„Pro dokonalou skladbu bych prodala duši,“ říká jihokorejská skladatelka Unsuk Chin

Zmíněnou skladbu bude mít české publikum možnost slyšet v podání Ensemble Modern, a to za osobní přítomnosti autorky. Unsuk Chin, jedna z nejslavnějších skladatelek současnosti, přijede do Prahy úplně poprvé.

Jaká je vaše nejranější vzpomínka spojená s hudbou?

Bylo mi asi dva a půl roku. Žili jsme tehdy v malém domku nedaleko Soulu a byli jsme velmi chudí. Můj otec byl presbyteriánský pastor a pro potřeby bohoslužeb tehdy pořídil pianino. Pamatuji se, jak ho přivezli domů. Otevřela jsem víko a stiskla několik kláves. Ten zvuk mě okamžitě zasáhl. Byl jako křišťál, zněl čistě a hladce jako hedvábí. To je moje úplně první vzpomínka na zvuk vůbec.

O mnoho let později jste se dostala na Státní univerzitu v Soulu a studovala u skladatele Sukhi Kanga. Byl vám dobrým učitelem?

Strávil několik let v Německu, ale jako skladatel na volné noze se tam nedokázal uživit, a tak se vrátil do Soulu. Byla jsem jeho první žačkou. Přinesl nám spoustu informací o západoevropské avantgardě a velmi nás povzbuzoval. Snil o tom, jak pojedu do Německa, přihlásím se do soutěží a dosáhnu skvělých výsledků. Bylo to inspirující. Hodně mi pomohl.

Sehrál nějakou roli i ve vašem setkání se slavným Gyögym Ligetim?

Sukhi Kang mi pomohl získat stipendium německé vlády. On byl takový snílek, říkal mi, že ze mě bude skvělá skladatelka, ať začnu odvážně a vyberu si někoho opravdu výjimečného. Mluvil například o Stockhausenovi, mě ale nejvíce zaujal Ligeti. 

Studium u Ligetiho v Hamburku pro vás muselo být formativní a zároveň vzrušující. Ligeti byl ale podle všeho velmi náročný a přísný učitel? 

Ano, bylo to velmi náročné, protože to byl velmi komplikovaný člověk. Dokázal být okouzlující, přátelský a laskavý, ale pak se najednou změnil a byl sprostý, nepříjemný a zlý. Nejtěžší ale bylo, že jsem tehdy byla příliš mladá a nestačila jsem mu. Tři roky jsem – vyjma jedné jediné skladby –  nesložila ani notu. Dnes vím, že jsem si tímto obtížným obdobím musela projít. Před příchodem k Ligetimu jsem vyhrála cenu ve velmi prestižní soutěži v Amsterdamu a mnozí mi říkali: „Jsi talentovaná, obejdeš se i bez něj.“ To byl ale nesmysl. Stála jsem na začátku a neznala skoro nic. Ligeti mi ukázal, jak je cesta k tomu stát se skladatelem tvrdá. A to bylo to jediné správné.

Takže Ligetiho vaše ocenění příliš neoslnilo?

Vůbec ne. O to víc se mě snažil zlomit, k něčemu mě vyhecovat. 

Související

Smetanova Má vlast v podání Rozhlasových symfoniků otevřela festival Pražské jaro

V roce 1988 jste se přestěhovala do Berlína a brzy poté začala pracovat na skladbě Akrostichon-Wortspiel, která zazní v Praze.

Byla to má druhá skladba po odchodu od Ligetiho a první vokálně-instrumentální dílo po třech letech krize. Trpěla jsem tehdy jako zvíře. Zbavila jsem text obsahu a použila ho čistě jen jako zvuk. Každá ze sedmi částí má sice název, ale jde o uměle vytvořený text, který v sobě nese nějaký emocionální stav, ovšem zpracovaný velmi abstraktním způsobem. Nechtěla jsem vyjádřit žádné přímé emoce ani konkrétní poselství. To bylo pro mě tehdy důležité.

George Benjamin, který se na Pražském jaru představil loni jako rezidenční skladatel, uvedl definitivní verzi tohoto díla v Londýně v roce 1993.

Ta premiéra byla počátkem našeho krásného přátelství, od té doby si posíláme dopisy, texty, partitury. Dirigoval několik mých dalších skladeb a letos jsem ho pozvala na svůj festival v Koreji. Mnoho jsem se od něj také naučila, nejen jako skladatelka, ale i jako člověk. Je tak čistý, upřímný a poctivý. V jednadvacátém století takového člověka jen tak nenajdete.

Premiéra Akrostichon-Wortspiel byla průlomem ve vaší kariéře.

Ano. Několik velmi důležitých deníků, mezi nimi The Times nebo The Guardian, napsalo nadšené recenze a pak „objevilo“ partituru nakladatelství Boosey & Hawkes. Nechtěli mi říct, jak se k ní dostali, já ale měla podezření a napsala jsem dopis svému příteli Georgeovi. Skutečně se potvrdilo, že za tím stál on! Byla jsem nadšená. Vždyť Boosey & Hawkes je nakladatelem Igora Stravinského! Když jsem ještě jako studentka držela v Koreji v ruce partituru vydanou Boosey & Hawkes, bylo to pro mě něco velmi vzácného. A najednou jsem u nich měla podepsanou smlouvu.

Jak jste již řekla, v Akrostichonu jste nechtěla pracovat s konkrétními texty, to se ale postupem let změnilo. Loni měla premiéru vaše druhá opera Die dunkle Seite des Mondes, ke které jste napsala libreto. Inspiraci pro něj jste čerpala v životě a díle legendárního fyzika Wolfganga Pauliho.

Texty ke všem svým vokálním dílům si vybírám sama, to je pro mě klíčové. V Odvrácené straně Měsíce (Die dunkle Seite des Mondes) jsem osobnější. Vždycky mě zajímaly sny, věda, fyzika, astronomie, od dětství si kladu otázky, jak žijeme, odkud pocházíme. A pak jsem objevila Wolfganga Pauliho, rakouského nositele Nobelovy ceny, jehož život a osobnost mě velice zaujaly. Zjistila jsem, že toho máme hodně společného. 

V jakém smyslu?

Stejně jako já míval každou noc krásné nebo dramatické sny. Při práci si často zoufal a byl vždycky sám. Četla jsem, že měl psychické problémy a chodil za Carlem Gustavem Jungem, také si s ním dopisoval. Silně mi to připomíná příběh Fausta. Sama si při komponování často říkám, že kdyby za mnou přišel Mefisto s nabídkou, ať mu dám rok svého života a on mi za to věnuje dokonalé dílo, souhlasila bych. Duši bych prodala okamžitě! Tímto způsobem uvažuji. 

Související

Verdiho Requiem bylo zprvu pěkné fiasko, říká hvězdný dirigent Gatti, který uzavře Pražské jaro

Jste známá tím, že skladby promýšlíte i několik let a začnete psát až ve chvíli, kdy mají vaše nápady jasnou strukturu. Jak velkou roli hraje ve vaší práci intuice?

Intuice je nejlepším přítelem skladatele. Samozřejmě sledujete i logické úvahy a plány, protože když máte plán, můžete ho vy i posluchač snáze sledovat. Ale zajímavá hudba vniká až ve chvíli, když tento plán narušíte, a to, co ho rozbíjí, je právě intuice. To ona dílo obohacuje a ozvláštňuje, i když se stává možná méně čitelným či plynulým. 

Když je dílo hotové, žije si pak vlastním životem?

Jako dítě, které v osmnácti pustíte na svobodu. Během komponování je ale důležité udržet si nad ním kontrolu. V estetickém smyslu je to jako vaření: když potřebujete chuť česneku, přidáte ho buďto celý, nebo jen plátek, nebo jím jídlo jen lehce provoníte. Vždy se rozhodujete, jak daleko zajdete. Já osobně samu sebe nepřetržitě hlídám, abych nezašla příliš daleko, protože posunout nějaký aspekt do krajnosti vede ke kýči. 

Co si myslíte o virtuozitě, skladatelské i instrumentální?

Je pro mě velmi důležitá, a to z mnoha důvodů. Jako mladá jsem se chtěla stát profesionální klavíristkou, ale zůstalo to v rovině snů. I proto chci, aby zejména v instrumentálních koncertech museli sólisté překročit své limity, stejně jako je překračuji já během procesu tvorby. Virtuozita je pro mě zásadní.

Související

Massenetova Máří Magdaléna? Romantická fikce, jejímž poselstvím je láska

Být skladatelem je velmi samotářské povolání. Jak zvládáte rezidence, premiéry, předávání cen, kdy je najednou všude spousta lidí a musíte být společenská?

Nemůžu říct, že bych si to užívala, i když uznání je samozřejmě velmi příjemné a vážím si ho. Jsem ale od přírody velmi nesmělý člověk. Dnes dávám rozhovory a mluvím na veřejnosti, ale ještě před patnácti lety to pro mě bylo stresující. Miluji samotu. Čím jsem starší, tím více. Mám kolem sebe ráda přátele, ale po čase vždy potřebuji mít čas zase jen pro sebe. Nikdy jsem netrpěla pocitem osamělosti. Když jsem sama, nejsem osamělá. Jsem šťastná.

Jaký máte vztah k Česku?

Blízký, protože za sebou máme podobnou politickou minulost a potíže. V Česku mám také skvělé kolegy, například Ondřeje Adámka, kterého jsem pozvala do Koreje, nebo Martina Smolku a Miroslava Srnku. A mám také ráda Kunderu a Kafku. K této zemi cítím opravdu hluboký vztah a fascinuje mě i hudebně. Česká hudba, zejména ta od Leoše Janáčka, je totiž úzce svázána s jazykem, a to je skutečně výjimečné.