Zastav se, okamžiku, jsi tak krásný! Faustovo prokletí zazní na Pražském jaru

Legenda o Faustovi, po staletí oblíbená po celé Evropě, inspirovala mnohé umělce k jejímu zpracování v literatuře, výtvarném umění a zcela přirozeně i v hudbě. Nebyla by však tak živá a trvalá, kdyby neměla alespoň částečně reálný základ.

Johann Georg Faust, známý také jako Johann Sabellicus Faustus (1480–1540), byl potulný německý renesanční alchymista, astrolog, mág – a podle mnohých i podvodník. Zvěsti o tom, že uzavřel smlouvu s ďáblem, ještě zesílily po jeho smrti: zahynul při výbuchu v alchymistické dílně, což si jeho pověrčiví současníci vyložili jako okamžik, kdy si jej ďábel odnesl do pekla. Právě tehdy se začala legenda rychle šířit. Svým způsobem k tomu přispěl i Martin Luther, který Fausta povýšil na odstrašující příklad toho, co se stane, když člověk překročí Boží řád.

Související

„Zpěvačka a dirigentka ve mně se musí kamarádit,“ říká Hanniganová, která dělá obojí najednou

Literární proměny

První faustovská kniha Historia von D. Johann Fausten (Faustbuch) byla sepsána neznámým autorem a vydána roku 1587 ve Frankfurtu. Kromě toho, že výrazně podnítila zájem o toto téma, nesla v sobě také mravní exemplum a varování před pýchou a touhou po zakázaném poznání. Přibližně o patnáct let později spatřilo světlo světa jedno z nejvýznamnějších alžbětinských dramat – Tragická historie o doktoru Faustovi od anglického dramatika a Shakespearova současníka Christophera Marlowa. 

Právě Marlowe zásadně posunul vnímání Fausta tam, kde ho vidíme dnes: přestává být směšným hříšníkem a stává se tragickou postavou renesančního člověka, v níž se zračí konflikt mezi středověkou vírou a renesanční touhou po neomezeném poznání. Jako dramatický obraz člověka dychtícího po nekonečnu jej mistrovsky vystihl Johann Wolfgang Goethe a po něm se touto látkou v rovině filozofické, symbolistní či psychoanalytické zabývala ještě celá řada spisovatelů. „Faust je o boji s tím, kam až chceme nechat sami sebe zajít ve svých potřebách, v chtíči, v ukojení vlastních tužeb. Nesmírně komplikované téma!“ říká dirigent pražskojarního provedení Tomáš Netopil. 

Není divu, že faustovské téma přitahovalo během staletí i skladatele, neboť nabízí drama, filozofii, erotiku, ironii i metafyziku. Každý z nich si vzal něco jiného. Asi nejslavnějšího operního Fausta stvořil v roce 1859 Charles Gounod, jeho pojetí však vychází spíše z lidové a romantické tradice než přímo z Goetha. Naproti tomu Arrigo Boito o několik let později ve své opeře Mefistofele vykreslil Fausta jako hledající postavu a Mefistofela jako kosmický princip. Z pozdějších děl lze jmenovat alespoň operu Historia von D. Johann Fausten Alfreda Schnittkeho, premiérovanou v roce 1995, v níž středověkého alchymistu autor proměnil ve skutečnou postmoderní noční můru.

Související

Pod taktovkou Klause Mäkeläho ožije na Pražském jaru legenda o finském Donu Juanovi

Speciální místo v hudebním ztvárnění legendy zaujímá Faustovo prokletí, v originále La Damnation de Faust, Hectora Berlioze z roku 1846. Jde o vizionářské dílo na pomezí opery a jevištního oratoria, v němž Berlioz rozehrává démonickou hru touhy, poznání a pádu. Skladba je to monumentální: střídají se v ní sborové masy, sólové árie i symfonické mezihry plné kontrastů – vášnivé, mystické, osudové. 

Faust podle Berlioze 

Hector Berlioz (1803–1869), francouzský skladatel, dirigent a hudební kritik, je kromě Faustova prokletí autorem proslulé Fantastické symfonie či u nás bohužel často opomíjené opery Les Troyens (Trojané). Ve Faustově prokletí předvádí vlastní symfonickou vizi zatracení, ve které se volně inspiruje Goethem – sleduje tragický osud učence, který zaprodal svou duši Mefistofelovi, a přitom využívá hudbu spalující jako samotné peklo, ale zároveň něžnou tak, že zní jako šeptání anděla. 

Související

Smetanova Má vlast v podání Rozhlasových symfoniků otevřela festival Pražské jaro

Fausta vykresluje jako snílka – postavu, která sídlí v každém z nás. Jeho chápání postavy je ze všech interpretací nejhlubší a nejvíce lidské, protože funguje jako zrcadlo našim nenaplněným touhám a přáním. A právě tyto touhy – řečeno s lehkou freudovskou nadsázkou a podporováno silnou symfonickou imaginací – nás vedou do záhuby: do života, který nemá vývoj ani smysl, do pekla, kde je naše mysl zatemněna a postupně ztrácíme sami sebe. Berliozův Faust není hrdina ani hříšník, ale ztracená duše a právě v tom spočívá jeho lidskost… a jeho prokletí.

Silné kvarteto sólistů 

Roli učence Fausta ztvární na Pražském jaru americký tenorista Paul Appleby. Přední umělec Metropolitní opery a stálý host nejvýznamnějších světových operních scén je obdivován pro sílu hlasu a mimořádný výrazový rozsah. „Způsob, jakým Berlioz prozkoumává a následně hudebně vyjadřuje myšlenky, které ho fascinují, je ohromující. Vnesl do libreta mnoho představivosti a hluboké lásky,“ vyznává se. „Podobně jako Faust si i my představujeme, že můžeme ovládnout vlastní povahu, přirozenost. Podléháme iluzi, že můžeme kontrolovat přírodu, a přitom zapomínáme, že jsme její součástí.“

Role Markétky se ujme česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, sólistka Semperovy opery v Drážďanech, jejíž vokální umění mohli diváci nedávno obdivovat ve Státní opeře v roli Adalgisy v Belliniho Normě. Berlioz, stejně jako Goethe či Gounod, pracuje s postavou Markétky jako symbolem krásy ducha, čistoty mysli, hlasu svědomí a nakonec i vykoupení. I tato postava však během staletí prošla výrazným vývojem: od bezejmenné svedené dívky ve Faustbuchu přes její úplnou absenci u Marlowa až po schematickou figuru varující před hříchem smilstva v lidové tradici. Teprve Goethe z ní vytvořil plnohodnotnou psychologickou postavu a postavil ji do samotného centra dramatu.

Související

Verdiho Requiem bylo zprvu pěkné fiasko, říká hvězdný dirigent Gatti, který uzavře Pražské jaro

Jedním z nejdůležitějších aktérů pražskojarního večera bude ruský basista Alexander Vinogradov, stálý host Německé opery v Berlíně, který v produkci Faustova prokletí ztvární Mefistofela. I tato postava si během let prošla zásadní proměnou: od středověkého obrazu ďábla jako čistě démonické bytosti bez psychologické hloubky až k filozofické figuře, jež si je vědoma vlastního pádu a chápe, že peklo není jen místem, ale především stavem bytí. Právě tuto dimenzi postavy mistrně vystihl Christopher Marlowe, když Mefistofelovi vložil do úst slavná slova: „Why, this is hell, nor am I out of it“, která lze volně přeložit jako: „Vždyť tady je peklo – a já z něho nikdy neodešel.“

Kvarteto vynikajících sólistů uzavírá Pavel Švingr, sólista Opery Národního divadla a Státní opery. Důležitou úlohu sboru převezme Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor pod vedením Lukáše Vasilka a Petra Louženského. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a všechny další umělecké složky večera bude řídit Tomáš Netopil.

Goethe mistrně vyjadřuje moment, kdy Faustova duše propadá peklu: „Verweile doch, du bist so schön!“, tedy „Zastav se, okamžiku, jsi tak krásný!“. Takovou krásu a intenzitu bezesporu přinese i tento výjimečný koncert Pražského jara. Hudba zastaví čas, rozezní nejhlubší struny duše a my si budeme faustovsky přát, aby byla s námi ještě o trochu déle.