Recenze - Při psaní o hudbě Davida Lynche není lehké vyhýbat se přirovnání k bizarně éterickým scénám filmů Lost Highway nebo Mullholland Drive. Nejistý, zalknutý hlas režisérského mistra a pomalé tempo jako by přímo vyvolávalo noir scény z osamělých místností, jimiž se prodíráte skrz opar cigaretového kouře. Namísto nečitelných introspekcí hlavních postav se ale Lynch na druhé desce The Big Dream obrátil k emocím a spřádá vize kolem tématu lásky a touhy.
S oběma termíny zachází svérázně. Když se magazín SPIN dotázal, co znamená obrázek na obalu s člověkem, do nějž uhodil blesk, Lynchova odpověď zněla: „Ten člověk prožívá velkou lásku. A o tom je celý velký sen. Když člověk jde po ulici a spatří vás, můžete si představit ten elektrický blesk, který jím prochází. Velká láska."
Podobně zavádějící výklad Lynch nabízí, když The Big Dream vykládá jako desku moderního blues. Věřit mu můžete jen to, že od bluesového jamování ve studiu se začínalo. Většinou však od něj dospěl někam docela jinam.
Sen o hvězdné dívce
Lynch si kolem sebe za dlouhá léta vybudoval pověst mystického vypravěče. Dokud mluví o procesu nahrávání a vypouští historky kolem jednotlivých skladeb, tepe v jeho slovech neznámá energie, jejíž tajemství vybízí k bližšímu průzkumu. Hned v případě první zveřejněné ukázky Star Dream Girl padlo více slov v tiskovém prohlášení, než v textu samotném. Ten o hvězdné snové dívce hovoří pouze v náznacích - lidé se odevšad každou noc scházejí, aby ji spatřili.
Nic víc. Prostě jen scéna s něčím prchlivým a nedotknutelným. Jako by hudebník aplikoval myšlenku, že nejkrásnější jsou ty věci, co nikdy neuvidíme. Lepší úvodní singl si pro desku s názvem velký sen vybrat nemohl.
Lynchovou inspirací byla vzpomínka na dobu dávno minulou. V jeho rodném městě měl v jednašedesátém roce zahrát Jerry Lee Lewis. Na koncert však nedorazil a nechal osazenstvo klubu uprostřed poušti toužebně čekat. Zůstalo jen ustrnutí mezi smutnou realitou a toužebným snem.
Pábitel s falešnými historkami o blues
Rozšiřováním kontextu skladeb o vlastní historky Lynch připomíná bluesového experimentátora Toma Waitse. Pábitelským historkám Davida Lynche asi můžeme věřit o něco víc než těm, co Waits vymýšlí zfleku před hudebními novináři, aby se při rozhovorech nenudil a uchoval si auru tajemného hudebníka. Lynch ji však má přímo obsaženou ve svém pohledu na svět (sežeňte si vydání s autorským komentářem, způsob uvažování a mikropříběhy za jednotlivými songy jsou docela zábavné).
Nicméně, k Waitsovi má blízko i po hudební stránce. Pokud autor sliboval moderní blues, pak se rozhodl ho ve studiu dekonstruovat. Šlapavé vykročení kytary a bicích ve Star Dream Girls snad ani nechce nikam dospět. Opakování fragmentu se stává základem sloky a za doprovodu vypravěče jen v refrénech nastupují kytarové výpady.
Takové jamování je na desce spíš výjimkou. Podobnou energii pochodového rytmu už nabízí jen Say It či Sun Can't Be Seen No More, jinak Lynch s nástroji a studiovým kumpánem Deanem Hurleym především kontemplují na pozadí downtempo elektroniky a uhrančivých subbasových frekvencí.
Slast mezi bonusy
Je trochu škoda, že se Lynchovi nepodařilo více vyvážit poměr mezi oběma polovinami alba - zmíněnými retro závany a jejich aktualizacemi z digitálního prostředí. V obou totiž najdeme vzrušující momenty.
Když basy mohutně pulzují a nesou na svých bedrech tíhu rozeklaného hlasu, v němž navíc zvýšenou intenzitou probleskují postranní úmysly tak jako v I Want You, vylézá ze sluchátek opravdu uhrančivá zvuková koláž. Pracuje se přitom s relativně jednoduchými prostředky - atmosféra se buduje vytahováním či ztišováním jednotlivých linek z dojemných noir textur.
Jenže, podobná taktika se opakuje pořád dokola. V kombinaci s monotónním hlasovým projevem se ke konci už pohybujeme v jednolitých aurálních prostorách, jež pohltí i Dylanovu tragickou baladu o Hollisu Brownovi, jinak jediný kousek v setlistu s autorem zvenku.
Album sice řadí skladby tak, aby se vlivy prolínaly a ty podobné se neopakovaly okamžitě po sobě. Jednotvárné pojetí a stále stejný pohled rozjímavého, zásahem lásky odzbrojeného komentátora však neodfoukne ani závan dubového či trip hopového rytmu (Wishing Well), ani smutné ambientní písničkářství (Cold Wind Blowin').
Lynch si na aktuální desce chtěl prohloubit produkční schopnosti a oproti debutu určitě umocnil sílu, s jakou vtahuje posluchače do svých pokroucených vizí. Konec „velkého snu" u Lykke Li je ale vítaným probuzením z nadreálna. Jak název skladby I Am Waiting s hostující švédskou zpěvačkou naznačuje, láska celou dobu čekala za rohem, přesněji řečeno mezi bonusy. Nekonečná kontemplace nás od ní jenom oddělovala. Kdo by ovšem cíl naplno ocenil bez absolvování dlouhé a psychicky náročné cesty, že?
David Lynch: The Big Dream. CD, double LP, digital, 55 min. Sunday Best, 2013.
