Mezi největší legendy britské progresivní rockové scény patří sestava King Crimson, a proto jsou její koncerty, ač pro běžného posluchače náročné, v Čechách velmi oblíbené.

Není divu, že v zemi, kde se po umělecké stránce v sedmdesátých letech minulého století dařilo jazz rocku a pronásledované hudbě Plastic People of the Universe, dokázali také King Crimson tento týden vyprodat dva koncerty v třítisícovém pražském Foru Karlín.

Současné turné probíhá pod názvem Nejistá doba a koná se padesát let poté, co kytarista Robert Fripp soubor založil. Z tehdejší sestavy už ale v dnešních King Crimson nikdo není.

Vedle Frippa je služebně nejstarší saxofonista Mel Collins, který u Crimsonů působil v letech 1970 až 1972 - vrátil se před třemi roky.

I když kapela zásadně nepracuje s vizuálními efekty, první, co posluchače zaujme, je rozestavení souboru. Je obrácené, než bývá zvykem. V přední řadě stojí troje bicí, zatímco sólisté, včetně zpěváka a kytaristy Jakko Jakszyka, jsou umístěni až ve druhé linii.

Obrácený line-up už od pohledu posiluje agresivní dojem, s nímž se kapela po celý středeční koncert valila ve zběsilém tempu, plném nečekaných stoptimů, breaků, zvratů a meziher, vždy vpřed. Zároveň vznikal znejisťující pocit, že těch několik pánů v bílých košilích a vestách zezadu řídí běh světa v současné nejisté době.

Tříčlenná bicí sekce, mohutně živená americkým bubeníkem a také operátorem s elektronickými perkusemi Patem Mastelottem, byla motorem show. Její význam ještě potvrzovalo, že několikaminutový dialog všech bubeníků koncert odstartoval.

Protože na takové exhibice publikum vždy nadšeně reaguje, kapela dostala posluchače do varu už od prvního okamžiku.

Poslední oficiální záznam King Crimson pochází ze tři roky starého turné Radical Action to Unseat the Hold of Monkey Mind. | Video: www.dgmlive.com

Těžko popsat hudební styl, který King Crimson vyprodukovali. Jeho jádro se od začátku sedmdesátých let příliš nezměnilo, jen přizpůsobilo současnosti, čímž u posluchačů vzniká dráždivý pocit, že zároveň poslouchají retro i hudbu vzdálené budoucnosti.

Jako učebnicový model progrockové kapely se King Crimson také ve Foru Karlín zároveň pohybovali v předmetalovém období tvrdého rocku, ve free jazzu, noise music, ve světě indonéských gamelanů a skladatele Bély Bartóka, uprostřed elektronické hudby a aktualizované psychedelie.

Chvílemi šlo o strukturované hudební útvary, chvílemi se z pódia valil pečlivě nastudovaný, neorganizovaný chaos, ale jako celek měl každý více než hodinu dlouhý set jasný názor.

Zatímco první se soustředil spíš na hutné zpívané kompozice, druhý dal více prostoru jednotlivým muzikantům.

Sedící zakladatel formace Robert Fripp v pravém horním rohu scény ze své kytary a jejího bohatého příslušenství vytvořil laboratoř produkující zvuky, barvy a hluky, jaké jinde nelze slyšet.

I když Frippovo elektronické kouzlení je tím, na co publikum přišlo především, důležitý byl muzikantský celek. King Crimson jsou superskupina složená z hráčů světové špičky, ukázněně a poctivě pracujících v rámci kolektivu.

Například Tony Levin je mnohými považován za nejlepšího baskytaristu světa, což také v mnoha okamžicích koncertu potvrdil - ale vše, co hrál, bylo přísně účelné, bez snahy se předvádět.

Totéž platí o klávesistovi Billu Rieflinovi, který dlouhá léta hrával s R.E.M. Ani on se v lese nástrojů na pódiu nesnažil zbytečně dominovat.

Zpěvu bylo jen tolik, kolik vyžadovaly klíčové skladby koncertu. V repertoáru nemohly ve výrazně rozšířené podobě chybět základní kompozice světového prog rocku, pocházející z první crimsonovské desky z konce roku 1969 nazvané Epitaph - 21st Century Schizoid Man a titulní The Court Of Crimson King, které těžily také z básnických textů Petera Sinfielda.

Kytarista Jakko Jakszyk, který se svým účesem vypadal jako Robert Fripp zamlada, při jejich interpretaci připomínal způsob, jakým nedávno zesnulý Fedor Frešo kdysi zpíval na první desce tuzemského Collegia Musica. Víc hudební nástroj než zpěv.

King Crimson nejsou hudba pro všední dny. Ale jako hudební svátek jsou nezapomenutelní.