Rozhovor - Newyorská kapela Girls Against Boys patří mezi nejdůležitější formace 90. let. Minimálně co se hard core, post punku a alternativní hudby vůbec týče. Na legendárním labelu Touch & Go vydali v polovině dekády tři skvělá alba, poslední řadová kolekce vyšla v roce 2002.
Od té doby hrají velmi sporadicky a většinou výjimečné koncerty, například v rámci série Don't Look Back nebo na oslavách 25. výročí založení Touch & Go.
Právě proto je jejich čtvrteční vystoupení v Paláci Akropolis možná poslední příležitostí vidět je naživo. Skupina, která hraje nahlas, jsou v ní samí kluci a používá dvě baskytary, v jednom rozhovoru sama označila svou hudbu jako sexy. Od té doby si tohle přirovnání žije vlastním mediálním životem.
| Čtěte také: Paramount Styles se ztišují bez zbytečného pravdaření |
Jedenačtyřicetiletý Scott McCloud, frontman Girls Against Boys, říká, že dnes by místo slova svůdný použili spíš nakažlivý. Věnuje se teď hlavně svému novému projektu Paramount Styles, ale hraní s původní kapelou, si prý pořád užívá.
Girls Against Boys vydali poslední album v roce 2002. Co bude na setlistu letošních koncertů?
Máme rozsáhlý repertoár a nabídneme něco jako best of - nicméně některé písně jsme vlastně vůbec nehráli někdy od začátku devadesátých let a teď by měly vlastně tvořit hlavní část koncertu. Bude to zajímavé, hodně se na to těším. Nevynecháme sice ani poslední dvě alba, to hlavní ale budou mé oblíbené songy z prvních tří alb na Touch & Go.
Právě první z nich, Venus Luxure No. 1 Baby, jste představili v roce 2007 v rámci Don't Look Back events. Jaké to bylo přehrát celé album naživo?
Pro nás skvělá zkušenost; nejen proto, že nám zalichotilo pozvání, ale i kvůli tomu, že hrát tohle album od začátku do konce naživo byla paráda. Spoustu písní z něj jsme nehráli dlouhá léta, protože mezitím přišlo hodně nových - a hlavně má Venus mnohem víc charakter album než ostatní desky. Ty jsou spíš kolekcemi singlů. Myslím, že projekt je vážně skvělý nápad. Zrovna nedávno jsem viděl v Barceloně hrát Sonic Youth jejich Daydream Nation.
S novou kapelou Paramount Styles hraješ úplně jinou hudbu, křehčí a intimnější. Jaký zážitek ti nabídne nynější vystoupení s GvsB?
S nimi šlo vždycky o vnitřní sílu, atak sebe sama, posouvání hlasitosti, Paramount Styles jsou mnohem jemnější. A mnohem bližší tomu, jaký jsem teď. Hrát znovu s GvsB je jako navrátit se do sonického světa hluku. Mám rád obojí, ale Paramount jsou tam, kde je teď moje srdce. Přesto vidím hodně podobností, jen Paramount jsou prostě trochu tišší. Vrátili mi zpátky to, co je pro mne v hudbě nejdůležitější - upřímnost. Hraní s GvsB mi připomíná, jaké to bylo dřív, hraní s Paramount Styles, proč jsem vlastně vůbec začal hrát.
V dnešní době kapely živí hlavně koncertování. Desky se prodávají velmi málo - a když, tak právě na koncertech nebo přes internet. Tahle situace celkem nahrává alternativním kapelám nezávislým na mainstreamu. Jak tobě tenhle stav vyhovuje?
Je zajímavé pozorovat, jak se celý ten nesmírný byznys s malými plastovými krabičkami rychle vypařil. Nejsem si úplně jistý, jestli je to dobré pro kapely na všech úrovních. Hrát živě je samozřejmě to hlavní, trochu mi to připomíná staré dobré hardcoreové časy v osmdesátých letech. Tehdy to bylo úplně jednoduché, prostě žádná distribuce NEBYLA. Všechno sis musel objet sám, do každého obchodu si tu svou desku sám přinést.
Dnešní lidé, mne nevyjímaje, poslouchají kapely v řádech sekund místo minut. O něčem se doslechneš, vygoogluješ to, podíváš se na MySpace a víš, o co jde. Dříve lidé trávili třeba týdny, než našli desku kapely, o které někde slyšeli.
Jistěže kapely pořád jezdí na turné, prodávají všechny ty věci, ale celkově je to úplně jiné než dříve. Musíš mít nějaký výdělek, pořádně plánovat. Všechno je trochu těžší, když lidé kupují méně hudby. Nicméně jsme šťastní, vážně, být u toho je důležité. Nezapomeň, že na tom pracujeme většinu svých životů.
GvsB patřili k nezávislému labelu Touch & Go v době jeho největší slávy v první polovině devadesátých let. Jak na to období vzpomínáš?
Euforie, tenkrát jsme hráli devět měsíců v roce. Od začátku devadesátých let až někdy do roku 1997. Bylo to fantastické být součástí té "iracionální nevázanosti" hudby devadesátých let. Bylo to jako horská dráha. Trvalo mi vážně dlouho se z toho dostat. Překonat ten propad z těch minulých výšin do současnosti nebylo jednoduché. Ale ničeho nelituju.
Poslední roky jsou ve znamení velkého nástupu alternativy a undergroundu. Hodně tomu napomáhá internet a moderní technologie vůbec. Nepřipomíná ti v něčem současná situace právě přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy alternativa zásadně nabourala mainstream?
Upřímně nějak cítím svůj věk, když se ptáš na všechny ty technologie. Nemůžu úplně přesně říct, co se právě teď mezi mladými v alternativní hudbě děje, ale asi máš pravdu. Dává mi to smysl. Sakra, proč jsem tak starý!
