práci, ale spadnout z něho jde velmi rychle. Stačí dva špatné koncerty a už jste zase na zemi a těžko se pak člověk zvedá.

Jak jste pyšný na své slavné klavírní odchovance, Iva Kahánka a Martina Kasíka?

Jsem na ně velmi pyšný a už dokonce mají i své následovníky. Tedy musím říct, že shodou okolností mí odchovanci, kteří udělali kariéru, začínají na písmeno K: Kahánek, Kasík, Kos, Kozák, můj syn Lukáš Klánský již také patří mezi významné pianisty. Myslím si, že naše klavírní škola tedy rozhodně není na sestupu. Pánové Kahánek a Kasík se již prosadili a už rovněž učí na HAMU zase nové talenty.

Je tedy na obzoru nějaký nový Kahánek nebo Kasík?

U těch mladších se teprve ukáže, kam až vystoupají a jak dlouho tam vydrží. Dnešní hudební svět je velmi drsný. Dneska jsou dobrých muzikantů ne statisíce, ale miliony. Stačí dvakrát odřeknout koncert kvůli nemoci a potřetí vás již nepozvou. Takže proniknout je opravdu velice složité.

Navíc právě v klavíru bývá největší konkurence.

Ano, když si vezmete, že každý rok se koná tisíc mezinárodních klavírních soutěží, takže každý rok máte tisíc vítězů. Nebo třeba "jen" devět set, když někdo vyhraje za rok několik soutěží. A teď se těch devět set lidí bude chtít uplatnit coby vítěz mezinárodní přehlídky - no jo, ale kdo je bude poslouchat? Proto tady na HAMU máme studenty, kteří dělají více škol, třeba ekonomii nebo práva. Mají pak jistotu obživy, ale zároveň přicházejí o šanci proniknout do top stovky, protože se tomu nevěnují na sto procent.

Na internetu jsem viděla, jak koncertujete s talentovanou osmiletou klavíristkou Klárkou Gibišovou. Jak jste se o ní dozvěděl?

Jelikož zasedám jako porotce v klavírních soutěžích, tak znám většinu talentovaných malých klavíristů. V podstatě se dá říct, že všechny své studenty na HAMU znám od pěti let jako maličké holčičky a chlapečky, které jsem utěšoval, když brečeli, že se jim něco nepovedlo: "To nevadí, stejně dostaneš diplom!" Takže si se všemi tykám.

Takže zkrátka u těch největších malých talentů tušíte, že se za nějakých deset či patnáct let objeví u vás na škole?

Ano, přesně tak. Měl jsem to štěstí, že všechny talenty, které jsem vychoval, jsem znal už z dětských soutěží. Snad jsem neměl studenta, kterého bych takto dobře neznal.

Jak to vlastně všechno stíháte? Jste aktivní hráč, pedagog, děkan HAMU…

Jak už hraju nějaký pátek, už se nemusím učit tolik nových věcí, repertoár jsem si udělal dříve, takže už nemusím hrát sedm hodin denně jako ti mladí. Tím významný čas ušetřím. Navíc mám zásadu, že člověk stihne tolik věcí, kolik je potřeba, nebo kolik chce. Navíc dnešní doba nám dává spoustu možností. Už třeba nemusím jako za dob Beethovena nebo Chopina jet z Karlových Varů do Drážďan koňmo dva dny. Já jsem tam autem za dvě hodiny. A když potřebuju do Anglie nebo do Španělska, tak sednu na letadlo a jsem tam zase za dvě hodiny a večer mohu hrát koncert.

A ještě ke všemu jste stihl ze všech vašich šesti dětí vychovat hudebníky…

No z pěti, ten první byl sice také velmi nadaný, ale později se obrátil spíše k práci s počítačem. A přitom toho prvního jsme do hudby aktivně tlačili a u těch dalších pěti jsme říkali: "Nemusíte, jen kdyby vás to nějak bavilo." A těch pět dělá hudbu dodnes. Takže z toho plyne poučení, že když někoho do hudby moc tlačíte, může to být kontraproduktivní.

Jaký je to pocit, hrát na koncertě skladby pro čtyřruční klavír se synem Lukášem?

Je to krásný pocit. Navíc genetika je velmi mocná, takže člověk si usmyslí "teď to zahraju takhle", a aniž by to řekl, ten druhý to zahraje stejně. S někým cizím bych musel vše nazkoušet, tady to stačí společně cítit. Ale tak to zkrátka bývá, harmonizace pohybu a myšlení třeba u sourozeneckých tanečních či krasobruslařských dvojic funguje většinou mnohem lépe, než když se dávají dva cizí lidé dohromady.

Vy jste na pražské konzervatoři studoval u profesorky Valentiny Kameníkové, o ní jsem se dočetla, jak drsná na studenty byla, jak jim nadávala a používala nepublikovatelné výrazy. Dneska se chodí na studenty spíše "v rukavičkách"…

Byla to drsná škola a dneska by asi neprošla. Existuje spoustu nařízení a speciálních seminářů na to, jak se pedagog smí a nesmí ke studentům chovat, co jim smí říkat, jak se na ně může dívat. Dneska by asi paní profesorka Kameníková neobstála se svými metodami. Ona byla z ruské školy a věděla, že forma cukru a biče nejvíc pomáhá, protože ta slavná ruská škola na tom byla založená. Pedagog se se studentem nemazlil - odehraješ to tady a teď - a když ne, tak bylo tak zle, že si na to člověk nadosmrti pamatoval.

To bylo dost tvrdé…

Šlo opravdu o velmi tvrdou výchovu, nicméně měla své ovoce. Ale také pak byli lidi, které to psychicky zničilo. Nicméně paní Kameníková říkala, že to jsou "chcípáci" a stejně by pro ně život hudebníka nebyl. A ti tvrdí, kteří to přežijí, budou pak dobří. Dnes jsou muzikanti hodně citliví, srazí je každý neúspěch, už jsou takoví fajnovější, chtějí klavír do hotelového pokoje a stěžují si na klavír v sále. Ona zastávala názor, že dobrý hudebník zahraje i na krabici od bot.

Jak je to vlastně velká nevýhoda pro pianistu, že musí hrát stále na jiný klavír? Houslista si oproti tomu hýčká své housle a hraje pořád na ně…

Nikdy nevím, jaký ten klavír bude, vždy je to pro mě překvapení, musím si zvykat na další a další. Může být nepříjemný, špatně naladěný. Ale výhoda je, že nevím, co mě čeká, a je to vzrušující pocit. Říkám si: "No, to jsem zvědavý, jak na tomto špatném klavíru budou tyto skladby znít." Zatímco houslista ví, že bude hrát na své housle a jiné tam nebudou. Ale pak si také říkám: "Co by za takový klavír dali Beethoven nebo Chopin, a já tu na něj nadávám, že je špatný!"

Ale zase nemusíte řešit jako violoncellisté, kontrabasisté nebo harfistky, jak tyto objemné nástroje v pořádku přetransportovat…

Když jedeme s Guarneri Trio Prague po dálnici na koncert a jdeme do bifé, tak s sebou kolegové ty drahé nástroje všude nosí, na půl minuty by je nedali z ruky. Já tam jdu s holýma rukama a mám klid.

Zaujala mě také vaše záliba v jízdních řádech všeho druhu. Má to s hudbou něco společného, třeba nějaký systém?

Spíše je to dáno tím, že hudba je emotivní, fantazijní, a že mi tedy určitý řád a racionalita někde chybí. Proto mám tak rád jízdní řády. A když jsem jako malý komponoval skladby, tak jsem je psal i proto, abych si je pak mohl očíslovat. Je to vidět i na tom, že číslo skladby je psáno mnohem větším písmem než její název. Měl jsem na to velmi podobný systém, jako jsou dnes rodná čísla - tedy den, měsíc a rok a lomeno číslem pořadovým. Přitom to tehdy ještě neexistovalo.

Takže už jako dítě jste vymyslel systém rodných čísel…

Ano, přesně tak, akorát u rodných čísel je datum narození opačně, tedy rokem počínaje a dnem konče.

Ostatně říká se, že komu jde hudba, jde mu i matematika, že tyto dva obory spolu hodně souvisí.

Myslím, že to platí. Na druhou stranu na konzervatoř chodí plno studentů naopak právě proto, aby se matematice a dalším exaktním vědám vyhnuli. Ale já měl exaktní vědy rád. Když jedu dlouhou cestu vlakem nebo letadlem, tak buď hraju šachy s telefonem, protože ty jsem hrával i závodně. Nebo luštím sudoku z mistrovství republiky nebo Evropy. Ty nesoutěžní se snažím luštit zpaměti, aniž bych si tam psal čísla. Tím se také skvěle cvičí hlava a paměť, což se hodí při těch delších recitálech.

Mezi svými přáteli jste pověstný tím, že dokážete najít zaručeně nejvýhodnější letová spojení a už jste jim tak ušetřil desítky tisíc korun. Funguje to stále?

Funguje, stále mi volají. Mám vlastně takovou cestovní kancelář pro muzikanty.

Ti to vlastně potřebují dennodenně…

Ano, protože když třeba před padesáti lety jela Česká filharmonie do Japonska a do Číny, tak tam jela na tři měsíce a agent jim tam udělal turné. Do Austrálie klidně i na půl roku. Dneska? S Guarneri Trio Prague jsme měli koncert v Calgary, což je západní Kanada, a bylo to na otočku - jeden den tam, odehrát koncert a druhý den zpátky. Mají zkrátka jedno datum, nabídnou ho, když odmítneme, budou jiní.

Takže létáte na den přes půl světa…

V říjnu máme koncert s triem v Guatemale a druhý den v Santiago de Chile a musím najít spojení, abychom se včas dostali. Takže záliba v letových, lodních, vlakových či autobusových jízdních řádech je pro muzikanta docela praktická. Samozřejmě bych třeba mohl sbírat známky nebo pěstovat poštovní holuby, ale nevyužil bych to.

Vy jste nedávno vyhlásil, že chcete omezit svou činnost aktivního hudebníka a věnovat se spíše pedagogické činnosti. Jak moc vážně jste to myslel?

Tak ne, že bych k dnešnímu dni už žádný koncert nezahrál, ale třeba místo sto třiceti jich budu mít jen padesát, nebo také čtyřicet. Člověk musí umět odejít. Já se navíc nemusím obávat, že bych tím zmizel z hudebního světa. Zůstávají v něm mí žáci, které jsem vychoval. Chci už pak také postupně omezovat svou pedagogickou činnost, nechat si postupně jen pár talentů. Také bych si totiž ještě rád užil své potomky a mám i cestovatelské sny, kam jsem se jako hudebník nedostal. Určitě nebudu sedět doma, koukat z okna a brečet, jaké to bylo pěkné.

autor: Zuzana Hronová | 16. 6. 2018

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama