Recenze - TrojCD Jožin z bažin a dalších osmdesát písní, které si k únorovým sedmdesátinám sestavil a nechal nadělit od Supraphonu Ivan Mládek, je jednou z těch kompilací, díky nimž stojí za to mít na přehrávači funkci náhodného výběru skladby.
Každý disk výběru má titul navazující na zmíněný počet písní: CD1: Které umí zpaměti, CD2: Na které si matně pamatuje; CD3: Na které už si nevzpomíná, že jsou jeho. To zní slibně - kromě hitů, které na podobném výběru nesmějí chybět, nám Mládek-dramaturg dává vědět, co si cení na Mládkovi-autorovi.
Takový pohled je cenný. Mládkovy písně (i některé scénky a knížky) natolik zlidověly, že je bereme jako samozřejmost - většinou milou samozřejmost. Jsou veselé, zapamatovatelné, opatřené vtipnými texty a chytlavými slogany a příjemně staromilské; s kořeny zapuštěnými v dixielandu, vaudevillu a trampské písni, jež si v době mezi světovými válkami hudebně vypůjčovala z tanečních šlágrů i jazzu a nestrádala kotlíkářskou kompoziční klopotností (ta si na Mládka počíhala až v Čundrcountryshow).
Navíc Mládek, když je ve formě, netrpí užvaněností - občas nesnesitelnou nemocí některých tzv. moudrých klaunů a divadel malých forem - a svou tvorbou se zcela vyhýbá jalovému a umělému sporu „bigbít versus popík". Početné příznivce má v obou táborech. Jeho Banjo Band je ideální kapelou k zakopávání válečných sekyr.
Dáša Nováková a Stáňa Poláková po angažmá v Paříži
Pro mou generaci tu Mládek je odjakživa a bude navždy; jeho cesta ke zdánlivě samozřejmému úspěchu ale nebyla nejkratší. Když vytáhl z rukávu svůj první, snad nejvýraznější tvůrčí trumf, tedy Dášu Novákovou a Stáňu Polákovou, táhlo mu na pětatřicet, měl za sebou angažmá v Paříži, kam nakrátko emigroval a kde se živil coby bendžista a hráč na balalajku, působení v country skupině Mustangové (proslavivší se monstrózním hitem Červená, žlutá, zelená znějícím v dráťákovém vysílání BeSiP) a jeho Banjo Band léta tvůrčího hledání.
Mládek je synem akademického malíře, od mládí jej to ale táhlo k jazzu. Snad už jako teenager se ve skupině Storyville Jazz setkal s budoucím Ringem, tedy bubeníkem Františkem Čechem, a pozoruhodným klarinetistou Ivem Pešákem, jehož cesta k taneční kreaci v Jožinovi z bažin vedla mimo jiné přes soubor Alea Jazz mísící jazz s aleatorickou soudobou kompozicí a koncertující s Plastiky.
Banjo Band to od roku 1966 zkoušel všelijak; jedním z prvních indikátorů správné cesty se stal singl Chodidla/Upírova píseň - zpíval jej J. A. Pacák a titulní píseň pocházela z repertoáru V+W (kteří česky otextovali píseň Happy Feet proslavenou v roce 1930 filmem Kings Of Jazz, kde zazněla v podání orchestru Paula Whitemama a zpěvácké trojice Rhythm Boys). Jazz a humor, toť kombinace, díky níž v Čechách dosáhlo masové popularity Osvobozené divadlo... a Ivan Mládek.
Na debutovém albu Dobrý den (1976) se Mládek ukazuje coby vyzrálá autorská osobnost. Je autorem hudby většiny z osmnácti písní, texty občas přenechá Emilu Synkovi (= Zdeňku Svěrákovi) a sáhne i po trampské klasice, album je ale přesvědčivým důkazem zrodu hitmakera par excellence. Národ si začal broukat o tom, co nevědí medvědi, o pochodu Praha-Prčice i o neopatrném křečkovi a bavil se nad použitím anglických slůvek yes, no a well v ryze českém vodáckém songu.
Mládek byl zcela současný a volil si lidová témata: děvče ze samoobsluhy, měchenickou plovárnu, nedostatkové svršky... ano, album otvírala Dáša Nováková, k smrti banální historka, v níž Mládek dosáhl jednoho ze svých vrcholů: pomník doby úniků na chatu, shánění nedostatkového zboží, kopírování střihů z pašované Burdy a flagelantského snění nad katalogem Neckermann. Nad pomalým tempem písně se navíc chvěje opar bezradné a bezvýchodné nudy, který je v poslední sloce ještě zdůrazněn Pešákem líně odříkávajícím sled akordů.
Sehnání, vyznání, pozvání
„Nevím, s jakými ambicemi Ivan Mládek tuhle písničku psal, ale podařil se mu v ní jeden z nejpůsobivějších obrazů bezčasí a marnosti českých let sedmdesátých," píše v knize Písničky Přemysl Rut. „Z rozvleklého a beztvarého líčení jaksi vyčnívají slova, která se bezděčně a nemohoucně rýmují: Nováková / Poláková / Procházková; sehnání / pozvání / vyzvání; jiného / do svého; na místě / namístě. Právě z těch náhodných rýmů nejdutěji zní nedostatek vůle k životu cennému, ochota spokojit se s tím, co poměry samy nabízejí, snížení měřítek na úroveň, na níž se halenka jeví fantastická." Dnes by si nešoupaly nohy a halenku lajkovaly na Facebooku.
O rok mladší zelené album Nashledanou je Mládkovým nejlepším. Zahajuje je nesmrtelný Jožin z bažin a kapela na něm ukazuje, že zcela pochopila svůj potenciál virtuózní, a přitom zábavné úderky. Mládek je po čertech dobrý hráč na tenorové (čtyřstrunné) banjo, totéž platí o klarinetistovi Pešákovi a trumpetistovi Ladislavu Gerendášovi i o méně exponovaných členech souboru: Václavu Dědinovi (tuba), Zdeňku Kalhousovi (klavír), Petru Kaňkovském (kytara) a Tomáši Procházkovi (bicí).
Kromě dělání legrace na albu zbývá překvapivě dost místa pro decentnější chvilky. Hned po Jožinovi zazpívá Gerendáš parádně smutnou kainarovku Míval jsem klobouk a Mládek svou vlastní Černou hodinku. Teprve poté se dozvíme, že Švagr má bagr, pořádná řachanda (resp. šrum-šrumy-šrumajdá) ale nastane až na konci první strany. A cajdák Pravdomluvné víno na straně B má ten správný prvorepublikově dojemný šmrnc. Ano, Mládek nebyl vždycky jen komikem zaměřeným na okatě pitomé rýmy a šimrání laťky dobrého vkusu lemem trenýrek - ne že bych si neuměl vychutnat Japonce v Jablonci, Ruskou trojku, Sibiř či prozaické práce Trilogie úterý, Moje rodina, či Láska-zrada-Macocha, nezatížená poetická miska vah zde ale pod tíhou humoru kamsi odlétla.
Zlidovělý jazz
Mládek byl přijat jako bavič, coby hudebník ale zůstává nedoceněn. Je to přirozené, většina publika se během smíchu nevěnuje stylovým rozborům a škatulkování. Je ale škoda, že se mu nedostává příliš uznání coby jazzmanovi. Kdo jiný přitom v Československu sedmé a osmé dekády slavil takové úspěchy s původní jazzovou tvorbou? Ano, supraphonské a pantonské desky Jiřího Stivína a jazzrockových komb se také prodávaly ve velkém, jejich obsah ale ze samé podstaty věci nemohl zlidovět. Mrzí mě ale, že dojde-li v Čechách na diskusi o jazzu, je Mládek (i o generaci starší hitmaker Jiří Šlitr) často opomíjen.
Bohužel, po albech Ej, Mlhošu Mlhošu a Předposlední leč ona rutovská „ochota spokojit se s tím, co poměry samy nabízejí," postihla i Mládka, jehož humor jaksi ztoporněl a - to krásné staré slovo - zbulvárněl. I tak ale dokázal a dokáže fascinovat: mě osobně tím, kolik rýmovaných názvů ještě může být vynalezeno (Davaj na Havaj, Mamut a Helmut, Pojeď, Vašku, na Aljašku), kolik banálních a absolutních rýmů je třeba rehabilitovat či jakých hlubin může dosáhnout misogynie Mládkových promluv a scénářů.
Ze studijních důvodů jsem před psaním tohoto textu zhlédl několik epizod sitcomu Cyranův ostrov, který Mládek napsal pro TV Barrandov, a žasl nad jejich téměř konceptuálním minimalismem. Každá postava má předepsanou množinu úkonů a hlášek, které lze spočítat na prstech jedné ruky, poté v rámci těchto nevelkých množin nastává kombinatorika, nad níž se vznáší hrozivý stín akutního nebezpečí, že dojdou kombinace. Mládek zde zcela překonává revoluční ideu elektricky kolovrátkových lidí-strojů skupiny Kraftwerk a dokonale plní přání básníka Ivana Wernische, který (jak zmiňuje v knížce Pekařova noční nůše) by rád psal živé obrazy, jen nedokáže své postavy „dostatečně zmrtvit".
Zvápenatění a repetice
Ano, Mládkův humor lze rozdělit do dvou etap: rozvinutí hravosti a poetiky a jejich následné zvápenatění a repetice. Na tu poukazuje i obal aktuálního 3CD. Je na něm snímek pocházející ze stejného focení jako obrázek zdobící o něco starší výběr padesáti hitů.
Ve druhé etapě své tvůrčí cesty se Mládek navíc z autora čím dál víc stával principálem -začal angažovat komiky-nehudebníky a svá vystoupení čím dál hustěji prokládal skeči a scénkami. Nezapomenu na vystoupení v olomouckém kulturáku na konci osmdesátých let, kdy se, patrně pro nemoc, nemohl osobně dostavit. Celý program s mládkovskými písničkami i vystoupeními dvojice Luděk Sobota - Jiří Wimmer ale proběhl: místo principála ale zpíval Roman Skamene. Opravdu bizarní zážitek.
Kromě principála se Mládek po roce 1989 stal také tak trochu bezděčným ukazatelem atmosféry doby: kdysi téměř důsledně, až eskapisticky bezčasá tvorba nasála prvky komunální satiry a chopila se všech možností, jichž se bylo možné chopit. Mládek psal reklamní písně v duchu rozjásaného novopečeného kapitalismu, ozdobil patafyzický televizní Receptář Sousedovic Toníčkem (na výběru nechybí), začal uvádět Čundrcountryshow - nezajímavý pořad, v němž byl díky výběru hostů, vesměs neznámých členů trampských kapel, bezpečně za jedinou star - a poněkud uvízl v humoru porevolučního nadšení. Zhruba před dvaceti lety rezignoval na písničky a začal psát pouze mluvené slovo a scénáře. Proč taky nové písně, když v Trutnově zjistil, že je hvězdou bigbítové mládeže a že zahrát Jožina z bažin stačí i k dobytí zahraničních trhů? Tu nesmrtelnou část svého díla již zkrátka napsal...
...a my ji umíme nazpaměť a pokud bychom ji chtěli slyšet znovu, můžeme sáhnout po prvním disku jubilantského 3CD. Na druhých dvou stříbrných kotoučích se v Mládkově dramaturgii mísí klenoty (Lulu z Honolulu, Píseň o jaru, Kolečko po Václavském náměstí) s poněkud křečovitými, občas právě tím půvabnými legracemi, svědectvími Mládkovy problematické záliby v kotlíku (Já a můj kamión) i přejatými evergreeny (Zlá baba, Slušně vychovaná). Ti, jimž dělá slabo ze skvadry Calamity Jane - Sweet Sue - Libuna - Milan Pitkin ?- Jan Mrázek, se ale nemusejí obávat. Drtivou většinu z jednaosmdesáti písní má na svědomí Mládek-tvůrce, ne Mládek-principál.
