„Při inauguraci varhan ve Svatém Vítu zazní i Dvořák,“ říká nový šéfdirigent SOČR

Rodák z Mnichova, který si buduje mezinárodní renomé, pro Aktuálně.cz nastínil nejen své plány s jedním z našich předních orchestrů, ale i své vize v době, kdy se financování Českého rozhlasu stalo horkým politickým tématem.

Poměrně dlouhou dobu jste zastával post hudebního ředitele v Heidelbergu, který je znám tím, že dává šance mladým umělcům. Existuje naopak nějaká scéna, která se k mladým staví odmítavě? Zažil jste v kariéře předsudky vůči vašemu věku či mladistvému vzhledu?

Ageismus je v naší společnosti mnohem silnější, než si připouštíme. Často soudíme podle prvního dojmu, podle povrchu, a přitom by vůbec nemělo záležet na tom, jestli je člověk mladý nebo starý, odkud přichází – podstatné je, zda dokáže splnit úkol a nést odpovědnost, která je s ním spojená. Mám pocit, že předsudků spojených s věkem je kolem nás opravdu hodně, ale ve chvíli, kdy dojde na skutečné setkání, na onu vnitřní chemii, najednou přestávají hrát roli.

Na vlastní kůži jsem ageismus zažil mnohokrát a v mnoha formách. Zatímco některým jsem se zdál na daný projekt příliš mladý, jiní si mě najímali právě pro nízký věk, čímž je dnešní doba tak trochu posedlá. Docházelo i k paradoxním situacím, kdy mi mnozí gratulovali, čeho jsem ve svém věku dosáhl, a když zjistili, kolik mi opravdu je, byli zklamáni. Prozradím vám tajemství: Jsem o dost starší, než vypadám.

Opera v Heidelbergu je také známá tzv. režijním divadlem, v němž inscenátor klade vlastní interpretační koncepci nad původní autorský záměr a často dílo aktualizuje či radikálně přetváří. Kdo by měl mít poslední slovo: režisér, nebo dirigent?

Jsem dirigent, takže má odpověď je jasná: Vždycky dirigent! Ale teď vážně, kéž by byl život tak krásně jednoduchý. Skutečností je, že jako ve všem v životě věci vznikají z dialogu: z otevřených debat, z hledání, z pečlivého zvažování, které nás dovede k nejlepšímu možnému řešení. Zásadní je chemie mezi lidmi, s nimiž pracujete. Někdy vás přivedou k výjimečným výsledkům, jindy si řeknete na shledanou a v některých případech raději sbohem.

Jaká je tedy vaše chemie s rozhlasovými symfoniky?

Se SOČR jsme si porozuměli od prvního setkání a právě na tom stojí naše spolupráce: na naslouchání, vzájemné citlivosti. Naslouchám orchestru, stejně jako on naslouchá mým představám. A podobné je to i v režijním divadle – setkáváte se s různými osobnostmi, různými světy, a právě tahle rozmanitost mě výrazně formovala jako dirigenta.

Mohl byste popsat, jaký je rozdíl mezi dirigentem a šéfdirigentem?

Jako dirigent, tedy hostující dirigent, nesete především odpovědnost vůči hudbě samotné, vůči skladateli, který ji napsal. Vaším úkolem je oživit to, co existovalo v jeho představách, a dát tomu tvar a dech podle vlastního porozumění. V tomto smyslu se role dirigenta a šéfdirigenta nijak neliší.

Šéfdirigent však k této základní rovině přidává ještě další vrstvu odpovědnosti. Je s orchestrem v mnohem užším a častějším kontaktu, a jeho pohled na hudbu tak přirozeně formuje celek daleko výrazněji než u hostujícího dirigenta. Právě tady vstupují do hry dvě klíčová slova: vliv a odpovědnost. Šéfdirigent má větší možnost utvářet zvuk i směřování orchestru, ale zároveň musí s touto silou nakládat citlivě a vědomě. Díky dlouhodobé spolupráci může sledovat i rozvíjet hudební růst způsobem, který je dirigentovi, jenž přijede na jeden týden, z podstaty věci nedostupný.

Přepokládám, že rozdíl je i v času, který orchestru věnuje…

To bezpochyby. Hostující dirigent stráví s orchestrem týden, někdy méně a vystoupí s ním často na jediném koncertu. SOČR bude v příští sezoně dělat třiadvacet velkých projektů, já pracuji přibližně na třetině z nich.

Mohl byste přiblížit, jak bude vypadat jubilejní stá sezona orchestru?

Je to samozřejmě výjimečná sezona. Když člověk porovná své vlastní působení s takto dlouhou historií, odpověď je vlastně jednoduchá: důležitější než cokoli osobního je právě toto jubileum. Sto let Symfonického orchestru Českého rozhlasu je silným svědectvím o jeho hlubokém sepětí s Českým rozhlasem, ale také o jeho roli instituce, která nese a utváří tradici. Těch sto let zároveň odráží, jak těsně jsou dějiny orchestru propleteny s dějinami této země.

Když jsem byl do funkce jmenován, velká část sezony už byla připravena, ale i tak se snažím její podobu citlivě dotvářet a propojovat do smysluplného celku. Přinesu několik vlastních impulzů, ale především se snažím své dramaturgické uvažování přirozeně propojovat s historií orchestru. Navíc se v této sezoně představí dva z nejvýraznějších českých dirigentů naší doby – Jakub Hrůša a Petr Popelka – a i jejich přítomnost pomáhá přirozeně navázat na bohatou tradici. Snažíme se zároveň vracet k atmosféře dvacátých let minulého století, tedy do doby vzniku orchestru, která byla zároveň obdobím mimořádně živého hudebního dění v českých zemích. Tehdy tvořily osobnosti jako Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Erwin Schulhoff nebo Otakar Ostrčil – a právě k tomuto tvůrčímu kvasu se chceme v jistém smyslu vrátit.

SOČR se vždy snažil prosazovat i soudobé skladatele a popularizovat jejich díla. Dojde na to v této sezoně?

Soudobá hudba je ostatně přirozenou součástí DNA orchestru. V této sezoně uvedeme světové premiéry skladeb autorů, jako jsou Petr Wajsar, Jan Kučera či Miroslav Srnka. Vedle toho zazní i takzvaná moderní klasika, např. Válečné requiem Benjamina Brittena.

Důležitým tématem současnosti jsou rovné příležitosti v hudbě, zejména pokud jde o skladatelky a dirigentky. Jak k tomu přistupujete?

Ano, je to jedna z věcí, kterou je třeba skutečně změnit a posunout dál. To, co se dosud odehrávalo, už nestačí. V Heidelbergu jsme měli každou sezonu dirigentky a nikdy jsme z toho nedělali marketingovou kampaň – jak se to dnes někdy stává. Stejně tak v Praze chceme pravidelně uvádět hudbu jak skladatelek, tak i skladatelů. Současně bychom ale neměli zaměňovat otázku genderu s otázkou umělecké kvality. Ta musí zůstat rozhodující. Jde o proces, který potřebuje čas: musíme si uvědomit, že historické nerovnosti a nespravedlnosti, které tu existovaly po staletí, nelze vyrovnat během deseti let. Je potřeba je pojmenovat, vědomě na nich pracovat a nechat věci přirozeně dozrát.

Ještě před zahájením sezony se představíte veřejnosti na koncertě 19. června při inauguraci varhan ve svatovítské katedrále na Hradě.

Pro tuto výjimečnou příležitost jsme zvolili skutečně slavnostní program – zazní asi nejslavnější varhanní dílo: Symfonie č. 3 od Camilla Saint-Saënse, kterou doplní Biblické písně Antonína Dvořáka, protože jsme chtěli, aby v programu zazněla i silná česká stopa. Je to krásná a symbolická událost – nejen koncert, ale skutečná oslava místa, kde stojíme. Obnovené varhany se znovu rozezní v prostoru katedrály svatého Víta a my se tímto večerem díváme nejen zpět, ale i dopředu, k mnoha dalším letům, která tento nový zvuk bude provázet.

Související

Dirigent Byčkov se stane hudebním ředitelem Pařížské národní opery

Jste známý jako velký obdivovatel Mahlera. Ke kterým dalším skladatelům z tohoto historického regionu máte blízko?

Když se člověk ponoří do dějin české hudby, otevře se před ním neuvěřitelně bohatý svět – zvlášť pokud jde o 20. století. Sám jsem objevil řadu skladeb a jmen, o nichž jsem dříve vůbec nevěděl, a o to silnější je radost z jejich poznávání. Samozřejmě existuje „velká čtyřka“ českých skladatelů: Dvořák, Janáček, Smetana a Martinů, jejichž hudba zní pravidelně na pódiích po celém světě a ke kterým se každý dirigent znovu a znovu vrací. Vedle nich je tu ale celá řada dalších autorů, které nyní postupně objevuji a na jejichž hudbu se těším a plánuji ji nejen uvádět v Praze, ale rovněž vyvážet do světa. Mám na mysli například Miloslava Kabeláče, Jindřicha Felda, Vladimíra Sommera nebo Jana Klusáka. Je to fascinující hudební krajina, která si zaslouží mnohem větší pozornost.

Vnímáte jako cizinec v jejich hudbě něco specificky českého?

Hudba druhé poloviny 20. století je v českém prostředí silně zakořeněná v odkazu Janáčka a Martinů, kteří čerpali z lidových motivů, podobně jako před nimi Dvořák.  Pozdější skladatelé na tuto kontinuitu navázali. Naproti tomu v Německu došlo po druhé světové válce k určitému přetržení, díla Beethovena a Wagnera, na nichž stojí tradice německé hudby, byla nacisty natolik zprofanována a zneužita, že se musela nalézt jiná hudba a jiný přístup s vědomým a záměrným odklonem od tradice. O to pozoruhodnější je sledovat, jak si česká hudba navzdory politickým proměnám dokázala uchovat vnitřní linii a přirozený vývoj.

Související

Soukromé dopisy slavné české dirigentky Kaprálové ožívají ve strhujícím dokumentu

Tento rozhovor vedeme během sporů o koncesionářské poplatky, vláda již oznámila jejich zrušení a nahrazení státním financováním, což vyvolává obavy nejen o redakční nezávislost, ale i o schopnost ufinancováni Českého rozhlasu, potažmo orchestru. Jak to vnímáte?

Sto let existence je samo o sobě nesmírně silným argumentem. Český rozhlas i jeho symfonický orchestr představují v tomto městě i v celé zemi pevně zakořeněnou instituci, která nese tradici a kulturní kontinuitu. Přiznám se, že si jen obtížně dokážu představit, že by někdo, kdo se tak silně hlásí k ochraně tradic a českých hodnot, mohl zároveň zpochybňovat význam takové instituce, která zde existuje celé století. Naopak – pokud chceme tyto hodnoty skutečně rozvíjet a předávat dál, mělo by se jí dostávat ještě větší podpory. Pokud hledáme místo, kde se česká tradice nejen uchovává, ale i dál živě rozvíjí, pak ho máme přímo před sebou.

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakéhokoli skladatele či skladatelku z minulosti, kdo by to byl?

Myslím, že báječným společníkem by byl Giuseppe Verdi. Fascinuje mě jako člověk svou vírou, myslí i srdcem. Rád bych s ním strávil obyčejný, klidný večer – třeba na venkově v Toskánsku u dobré večeře a dobrého vína…