„Zpěvačka a dirigentka ve mně se musí kamarádit,“ říká Hanniganová, která dělá obojí najednou

Publikum po celém světě oceňuje její schopnost spojit intelektuální hloubku s bezprostřední emocionální intenzitou, čímž posouvá hranice koncertního i operního prostoru. Během čtyř festivalových večerů se o tom bude moci přesvědčit i pražské publikum.

Fascinuje mě vaše schopnost dirigovat a zpívat zároveň. Nejste sice jediná, kdo se této kombinaci umění věnuje, ale snad nikdo to nečiní s takovou intenzitou a u tak náročného repertoáru. Co se vám odehrává v hlavě těsně před tím, než vstoupíte na pódium? Prožíváte vnitřní konflikt mezi zpěvačkou a dirigentkou?

Zcela zásadní je, aby spolu zpěvačka a dirigentka kamarádily. Tělo musí být dokonale sladěné, aby dech a všechno, co potřebuji ke zpěvu, zároveň podporovalo i to, co potřebuji k dirigování. Sama sebe často přirovnávám k vrcholovému sportovci. Trénuji mentální disciplíny stejně intenzivně jako fyzickou techniku. A především, u kořene všeho, co dělám, je vášeň, totální nasazení. Myslím, že tomuto principu rozumí i nemuzikanti. Všichni víme, jak těžké je soustředit se na jednu věc. Kolikrát se snažíme číst knihu a pořád saháme po telefonu. Nebo se snažíme soustředit na rozhovor a myšlenky nám utíkají. Ovládnout mysl – to je zásadní. Na střední škole v kanadském Novém Skotsku jsme měli motto „Strive for excellence“ (Usiluj o dokonalost). A tohle přesně od střední školy dělám. Dnes mi to připadá úplně přirozené.

Postavení žen v dirigentském oboru se v posledních letech určitě zlepšilo, ale stále je co dohánět. Co je podle vás ještě třeba udělat?

Já jsem měla svým způsobem štěstí, že jsem nemusela absolvovat cestu, kterou si procházely mladé dirigentky před dvaceti nebo třiceti lety, protože jsem začala dirigovat až ve čtyřiceti, kdy už jsem byla etablovaná umělkyně a měla jsem respekt kolegyň a kolegů v oboru. A to je klíčové – důvěra a vztahy, to platí v jakémkoli odvětví. Pak jsem se v podstatě jen posunula o metr vedle, na dirigentský stupínek. A pokud jde o podporu dirigentek nebo kohokoli, kdo je v nějaké znevýhodněné pozici, myslím, že zásadní je tyto lidi neškatulkovat. Nikdo neříká „mužští dirigenti“, ale neustále se mluví o „ženských dirigentkách“, jako by to byla jedna homogenní skupina. A já si říkám – proč? Umělecky mám často mnohem blíž k některým mužským kolegům než k jiným dirigentkám, s nimiž sdílím jen pohlaví. Ideální by bylo, kdyby se dirigenti posuzovali podle schopností, podle toho, co přinášejí na pódium, ne podle genderu. Ale tam ještě nejsme.

Myslíte, že v tom mohou něco změnit média?

Upřímně řečeno, nevím. Ale možná už jen to, že se člověk bude vnímat především podle úrovně své práce – a média se, pokud možno, vyhnou zdůrazňování genderových nálepek –, by mohl být krok správným směrem.

Pojďme mluvit o programu, který přivážíte do Prahy. Velkou část v něm zaujímají díla skladatelů 20. století. To je sice přínosné a objevné, ale na druhou stranu taková dramaturgie může být pro české publikum přece jen náročnější. Jaký vzkaz byste jim poslala před tím, než přijdou na koncert? S jakým nastavením by měli poslouchat?

Řekla bych jim jediné: věřte mi, stojí to za to. Opravdu, nenechte si to ujít. Vím, že mě pražské publikum zatím příliš nezná, protože jsem tu vystupovala jen jednou, a znají mě spíš z mezinárodní scény. Opravdu přivážím něco silného. Hudbu, která je emocionální, strhující, intenzivní, virtuózní, dramatická. Není to žádné „intelektuální cvičení“. Lidé si často spojují soudobou hudbu s něčím chladným, abstraktním – a upřímně, to by nebavilo ani mě. Mě zajímá přímé propojení od srdce k srdci. To je to, co vytvářím v hudbě i ve vztahu k publiku. Nepracuji intelektuálně, ale emocionálně. A myslím, že i proto jsem měla v oblasti soudobé hudby takovou odezvu, protože publikum ví, že nepřijde na něco, co působí jako řešení matematických úloh, ale dostane zážitek, který v něm skutečně něco probudí a otevře srdce.

Myslím, že největším „tahákem“ bude Poulencova mono-opera Lidský hlas. Ta se dá jednoduše popsat jako telefonát ženy svému bývalému milenci uprostřed noci. Ale o čem to dílo doopravdy je?

Lidský hlas je především o pocitu bezmoci. O zlomeném srdci. A o snaze znovu získat kontrolu – postavit se zpátky na nohy a nějak se vyrovnat s bolestí. Vlastně se ptá: jak člověk zvládá zlomené srdce? Každý, kdo má zkušenost s láskou, to zná, a proto se s tím může ztotožnit. Druhá rovina je, jak mysl pracuje s realitou, aby vůbec dokázala přežít. Žena, jež vede telefonický rozhovor se svým milencem nebo exmilencem, mluví zároveň o fantazii, o představivosti – o tom, jak důležité je někdy i lhát. Dokonce sám sobě. Já při práci na tomto díle vycházím z otázky: kolik z toho je vlastně skutečné? Kolik z toho se opravdu stalo? Byla v tom vztahu skutečně tak, jak si myslí, nebo si velkou část vytvořila? Anebo ten vztah nikdy neexistoval? Je to vlastně skoro thriller.

Před pár dny jsme to hráli v New Yorku – tři vyprodaná představení – a reakce publika byly velmi silné. Lidé jsou na konci v šoku a ptají se: Co se vlastně stalo? Bylo to skutečné? A já odpovídám: „Nevím. To si musíte rozhodnout sami. Když zhasnou světla, je to na vás.“ A myslím, že si z toho lidé odnášejí ještě jednu věc: inspiraci. Ptají se sami sebe, jak se ve své vlastní práci dostat na podobnou úroveň intenzity, virtuozity, nasazení – ať už dělají cokoli. Zdá se, že to představení má pro publikum velmi silný, inspirativní účinek.

Dalším dílem, které se zabývá krajní polohou lásky a vztahu, je Schönbergova Zjasněná noc...

Ta vychází z básně Richarda Dehmela. Zjasněná noc je čistě instrumentální skladba pro smyčce, která vypráví o ženě, jež se ocitne v takové samotě a zoufalství, že už nechce dál žít. Dojde k přesvědčení, že jediný způsob, jak znovu najít důvod k životu, je mít dítě – protože pak bude mít pro koho žít. Otěhotní, načež potkává muže svého života: v době, kdy už je těhotná. O svém stavu následně vypráví muži, jehož miluje, a bojí se, že ho ztratí. První část skladby je jakoby její hlas. Hudba je složitá, plná vnitřního napětí, zmatku, zoufalství. Je to jako vnitřní zápas – slyšíte, jak v sobě hledá odvahu říct pravdu, která dříve či později stejně vyjde najevo. Ve druhé části „promlouvá“ muž. Hudba se najednou promění, zklidní se, stane se tonálnější, krásnější. A jeho odpověď je vlastně jednoduchá: „Miluji tě. Ty miluješ mě. To dítě bude naše. Bude výrazem naší lásky.“ Je to neuvěřitelně silné. A když si uvědomíme, že to vzniklo na přelomu 19. a 20. století, je to vlastně šokující – jak tématem, tak otevřeností. Sám básník měl kvůli textu problémy se zákonem.

Jaký je váš vztah k české hudbě a českým skladatelům?

Je to skoro až trapné, jak málo jsem se zatím věnovala hudbě českých skladatelů. Vlastně jediné opravdu velké české dílo, které jsem dělala, byla Janáčkova Liška Bystrouška – a to jako zpěvačka v začátcích své kariéry. Jinak ale český repertoár moc nemám, což mě trochu mrzí.

Snad vás osloví soudobí čeští skladatelé, s nimiž budete mít příležitost se na festivalu setkat…

To bych moc ráda. V každém městě, kam přijedu, se obvykle setkávám se skladateli, většinou si mě sami nějak najdou. A já je vítám. Takže věřím, že i tady se s někým potkám.

Třeba už příští sezonu budete mít na repertoáru i nějakou současnou českou skladbu.

To bych se vůbec nedivila.

Související

„Jsem operní influencer, jinak to nejde,“ říká mladý tenorista Daniel Matoušek

Kdybyste si mohla pozvat jakoukoli operní postavu na sklenku vína, koho byste si vybrala? A o čem byste si povídali?

To je těžké… Napadá mě spousta trochu nebezpečných variant. Třeba takový Don Giovanni – ale s tím bych si asi moc nepovídala. Spíš by mě svedl a pak by zdrhnul. Jednou z rolí, které jsem hodně zpívala, je Lulu. Ale tu mám pocit, že už vlastně dobře znám, takže ji asi nepotřebuji „potkat“ znovu. Možná by bylo zajímavé setkat se s Liškou Bystrouškou. Jen tak s ní pobýt. I když by mě možná kousla – nebo by mě spíš obelstila, vzala mi šperky a utekla.

Ale vážně… myslím, že bych si chtěla sednout na víno s Vojckem (titulní postava stejnojmenné opery Albana Bergera, pozn. red.), což by mohlo být ohromně zajímavé, i když je to postava velmi nevyzpytatelná. Ale ráda bych pochopila, jakým vnitřním utrpením prochází. Problém je, že by mě možná zabil, to je pravda. Opera je pro ženy dost nebezpečné prostředí – umíráme tam pořád. Takže člověk si musí opravdu dobře rozmyslet, s kým se pustí do rozhovoru.