reklama
 
 

Recenze: Karel Plíhal zpíval v Semaforu. Padl tam do otcova náručí

21. 1. 2019 10:09
Jiří Suchý v sobotu večer seděl v hledišti svého pražského Divadla Semafor jako divák. S evidentním zájmem sledoval šedesátiletého folkového písničkáře Karla Plíhala, kterého na pódiu doprovázel klasicky vystudovaný kytarista Petr Fiala.

Tohoto hudebníka Karel Plíhal angažoval pro svůj návrat na pódia, uskutečněný zhruba před půl rokem po skoro tříleté pauze, vynucené nevyléčitelnými problémy s pravou rukou. Fiala sofistikovaně převzal Plíhalovu roli kytaristy, písničkář mu jen úsporně přihrává na mandolu, ale z jeho občasných sól je zřejmé, že cit pro "swing" na hmatníku strunného nástroje levá ruka neztratila.

I když Divadlo Semafor už dávno nesídlí v centru Prahy, nýbrž v Dejvicích, Plíhal si tu musí připadat jako v otcově náručí. Starý Semafor a Jiří Suchý svými texty písničkáře určujícím způsobem kdysi inspirovali a Plíhal to v závěru sobotního večera zdůraznil vyjádřením díků. Nepřímo to pak dával najevo po celou dobu vystoupení prací se slovy písňových textů a krátkých sloganovitých básniček či spíš říkanek, kterými písně prokládal.

Ultralehká čeština

Plíhalův koncert stál pevně na slově, aniž by hudbu odsunul do pozadí. Především se však proměňoval ve slovník českých novotvarů ("Nad Římem krouží vatikáně"; "Budiž ti země ultralehká" - epitaf věnovaný pilotům malých letadel), sbírku dokonalých rýmů ("poselstvím / můj osel s tvým") a přehlídku kulturně-společenských aluzí ("Na tom pražským mostě / konvalinka roste / dál už děti nepůjdeme / Zeman mluví sprostě", prozpěvoval Plíhal na staropražskou melodii píseň učitelky základní školy).

Ačkoliv je Karel Plíhal výborným nadžánrovým skladatelem a v tandemu s kytaristou Petrem Fialou suverénním interpretem, který svůj zdravotní handicap obrátil stručnou hrou na mandolu ve výhodu, stává se jeho koncert výsostně literární záležitostí - i když často poťouchlou. Je to jako prolnutí na výbornou zvládnuté státní zkoušky z češtiny se zábavnou talk show.

Na jedné straně důkladná práce s logikou jazyka, na straně druhé až třeskutá zábava postavená na momentu překvapení z pointy. A také ze všech možných kontextů a absurdních souvislostí, s jakými Plíhal koketuje (Z Vyšehradu padá Horymír a Šemikadze; severokorejské přikázání zní: Miluj jižního svého).

Je to na medaili

Žádné téma - od astronomie po erotiku - mu nebrání rajtovat s osvobozenou myslí. I oplzlost je tu zpracována na medaili uctívaného lingvisty Pavla Eisnera, kdyby taková cena existovala a byla udělována.

Když Plíhal bez doprovodu haleká vlastní lidové popěvky z různých moravských regionů - takové krátké nápěvky přidrzlé mluvy -, hází při tom půvabně stydlivé výrazy tváře (Píseň vesnické pumpy: Až já budu velká, bude ze mě schellka).

Dobře ví, že jeho básnění občas dospěje za hranu korektnosti: třeba "Spermacht" má být "německá oplodňovací brigáda". Stejně tak si je ale Plíhal vědom, že překračuje hranici, za niž se běžní textaři obvykle nedostanou. I kdyby si člověk ty literární miniatury četl pouze napsané a nepodepsané, nemohl by tipovat jiného autora.

Útok na posluchačovu bránici, který především v osmdesátých letech minulého století Plíhal podnikal některými svými texty a jakousi šlitrovskou hereckou neobratností, se postupem času v ještě údernější zkratce přesunul do stručné kruté poezie. A písněmi, mnohem melancholičtějšími a sebezpytnějšími, které teď na koncertech Plíhal hraje, ta bláznivá "varietní" čísla vyvažuje. Jako by ve sprchách blázince na své pacienty prudce pouštěl střídavě horkou a ledovou vodu.

Repertoár teď stojí na Plíhalově posledním řadovém albu z roku 2012 vydaném na vlastní značce Inspiracek a nazvaném Vzduchoprázdniny, z něhož zahrál většinu písní. Už jen ty dva názvy - vydavatele a desky - předurčují, že s Plíhalovou češtinou "není něco v obvyklém pořádku".

Pozor, nedotýkat se

Písně ze Vzduchoprázdnin jsou meditativnější, než jaké psal kdysi, nadále v nich však vytváří nádherně absurdní paralelní světy. Některé interpretuje s tak vytříbenou jemností, že by se na místě rozplynul, kdyby se ho člověk jen prstem dotknul (třeba při skladbě O mracích a tak).

Rovněž ze starších písní Plíhal vybírá ty ke Vzduchoprázdninám přilnavější. Tedy ne třeskuté "hity". Dříve například nechal dva opilé sousedy, aby si domů přivedli nepravděpodobné kumpány nosorožce a medvěda, teď z archivu volí spíš tu píseň, která - ovšem v převzatém textu, jejž napsal Stan Da Kahuda - rozebírá až lidsky intimní vztah jehly s nití.

Píseň to činí záměnou stejně znějícího slova posunutého do jiného kontextu ve skoro cimrmanovském duchu typu "syn pradleny a zapírá". Kahudova jehla se s nití nepárala a vždy se někam zašila. A niť nic k jehle nevázalo, i kdyby se přetrhla.

Karel Plíhal a Petr Fiala

Divadlo Semafor, Praha, 19. ledna

Ten příklad potvrzuje, že Plíhal v konkurenčních autorech vidí spíš příležitost k šíření dobře napsaného slova než své soky. Na koncertě tak zpívá i Jiřího Žáčka (Můj přítel Yetti) či Josefa Kainara (Tichá je voda), které kdysi zhudebnil. I před tak výraznými autory ale Plíhalovy vlastní verše nemohou propadnout. A písničkář může směle čelit i pohledu svého guru Jiřího Suchého z křesla v divadelním hledišti.

Třeba dvouverším "Plži hledí lascivně / protože jsou slizcí vně" jako kdyby Plíhal suverénně odpovídal dávnému geniálnímu rýmu Jiřího Suchého "Ze školy si nese housle / malé dítě zlým psem kouslé", který textař vymyslel na výzvu svého přítele, že rým ke slovu housle neexistuje.

Překonání bariér

I vystoupení Karla Plíhala může působit jako jedna překonaná bariéra za druhou. Především ale jako úspěšné vyrovnání se s problémem, který už mu nedovolí doprovázet se na kytaru jako dřív.

Plíhal se elegantně vyrovnal rovněž s tím, jak se jeho pojetí světa vzdaluje světonázoru dávného přítele a souznějícího písničkářského kolegy Jaromíra Nohavici. Než zahrál píseň Podzimní, kterou nazpíval v duetu s Nohavicou před třiadvaceti lety na svou desku Králíci, ptáci a hvězdy, omluvil se Plíhal semaforskému publiku, že tu s ním Nohavica není. "Nemohu si dovolit tahat ho na své koncerty kvůli jedné písni," řekne a dodá: "To si mohou dovolit Kryštof nebo Putin."

autor: Ivan Hartman | 21. 1. 2019 10:09

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama