Film o skladateli Karlu Svobodovi je jako listování v rodinném albu z Pelíšků

Josef Vlček Josef Vlček
18. 1. 2020 17:07
V jímavé scéně filmu Pelíšky si Jindřiška vleze k mamince do postele a nad starými fotografiemi si užívají krásné chvíle, při nichž vzpomínají jen na to dobré.
Karel Svoboda v 60. letech, kdy spolupracoval především s bratry Štaidlovými a zpěvákem Karlem Gottem.
Karel Svoboda v 60. letech, kdy spolupracoval především s bratry Štaidlovými a zpěvákem Karlem Gottem. | Foto: ČTK

Film Petra Kleina Svobody o jeho otci, nazvaný Karel Svoboda: Šťastná léta, je právě takovým pelíškem a listováním v rodinném albu. Do kin přišel 14 dnů před 13. výročím smrti nejslavnějšího českého autora populární hudby druhé poloviny 20. století.

Karel Gott při natáčení dokumentu o Karlu Svobodovi.
Karel Gott při natáčení dokumentu o Karlu Svobodovi. | Foto: Bohemia MP

Režisér a hlavní vypravěč Petr Klein Svoboda má výhodu v tom, že po otci zbylo slušné množství amatérských filmů a fotografií, zachycujících rodinné události zvláště ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Tím, jak je použil, se synovi podařilo vytvořit emocionální kontrast k drti materiálu převážně z televizních archivů. Třetím prvkem režijního záměru pak jsou ze současnosti pocházející vzpomínky otcových přátel a kolegů. "Mluvících hlav" je tak akorát, aby snímek nepůsobil jednotvárně.

V toku písní, historek, nostalgických vzpomínek a postřehů si divák ani neuvědomí, že Petr Klein Svoboda vlastně netočil film o svém tátovi, ale o předčasně zemřelé mamince.

V jeho interpretaci otcova šťastná léta začínají seznámením s budoucí ženou Hankou a končí její smrtí, mimochodem jímavě vyjádřenou ústřední melodií z Noci na Karlštejně a dramatickou taneční scénou z muzikálu Drákula.

Hanka, všemi přezdívaná Šiška, je neviditelným hybatelem děje. Skladatelovu bohémskému životu dává řád, kolem depresemi trpícího člověka vytváří zázemí rodiny a přátel. Také je prvním soudcem umělcova díla.

Hana Svobodová a Karel Svoboda, 70. léta.
Hana Svobodová a Karel Svoboda, 70. léta. | Foto: ČTK

Šiščina smrt v roce 1993 zpětně dává předchozímu, po celou dobu pohodovému příběhu úspěšného skladatele tragický podtón.

Zbylých 14 let, v nichž se potom život Karla Svobody obrátil vzhůru nohama a vršil jednu nešťastnou událost za druhou, režisér zhruba probere v posledních pěti minutách. Nutno říci, že s citem a diskrétně, přesto letem světem.

Životopisný film o skladateli se neobejde bez hudby. Není to sice klíčový prvek rodinného alba, ale jen tak bokem zachycuje vše podstatné ze Svobodovy zhruba třicetileté vrcholné autorské éry. Musí být a také je důležitou součástí organizované koláže, jíž film ve své podstatě představuje. Protože Šťastná léta mají lineární děj, bez odboček v podobě výletů v čase také máme možnost sledovat, jak se proměňoval Svobodův styl.

Nejdříve Karla Svobodu poznáváme jako člena bigbítové skupiny Mefisto, kde se na rozvrzaných východoněmeckých elektrických varhanách typu Ionica pokouší napodobovat instrumentální kapely The Shadows nebo The Tornados.

Film Karel Svoboda: Šťastná léta kina promítají od uplynulého čtvrtka. | Video: Bohemia MP

Nedostudovaný zubař pak vplouvá do bezstarostné bohémské atmosféry pozdních šedesátých let, kdy mezi gargantuovsky pojatými večírky vznikají první perly moderní české populární hudby jako Stín katedrál, Nechte zvony znít, Lady Carneval nebo Vzdálený hlas.

V této fázi se na pár vteřin objeví pozoruhodný a málo vídaný detail - Marta Kubišová zpívající Depeši v němčině.

Na začátku sedmdesátých let skladatel jede po dvou kolejích. Pod tlakem německého trhu, kde se brzy etabloval, píše hlavně pro Karla Gotta prvoplánové hity, které se snaží vyhovět dobovému vkusu německé střední třídy.

S Petrem Hapkou (vpravo) na Českých lvech 2001.
S Petrem Hapkou (vpravo) na Českých lvech 2001. | Foto: ČTK

Na druhé straně se Svoboda začíná objevovat v rolích, které mu plně vyhovovaly a v pozdějších letech tvořily jádro jeho tvorby - jako autor filmové hudby a muzikálů. V této souvislosti září melodie ze snímku Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, režisérem vnímané jako jeden ze skladatelových tvůrčích vrcholů.

Osmdesátá léta pokračují v německém duchu. Vlastně spíše v italském, protože tehdejší německý trh fascinovala tamní populární hudba. Svoboda, velký příznivec italské opery a mistr klenutých melodií, tady byl jako ryba ve vodě a pro Gotta vymýšlel jednu silnou melodii za druhou.

Poměrně velký, možná až přehnaný prostor film věnuje tehdejším Svobodovým experimentům s diskotékovou hudbou. Tady je skladatel spíše povrchní, možná až příliš inspirovaný Giorgiem Moroderem, okouzlený možnostmi nových elektronických nástrojů a svého dobře vybaveného nahrávacího studia. Vnímáme při tom zajímavý moment - snahu aplikovat světový trend na tehdejší konzervativní české poměry. Projekty Elektrovox a Discobolos se ale doma moc neujaly. Proti zahraniční velkovýrobě podobných produktů neměly na českých diskotékách šanci.

Tečkou za Svobodovými šťastnými léty je pak muzikál Dracula z roku 1995, po němž už podle autora filmu následuje jen rostoucí únava, až k umělcovu tvůrčímu i psychickému vyčerpání, které skončilo sebevraždou v roce 2007.

Co ve filmu chybí? Třeba neméně nadaný, bohužel v Karlově stínu tvořící mladší bratr Jiří Svoboda se tu jen mihne při prezentaci projektu Discobolos, který vedl. Nebo Karlovy méně zdařilé mimohudební projekty ze začátku devadesátých let, jako bylo Radio Vox nebo pokus vydávat noviny. To jsou ale věci, které by zbytečně rozhodily základní příběhovou linku.

Karel Svoboda: Šťastná léta je životopisným dokumentem jen v prvním plánu. Kromě režisérovy pocty matce a čestného pokusu pochopit otce Petr Klein Svoboda přidal spoustu zajímavého koloritu z doby, která sice byla hnusná, ale v pelíšcích jsme měli teploučko a milo.

Karel Svoboda: Šťastná léta

Scénář a režie: Petr Klein Svoboda
Bohemia MP, v kinech od 16. ledna.

 

Právě se děje

Další zprávy