Belcantový král vystoupil v Praze. Juan Diego Flórez stále vévodí opernímu Olympu

O Juanu Diegu Flórezovi se traduje legenda, že byl jako mladý pěvec na konkurzu v Národním divadle v Praze odmítnut pro nedostatečnost. Zda se zakládá na pravdě, už asi nezjistíme. Každopádně od svého debutu na Rossiniho operním festivalu v Pesaru v roce 1996 je tento peruánský tenorista považován za absolutní špičku belcantového repertoáru, tedy italského pěveckého stylu, který klade důraz na absolutní technickou dokonalost, lehkost hlasu a brilantní předvedení složitých koloratur. Jeho podstatou je dosažení krásného, vyrovnaného tónu a plynulého legata i v těch nejnáročnějších pasážích.

Mistry zlaté éry belcanta byli především tři italští skladatelé, jejichž díla dodnes tvoří pilíře operního repertoáru: Gioacchino Rossini, Gaetano Donizetti a Vincenzo Bellini. Tito skladatelé jako by zároveň byli třemi sudičkami, které určily dráhu Juana Diega. Právě on bývá do hlavních rolí v jejich operách obsazován těmi nejprestižnějšími operními domy a jeho jméno na programu je mimo jiné zárukou vyprodaného sálu. Stejně tomu bylo i v Praze.

Mimo koncertní a operní pódia je Flórez znám i svou filantropickou činností. Je zakladatelem projektu Sinfonía por el Perú, který umožňuje hudební vzdělání dětem z okraje společnosti.

Dokonalá technika, kultivovaný tón

Flórez vešel na pódium Dvořákovy síně po boku Vincenza Scalery za bouřlivého uvítání publika. Jako první číslo večera si zvolil Mozartovu koncertativní árii Misero! O sogno, která bývá prováděna jen zřídka, jakkoliv se jedná o poměrně dlouhou a velmi výraznou emocionální koncertní árii. Flórez zaujal dokonalou technikou, kultivovaností tónu a správně dávkovanou energií od začátku do konce árie. Vysloužil si za její podání dlouhý potlesk i první výkřiky „bravo“. Následovaly dvě kratší árie z Mozartovy opery La clementa di Tito – tu mimochodem Mozart složil na objednávku českých stavů ke korunovaci císaře Leopolda II. českým králem a premiéru měla roku 1791 ve Stavovském divadle. I zde Flórez potvrdil, jak krásným a dokonale ovládaným hlasovým nástrojem vládne. Jeho interpretace Mozarta – jakkoliv technicky precizní – působila poněkud unaveným dojmem. Jako by se mu s přibývajícími lety nedostával onen perlivý esprit, který je k dokonalému přednesu Mozartových árií nezbytný.

V dalším bloku přednesl Flórez dvě písně od Gioachina Rossiniho - La lontananza a L´ensule - a následně árii z téměř neznámé opery Bílá paní francouzského skladatele Françoise-Adriena Boieldieu. Od momentu, kdy otevřel ústa, byly všechny rozpaky z Mozarta pryč. Během vteřiny proměnil energii v sále a dokázal, proč je už tolik let právem nazýván králem belcanta.  Jeho precizní koloratury, běhy přes oktávy i nejjemnější pianissima na dlouhém dechu se poslouchaly s nesmírnou lehkostí. Navíc je barva jeho hlasu i po letech velmi podmanivá a (na rozdíl od mnoha jiných i velmi dobrých tenoristů) na první poslech jasně rozpoznatelná, což je atribut, který jej stále řadí k absolutní špičce oboru. Sympatické je navíc i to, že pražskému publiku představil také méně známý repertoár mimo rámec osvědčených hitů.

Španělské zarzuely i francouzská opera

Po přestávce se předvedl ve třech zarzuelách, což jsou španělské obdoby operety často vycházející z folklóru daného regionu psané v místím dialektu. Flórez je jejich vášnivým propagátorem a pro pražský koncert si vybral tři výstupy ze zarzuel El último romántico, El guitarrico a La alegría del batallón. Zde demonstroval vášnivější hudební projev, aniž by slevil z těch nejvyšších standardů.

V předposlední části se věnoval francouzské opeře, v níž se v poslední době angažuje stále častěji. Bylo dobrou volbou, že vsadil na dvě velmi známé árie; většina publika jej totiž v tomto repertoáru slyšela naživo poprvé, a získala tak možnost přímého srovnání. Téměř nedostižnou laťku k interpretaci Massenetova Werthera a Gounodova Fausta v nedávné době nastavil na předních světových scénách francouzský tenorista Benjamin Bernheim, kterého mělo pražské publikum možnost slyšet v loňském roce. Pro Flóreze je to jistě vítaná výzva. Árii Pourquio me réveiller? z první jmenované opery i Faustovu árii Salut! Demeure chaste et pure podal tak, že z toho Bernheimovi muselo zvonit v uších. Takto precizní pojetí, energie a deklamace – o samotné barvě tónu nemluvě – jsou u nefrancouzských pěvců obdivuhodné. Flórez tím potvrdil, že i mimo belcanto s ním musíme počítat jako s jednou z nejzářivějších hvězd i tohoto oboru.

Před koncem zazpíval ještě jímavou árii La mia letizia infondere z Verdiho u nás nehrané opery Lombarďané na první křižácké výpravě, ve které dokázal, jak dobře se jeho hlas uplatní i v raných operách tohoto italského velikána.

Se skvělým klavíristou za zády

Flórezův recitál by nebyl takovým úspěchem, kdyby po boku neměl tak znamenitého a empatického klavíristu, jakým je Vincenzo Scalera. Fungovali spolu naprosto organicky a bylo vidět, že jejich umění je vypilované roky spolupráce. Scalera se blýsknul i v samostatných číslech, nejprve v Rossiniho klavírní miniatuře Une bagatelle, v Ukolébavce z Godardovy opery Jocelyn a konečně ve skladbě Consolation č. 3 Franze Liszta, která bývá svou náročností i vyzněním přirovnávána k Chopinovým Nokturnům. Asi nikdo nezůstal na pochybách, že Scalera by si díky svému mistrovství zasloužil samostatný recitál.

Související

„Jsem operní influencer, jinak to nejde,“ říká mladý tenorista Daniel Matoušek

Flórez byl velmi štědrý v přídavcích, kdy zazpíval šest (!) písní, při nichž se sám doprovázel na kytaru a v nichž dokázal, jak přirozeně jeho hlas zní bez operního afektu. Na samotný závěr se na pódiu vrátil se Scalerou, aby se s Prahou rozloučili dvěma osvědčenými operními hity: Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky a La donna è mobile z Verdiho Rigoletta. Odměnou mu byl několikerý aplaus vestoje, který si pěvec viditelně užíval.

O tom, že by Flóreze do celého představení obsadily naše operní domy, si můžeme nechat jen zdát. V tomto smyslu se jistě vyplatí výlet do Vídně, kde v květnu zazáří v novém nastudování Bizetových Lovců perel, nebo v červenci do Londýna, kde vystoupí ve své dlouholeté parádní roli Tonia v Donizettiho Dceři pluku. Juan Diego Flórez je důkazem, že i v dnešní době, která často chrlí rychle pohasínající operní hvězdy, lze díky inteligentní a pečlivé volbě repertoáru vybudovat dlouhou a uznávanou kariéru.