Vrchol festivalu. Londýnští symfonici s Antoniem Pappanem rozpálili Litomyšl

Když se Londýnský symfonický orchestr (LSO) loni po dlouhých pětadvaceti letech vracel na Pražské jaro, vstupenky se vyprodaly během mrknutí oka. Jedno z nejlepších symfonických těles světa je na „wish listu“ nejednoho milovníka klasiky, který si přeje alespoň jednou slyšet specifický zvuk Londýnských symfoniků.

Prestižní orchestr je dlouhodobě řazen mezi absolutní světovou špičku, s výrazným, „velkolepým“ zvukem, o němž psal tisk už po prvním koncertu v roce 1904. V současné době jsou rezidenčním orchestrem oceňovaného uměleckého Barbican centra v Londýně.

Komu se tak nepodařilo ukořistit lístek na Pražské jaro, měl šanci slyšet Londýnské symfoniky s jejich šéfdirigentem, sirem Antoniem Pappanem v sobotu 20. června na mezinárodním hudebním festivalu Smetanova Litomyšl, mezi jehož vůbec nejhvězdnější hosty se těleso i dirigent rázem zařadili.

Orchestr měl na programu nejprve dílo britského skladatele Edwarda Elgara Variace Enigma. Tento orchestrální cyklus skladateli přinesl mezinárodní průlom a zároveň se kolem něj – v duchu jeho názvu – dodnes točí několik skutečných „záhad“ – jak v hudbě, tak v osobním příběhu skladatele.

Hudební hádanka

V poznámce k premiéře autor napsal, že „skrze celý cyklus prochází jiné a větší téma, které však není zahráno“ – podle něj jde o známou melodii, která by šla s dílem harmonicky současně, ale nikdy v něm nezazní přímo.

Od té doby desítky hudebních detektivů zkoušeli ono tajemné téma v díle najít – padly návrhy jako „Auld Lang Syne“, „Rule, Britannia!“ či motiv z Beethovenovy Patetické, ale Elgar žádnou z těchto teorií nikdy nepotvrdil.

Související

Sir Simon Rattle dostane prestižní cenu. Koncem ledna vystoupí s Českou filharmonií

Výsledkem každopádně bylo, že se Enigma Variations staly jednou z nejdiskutovanějších „šifer“ v dějinách orchestrální hudby. Mnozí se nicméně shodnou, že dílo funguje i bez rozluštění a že tajemství je vlastně součástí estetického účinku. A brzy se stalo stálicí orchestrálního repertoáru.

Co se naopak ví, je, že každá z hudebních variací má zobrazovat někoho z Elgarových přátel nebo známých, a to dokonce včetně jejich mazlíčků. Autor totiž na začátku každé variace v partituře uvedl iniciály či přezdívku: patří sem například jeho žena Caroline Alice (C.A.E.), blízký přítel a nakladatel Augustus Jaeger (Nimrod), violistka Isabel Fitton (Ysobel) nebo sám skladatel v závěru jako „E.D.U.“, což byla domácí přezdívka, kterou pro něj používala manželka.

V Litomyšli zazněly Variace Enigma s až mikroskopickou přesností. Pappano s orchestrem pečlivě vystavěl každý motiv a každou jejich frázi do nejmenšího detailu, a to natolik, že navzdory své jisté fragmentárnosti působily jako jednolitý celek.

Vrcholný Čajkovskij

Vrcholem celého večera ovšem byla šestá symfonie Petra Iljiče Čajkovského, zvaná Patetická. Ačkoli festival ještě není u konce, lze téměř s jistotou říci, že interpretace Čajkovského hudby v podání LSO bude zcela jistě patřit mezi to nejlepší, co na letošním ročníku zaznělo.

Orchestr ukázal, že je právem řazen mezi světovou špičku – nádherný kompaktní zvuk zámeckému nádvoří v Litomyšli velmi slušel a krásné prostředí renesanční UNESCO perly jen podtrhlo výjimečnost večera.

Pappano, který celý koncert dirigoval bez taktovky a zcela zpaměti, přivezl posluchačům vrcholnou interpretaci této symfonie. Orchestr ukázal nekonečnou paletu barev, které symfonie nabízí, ale zároveň nesklouzl právě ke kýčovitému patosu, který může být úskalím této kompozice – ostatně právě v duchu jejího přízviska. Londýňané ji však přednesli s pověstným nadhledem i hudební hravostí.

Neutuchající ovace vestoje tak nakonec London Symphony Orchestra odměnil ještě přídavkem v podobě Polonézy z Evžena Oněgina rovněž od Čajkovského, při němž jako by se chtělo publiku skutečně vyskočit na nohy a tančit. Koncert tak bezpochyby patřil k vrcholům letošního festivalu.