Rozhovor - Čokovoko jsou nefalšovaný internetový fenomén po česku. Jejich sláva se začala nečekaně šířit poté, co si jejich debutové album Best Of stáhly před třemi lety zdarma z webu tisíce lidí. Z nezávazného projektu dvou kamarádek se stala regulérní skupina, která 1. dubna vydává první oficiální kompakt s mírně podvratným názvem Hudba. O apríla se ale nejedná.
Deska vychází na jejich vlastním labelu Mamka Records (v distribuci Indies Scope) a jak název naznačuje, je to trochu rodinný podnik: maminka jedné z nich zaplatila vydání cédéčka, otec druhé zase namluvil spot do rádia.
Slovo "mamka" je pro Čokovoko výstižné. Pokud se dá soudit, žije v zásadě spořádaný život, který ve svých „odposlouchaných a odkoukaných" textech zároveň vtipně reflektují. V jejich (cíleně) banálních rýmech se mísí každodenní jazyk i "zvrhlá facinace" popkulturou - a mezi tím prosvítá výstižný obraz současnosti.
To všechno ještě zesiluje brněnský akcent i originální, někdy trochu vyšinutá nebo temná ženská optika. Témata menstruace nebo masturbace jsou naplněním hiphopového maxima "řekni to, jak to je" i punkovým gestem svobody. S texty jako „K smrti mi vadí, že i Karel Gott kadí" nebo „Místo ježka z klece/vytahuju tampon na WC" lze Čokovoko těžko odstřelit jako pomíjivý fenomén pro znuděné uživatele MySpace.
Rradostným kutilstvím, s nímž Čokovoko rýmují slova rychtyk a swastiku, se může pochlubit i hudební podklad. Postaral se o něj Tomáš Kelar (hrál třeba v britské kapele The Mountaineers), který pro Čokovoko vysamploval šlágry brněnských "androšských" klasiků.
Bez desky šířené zdarma přes váš web by o vás nejspíš věděl málokdo. Jak vás napadlo dát v roce 2008 skladby ke stažení?
Zuzana: Byla to jediná možnost, protože jsme nepředpokládaly, že by ji někdo chtěl za peníze. Navrhl to kluk, co nám zřizoval internetovou stránku. My jsme tehdy byly v uživatelské fázi "učíme se vypalovat", takže od nás ten impuls nepřišel. My máme doma internet tak tři roky.
Adéla: A nešlo o žádnou komerční strategii. Když už jsme ty stránky měly, nechtěly jsme, aby byly prázdné. Netušily jsme, že se to bude šířit skoro jako východoněmecké porno.
Teď když máte oficiální CD, změnil se váš názor na "volné" šíření hudby?
A: Samozřejmě se už změnil. Opovažte se si to někdo přepálit! Haha.
Z: Já si stahuji všecko. Doufám ovšem v našem případě v tradicionalisty, co si kupují CD kvůli obalu. Taťkovi ale to naše CD přepálím třicetkrát; chce to dávat sestřičkám a na úřadech jako úplatek.
Album šířené po internetu se vyznačovalo kouzelnou amatérskostí. Nemáte strach, že profesionální produkce může zabít jeden z rozměrů vašeho humoru? Nezačnou vás lidi brát moc vážně?
Z : To určitě hrozí. I když amatérské je i to druhé, tak přece jen mít to plastové CD zavání ambicemi. Už to nebude vypadat, že jsme víly, co omylem při opékání špekáčků nahrály na magneťák svoje hemty. Chtěly jsme mít CD v ruce, protože příbuzní by tomu jinak nevěřili. Nemůžu říct babičce: stáhni si to z netu. Musíme ten romantický zašmudlaný prvek trochu potlačit.
A: Já předpokládám, že náš amatérismus je stále cítit i přes hudbu, která je teď o kus hezčí. Začala bych se toho bát, až budeme docházet na lekce rétoriky a zpěvu.
Nebyla nakonec ta amatérskost spíš z nouze ctnost než nějaký koncept? Jsou teď profesionálnější i texty?
A: V první řadě musím říct, že původně nešlo o nic ambiciózního, co by mělo překročit okruh našich třiceti známých. Samozřejmě pokud člověk zjistí, že má příznivce i jinde, dokonce v jiných městech, začne se přirozeně trochu víc snažit. Způsob psaní textu se nijak markantně nezměnil, snad jen že už za kratší dobu poznáme, že ten den spolu v kavárně sedíme zbytečně a že to zkusíme každá doma.
Z : Koncept to nebyl. Nic neumíme, tak je to dáno. Tvořit texty je čím dál složitější, protože slovník je omezený a hodně „velkých"slov si mohou dovolit jen folkaři nebo oduševnělé harfistky.
Máte tedy regulérní desku; od poloviny dubna pojedete regulérní turné po České republice. Jak se cítíte v nové roli de facto profesionálních umělkyň? Nehrozí, že se začnete brát pro změnu i samy moc vážně?
A: Myslím, že při setkání s Lucií Bílou se budu pořád červenat a Gottovi řeknu, že ho znám z televize. Regulérní CD je jedna věc; že se budeme stydět, plést při vystoupení texty a já zase budu mít trapné vtipy, je věc druhá.
Z : Já mám čím dál horší sebevědomí, co se týče textů. A platí to i o ucházení se o zájem cizích lidí. Přidala jsem se i do našeho haters klubu a čím dál víc se těším, až budu jen doma vyrábět mýdla. Myslím, že to povede spíš k sebepoškozování jako u Ivety B. než k čemukoli jinému.
Od počátku se kolem Čokovoko vedou debaty, jestli patří nebo nepatří do hip hopu. První texty o vás vždycky zmiňovaly, že jste i určitou odpovědí na smrtelnou vážnost hiphopové scény. Teď už rovnou tvrdíte, že jde o "mluvené slovo". Jak je to tedy s tím hip hopem a mluveným slovem? Je to něco jako Luděk Sobota?
A: Důvodem přechodu na mluvené slovo byla naše únava se s někým přít a číst o sobě, že to, co o sobě píšeme, přece nejsme. Rap má pro nás ze všech žánrů nejméně intonace, proto jsme to tak původně nazvaly. Možná je lépe se nijak žánrově nevymezovat.
Z : Byla tam určitě vizuální inspirace z MTV a taky se mi líbilo, jak ti kluci mluví sprostě a nejsou za to okřikovaní, ale jinak moc ne. Mluvené slovo bereme, jako by to byla Šeherezáda a klidně - i ten Sobota.
Když jsme tedy u hip hopu. Nebyly Čokovoko trochu i reakce na nemožnost dělat u nás "opravdový" hip hop? Myslíte si vůbec že je tenhle žánr přenosný?
A: Přenosný je. Jen je lépe některé aspekty, často ty, které jsou nejvíc na očích, vynechat. Mít na sobě spousty řetězů, tvářit se nigga a myslet to vážně je v našich poměrech spíš úsměvné.
Z : Já nejsem bohužel z úplně nuzné rodiny, takže se asi nemůžu tvářit, že si vydělávám na steaky dealováním, takže by to asi nešlo. Leda kdyby ten žánr obsadil novým obsahem, nějaký Rytmus - ekolog/teolog například.
Kolikrát denně si měníte status na Facebooku? Přišlo mi vždycky, že vaše tvorba zapadá i do hudby inspirované érou sociálních sítí s její bizarností a neuchopitelností…
A: Denně? Tak tolik zajímavých věcí nezažívám. V plodném období maximálně jednou týdně.
Z : Já dřív často; ale co nepracuju s lidmi ani na diskotéce, tak už taky nic pozoruhodného
nezažívám.
O instrumentální podklady se postaral Tomáš Kelar. Kde jste na něj narazily? Jak moc jste měli pod kontrolou hudební stránku nahrávky?
A: Tomáše jsme znaly z dřívějška. Brno je malé. Myslím, že ho znám od střední školy, ale kvůli hudbě ho doporučil kamarád. Veškerou hudbu jsme pravidelně konzultovali. Až se divím, že jsme nakonec všechno stihly.
Z : Já jsem kolem něj chodila domů, on vždycky na rohu něco pil v kavárně. A byl jediný okolo, co zrovna neměl manželku a přitom měl maca a čas. To bylo rozhodující.
Skladby obsahují řadu samplů ze starých písní - často brněnských autorů. Máte k brněnskému hudebnímu undergroundu nějaký vztah? V bookletu ostatně děkujete skupinám Synkopy61, Los Brňos a Odvážní bobříci…
A: Děkujeme jim, že jsou nebo byli, protože jinak bychom je nevysamplovaly.
Z : Protože bydlí ti pánové z těch kapel blízko, mohly jsme se jich zeptat o dovolení. V Brně jsou všichni de facto příbuzní, tak se vše domlouvá snadněji, než kdybychom po Praze naháněly Kocába a Mikiho Volka.
Cítíte „sepětí" nebo podobnost s někým ze současné české hudební scény?
A: Ne. Ale já se cítím spjatá tak akorát s rodinou.
Z : Já se cítím myšlenkově spjatá spíš s hnutím opic, co kreslí ocasem impresionistické obrazy a s lidmi, co si doma dělají sushi z rýže od Vitany, i když to neumí. Myslím, že naši činnost umožňuje stejný trend, který umožňuje i oblíbenost amatérského porna a těch malujících opic.
Dovedu si představit, že někteří posluchači - nejpravděpodobněji starší či mužského pohlaví - můžou být mírně rozrušeni vašimi syrovými texty o vaginách a masturbaci? Inzultoval vás někdo na pódiu nebo v jeho blízkosti?
A: Ano, radost z toho nemáme.
Z : Ty sprosťárny jsou tam nutné, aby se to odlišilo od folku, bez těch vulgarismů by to byl čirý Vlasta Redl, kterému ale nelze konkurovat. A také je to snaha o rehabilitaci sprostých slov vynášených holkami a taky Tourettův syndrom, co mám v rodině.
A navíc myslím, že ti strejdové mají rádi spíš paní, co zpívají, že jsou divoká orchidej nebo tak něco. Občas se nějaký inženýr ale urve a napíše nám mailem haiku o Salome.
