Verdiho Requiem bylo zprvu pěkné fiasko, říká hvězdný dirigent Gatti, který uzavře Pražské jaro

Jeden z nejžádanějších současných světových dirigentů Daniele Gatti uzavře letošní Pražské jaro s monumentálním Verdiho Requiem. Pod jeho taktovkou vystoupí hvězdně obsazené kvarteto sólistů s jeho domovskou Staatskapelle Dresden. V exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz hovoří o tom, co pro něj dílo znamená, jak vnímá svou roli dirigenta a objevuje i nečekanou českou stopu tohoto ikonického díla.

S temperamentním italským dirigentem se redaktorka deníku Aktuálně.cz potkala v jeho bytě v německých Drážďanech. Právě tam v současné době působí jako šéfdirigent prestižní Sächsische Staatskapelle Dresden a jen obtížně hledá čas na rozhovory mezi jednotlivými zkouškami. Když jej zrovna má, odpočívá četbou nebo stavěním dřevěných modelů lodí, prozradil.

V květnu a červnu vyráží se svým domovským orchestrem na rozsáhlé evropské turné společně se čtveřicí hvězdných sólistů: Elinou Garančou, Eleonorou Burattovou, Benjaminem Bernheimem a Riccardem Zanellatem a sborem Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien. Společně budou interpretovat jedno z největších duchovních děl hudební historie - Messu da Requiem Giuseppe Verdiho.

V rámci něj navštíví Drážďany, Paříž, Barcelonu a celou koncertní „šňůru“ zakončí právě závěrečným koncertem na Pražském jaru. A jak v rozhovoru pro Aktuálně prozradil, k tomuto dílu má neobvykle hluboký vztah, protože jej provází po celý život.

Na závěrečném koncertu Pražského jara budete dirigovat Verdiho Requiem. Je to dílo, které vás provází od mládí. Jaký je váš vztah k němu a jak se během let proměňoval?

Je to velmi dlouhý vztah, protože jsem se touto partiturou začal zabývat už jako student, doslova jsem s ní vyrůstal a v životě jsem ji dirigoval mnohokrát. Vzpomínám si také na provedení tohoto díla s orchestrem a sborem La Scaly, když jsem byl studentem prvního ročníku – to pro mě byl výjimečný zážitek.

Verdiho Rekviem nebylo napsáno jen u příležitosti úmrtí italského spisovatele Alessandra Manzoniho, jak se často uvádí, ale rovněž právě pro Scalu jako takovou, po premiéře v sakrálním prostoru velmi záhy následovala druhá premiéra v divadle. Jak člověk stárne, objevuje v sobě spoustu věcí a skladba jako Verdiho Requiem je jedním z nejjasnějších příkladů kompozice, o které lze říci, že jsem u ní ještě nedospěl k finálnímu slovu.

První pokus byl katastrofa

Původně přitom Verdi zkomponoval nejstarší část mše společně s dalšími skladateli k úplně jiné příležitosti – výročí úmrtí Gioacchina Rossiniho. Vnímáte v ní nějaké motivy spojené s Rossiniho hudbou?

Přesně tak, bylo to vlastně původně velké fiasko. Byla to skupina italských skladatelů té doby, která měla skutečně za cíl uctít památku Rossiniho tímto druhem mše. Ale bohužel to byla katastrofa, protože nebyla příležitost ji provést. Z akce úplně sešlo. Naštěstí se k partituře Verdi později vrátil. Ale žádné citace Rossiniho tam nepozoruji, je to skutečně spíše pocta, ale nevychází z jeho hudby.

Jak tuto skladbu vnímáte duchovně? Dotýká se vaší vnitřní spirituality?

Absolutně, velmi hluboce se mě duchovně dotýká. Ale víte, když mluvíme o víře nebo nevíře, o náboženství, je vždy velkou zodpovědností provést něco, co vychází z ducha jiného člověka – v tomto případě ve vztahu ke smrti, ve vztahu k Bohu. Není snadné převzít takovou odpovědnost, protože jste někým mezi stvořením, duchovním poselstvím a publikem. Když jste interpretem, musíte nabídnout publiku svou vizi. To není vůbec snadné. To jsem možná jako mladý dirigent tolik nereflektoval. Kdybych se nyní mohl vrátit do svého raného věku, řekl bych si: „No, počkám ještě deset let, než provedu tenhle kus.“

Oblíbený filmový „flák“

Nejhranější částí Verdiho zádušní mše je známé Dies irae, jež mnozí znají i z populární kultury – použili ho tvůrci Harryho Pottera, Hvězdných válek nebo třeba Stanley Kubrick v Osvícení. Jaká je vaše osobní oblíbená část?

Celá tato kompozice je skutečně dojemná. Myslím, že jde o jedno z nejintenzivnějších rekviem, jaká kdy byla napsána. Je ale až příliš snadné si vybavit jen Dies irae, které je samozřejmě neuvěřitelně silné – podobně jako třeba Michelangelův Soudný den. Ale tohle není Verdiho Requiem. Nenechte se ovlivnit bombastickým Dies irae. To je šok a strach, o kterém si Verdi myslí, že ho každý musí prožít a pocítit. Ale důležité jsou i jiné momenty.

Koneckonců, celá skladba končí v durovém tónorodu, že? Poslední Libera me s durovým akordem je jakási naděje… Směřuje to k Bohu, jako by říkalo: „Vysvoboď mě, prosím. Každopádně ti zůstávám věrný.“ A to C dur na konci, to je proměna, transformace.

Už od prvního provedení se vedou spory o to, zda jde o mešní kompozici, nebo „duchovní operu“. Jaký názor na to máte vy? Ostatně sám jste zmínil, že byla v krátkém sledu provedena jak v kostele, tak v divadle.

Tato skladba je rozdělena do dvou částí – to je důležité. První část tvoří Requiem a od Dies irae až do konce první části se nacházíme v takzvané sekvenci smrti. A sekvence smrti přináší text, který je naprosto dramatický. Nicméně potom – od Offertoria až do konce – následují už jen čísla, která najdeme ve mši svaté.

A jak správně říkáte, premiéra proběhla v kostele sv. Marka, byla to posvátná slavnost, skutečná zádušní mše svatá, jen bez přijímání. Ale jen o pár dní později se konalo v La Scale koncertní provedení.

První sopranistka byla Češka

Verdiho Rekviem má ovšem i jednu zajímavou českou stopu. První sopranistkou byla totiž Tereza Stolzová, česká zpěvačka a Verdiho blízká přítelkyně, pro kterou part zřejmě přímo napsal…

Byla původem Češka? No vidíte, to jsem nevěděl. Stolzová byla Verdiho oblíbenou sopranistkou v poslední fázi jeho života. Zpívala v Requiem, v Aidě nebo v Donu Carlovi. A byla mu velmi blízká. Nicméně nechci se pouštět do drbů o tom, že byla jeho milenkou. O tom nic nevíme, byť se to někdy říká.

S Verdim bych se rád spojil, asi nemám signál

Kdyby byl Verdi dnes naživu a přišel se podívat na vaše provedení Requiem a mohl vám pak poslat e-mail nebo zprávu, co by vám asi napsal?

Snažím se mu poslat SMS už nějakou dobu, ale asi mám špatné připojení… (smích) Když chystám partituru nějakého díla, rád si představuji, že ji skladatel nechal u mě doma se slovy: „Prosím, mohl bys příští měsíc uvést moje dílo?“

A pokud jde o navazování na interpretační tradici, já osobně jsem se ve svém hudebním životě vždy držel úzké cesty, nikoli té širší. A když mluvím o úzké cestě, mám na mysli tu riskantnější. Ne proto, že bych byl rozmazlený nebo arogantní, ale z větší úcty k partituře. Snažím se bez sebekontroly, ale místo toho s jakousi čistotou přistupovat ke studiu partitury, se snahou pochopit bez jakékoli pomoci, co nám chtěl skladatel sdělit, a rozhodnout o tempu, artikulaci a barvě orchestru. Pokud se ponoříme do nahrávek, hrozí riziko, že z toho, co máme, uděláme skládačku nebo že budeme kopírovat někoho jiného. Což není špatné, ale nevíme to.

Mluvili jsme o tom, že někteří lidé říkají, že jde o duchovní operu. Kdyby vám někdo nabídl nastudovat Requiem jako divadelní inscenaci, přijal byste?

Ne, protože poselství této hudby nevyžaduje pohyb, scénografii, světla atd. Vím, že se s tím experimentovalo u Bachových Pašijí. Nedávno jsme takto provedli Eliáše od Mendelssohna. To je oratorium s dramatickým jádrem. Ale tohle je mše, to je něco úplně jiného, není to oratorium. Jsou to posvátná slova, to není tak snadné přetvořit.

Zprávy přicházejí a odcházejí, hudba je trvalá

Máte pocit, že tento druh hudby, jako je Requiem nebo duchovní hudba, v dnešní době rezonuje více? Vzhledem k tomu, že žijeme ve světě, kde právě probíhají války?

Nechci nazírat na hudbu jen jako na jakýsi doplněk. Trápíme se a trpíme smrtí, proto vzniklo Requiem. Samozřejmě jsme citliví. Každý je citlivý. Publikum je citlivé. Je snadné spojit skladbu jako Requiem a jeho význam s okamžikem, který dnes prožíváme.

Ale podívejte se také, jak dnes přicházejí zprávy – jsme zavaleni zprávami z jednoho týdne, dvou týdnů a pak se najednou objeví něco jiného. Začneme mluvit o něčem jiném a pak zase o něčem dalším. Ale hudba je trvalá.

Jak byste popsal práci dirigenta někomu, kdo neví, co skutečně obnáší? Že nejde jen o „mávání taktovkou“?

Ono to ale hodně je o mávání taktovkou! (smích) Přirovnal bych to k trenérovi ve fotbalovém týmu. Máte tým jedenácti hráčů plus brankáře a každý chce hrát nějak. Trenér řekne: „Budeme hrát takhle.“ Určuje strategii. Máme svou techniku, jasná gesta a pohyby, které jsou jako kód, mezinárodní kód, protože naše základní pohyby připomínají to, co je hodnota uvnitř taktu. Můžeme jet do Austrálie, do Kanady, do Mexika nebo do Německa a oni tam přesně pochopí, o jaký pohyb jde.

Pak můžeme otevřít kapitolu o tom, jak dirigovat, jaké pohyby uvnitř, co znamená výraz obličeje, očí, když jsme na zkoušce, jaká slova používáme a jak vysvětlit frázi. Pozvánka pro vaše čtenáře zní: ať někdy přijdou místo na koncert na zkoušku. Tam to pochopí nejlépe.

Uvažoval jste někdy i o jiné kariéře než o dirigování?

Ne, jedině o hudbě, od dětství jsem chtěl být dirigentem.

Miluji knihy a dřevo

Máte nějaké koníčky i mimo hudební svět?

Čtu. Mám rád knihy. A to hodně. Teď čtu třeba ruské klasiky – Gogola, Dostojevského. Mám také moc rád francouzskou literaturu, jsem velkým obdivovatelem Émila Zoly a Honoré de Balzaca.

A taky miluju dřevo, moc rád stavím dřevěné lodě, ale nemám na to příliš času. Někdy začnu stavět model a pak o tři týdny později musím odjet a model tam prostě leží, celý zaprášený. Ale když o tom mluvíme – dovedu si představit, že bych mohl být třeba houslařem – vyrábět housle nebo violoncella. Pracovat se dřevem. To by se mi líbilo.

Kdybyste si mohl na jeden den vyměnit život s některým ze svých oblíbených skladatelů, kdo by to byl?

Spíš vám řeknu, s kým bych si dal pivo. S Beethovenem. Rád bych s ním zašel na večeři. Nebo se Schumannem.

Na co byste se ho zeptal?

V první řadě bych ho požádal o odpuštění, pokud jsem při interpretaci udělal nějaké chyby. A také bych mu řekl, že jsem možná nepochopil, co opravdu zamýšlel, tak ať mi dá nějaké rady.