Pro Českou republiku je ctí, že v poměrně úzkém výběru posledních vystoupení se tento pátek dostalo také na Prahu, kde Carreras zazpíval ve sportovní O2 areně.
Rodák z Barcelony je posledním z někdejšího slavného tria Tři tenoři, který ještě zpívá. Luciano Pavarotti už mezi námi není a osmasedmdesátiletý Plácido Domingo se čím dál více věnuje dirigentské práci.
Ve slavné trojici José Carreras platil za nejméně nápadného. Na rozdíl od heroického Pavarottiho a elegantního, občas k operetě sklouznuvšího Dominga představoval lyrického tenora, v operách obvykle trpícího z nešťastné lásky nebo zrady.
"Popová opera" či přesněji řečeno operní crossover, který lze uvést ve sportovních halách, má poměrně úzký záběr. Lze do něj počítat zhruba dvě desítky nejmelodičtějších árií, hrst efektních italských kanzonet, pár muzikálových melodií a několik známých písní takzvaného vyššího populáru, které voní dobou, kdy do pop-kultury ještě nezasahovala černá hudba s diametrálně odlišnou technikou zpěvu.
O to víc překvapilo, že si Carreras pro včerejší pražské vystoupení vybral spíše lehčí, méně známý repertoár. Chyběly oblíbené vypjaté pucciniovské árie, bez nichž si podobná operní show ve velkokapacitních halách dříve nešlo představit, stejně jako některé drobné skladby, které jsou s jeho jménem spojeny - Granada nebo Amapola.
Obecně to vypadalo, že se Carreras nenápadně distancuje od někdejší bombastické stylizace Tří tenorů. Díky tomu měl koncert až intimní charakter, který nevolal po srovnávání, spíše kladl důraz na Carrerasovo pěvecké mistrovství.
Tenor ve dvaasedmdesáti pochopitelně není tím, čím býval před třiceti roky. Hlas obvykle klesá a trochu se zaoblí, což je také Carrerasův případ. Jako spíše lyrická osobnost vždy dělal dojem, že se při zpěvu až nepříjemně trápí nebo že zpívá úplně na doraz.
Díky zvolenému repertoáru, v němž bylo méně patetického vypětí, včera působil uvolněně, adekvátně věku. Přesně jak se sluší a patří na rozlučkové turné v plné síle a podle hesla "dokud zpívám, žiji".
Carrerasovou sekundantkou se stala slovenská sopranistka Lenka Máčiková. Je znát, že jí víc sedí klasický operní repertoár než crossoverové záležitosti, ale píseň I Could Have Danced All Night z muzikálu My Fair Lady interpretovala s gustem, které program osvěžilo.
Naopak závěrečný společný duet Amigos para siempre, popový symbol Carrerasova repertoáru - srovnatelný s Perhaps Love od Plácida Dominga nebo Barcelonou pěvkyně Montserrat Caballé -, nevyzněl oproti nahrávkám s Angličankou Sarou Brightmanovou příliš přesvědčivě.
Český národní symfonický orchestr s dirigentem Davidem Giménezem Carrerasem, pěvcovým synovcem, zahájil vystoupení předehrou k Verdiho opeře Nabucco, a večeru tak vtiskl odpovídající atmosféru. Splnil, co se od něj očekávalo, snažil se doprovázet a zbytečně se netlačil dopředu.
Při vší úctě k Josému Curovi, Robertu Alagnovi, Rolandu Villazónovi a dalším úžasným pěvcům dnešní doby: vystoupení Josého Carrerase bylo tečkou za jednou velkou érou, která to nejkrásnější z operní hudby přiblížila masám.
