Rozhovor - Festival Spectaculare v Praze představuje současné podoby experimentální hudby, pohybového divadla či multimédiálního umění.
Na hvězdy se v těchto žánrech samozřejmě nehraje, nicméně jeden z pozvaných hudebníků je rozhodně velkým tahákem i pro širší obec hudebních fanoušků.
Čtyřiatřicetiletý anglický producent Jon Hopkins totiž patří mezi výrazné postavy současné elektronické hudby - podílel se na deskách Coldplay, je stálým spolupracovníkem Briana Eno a za své vlastní nahrávky sbírá nominace na ceny jako je Mercury Prize.
30. ledna v Paláci Akropolis naživo představí svoji vizi náladami a emocemi nabité elektronické hudby, která rozhodně není určená jenom k tanci.
Z Hopkinsových kompozic je cítit, že byl odkojený zároveň klasickou hudbou, kterou studoval i rave večírky devadesátých let. Když absolvoval konzervatoř stal se klávesistou v kapele zpěvačky Imogen Heap a začal si budovat vlastní kariéru producenta inteligentní taneční hudby. Jeho desky Opalescent (1999) a Contact Note (2004) ale padly na neúrodnou půdu éry, v níž dance music zažívala ústup ze slávy a Hopkins na čas svoji kariéru pustil k ledu.
Stal se spolupracovníkem Briana Eno, s nímž natočil dvě studiové desky a který ho doporučil hvězdným Coldplay. Těm pomohl s jejich albem Viva la Vida or Death and All His Friends oceněným Grammy a pracoval také na řadě remixů.
Návrat k sólové kariéře přišel s albem Insides, které kombinovalo elektronické beaty s post-rockovou atmosféru a intenzitou shoegaze. Triumfem jeho dosavadní kariéry je pak deska Immunity, vrstevnatý opus o osamění, který se pohybuje od agresivních techno rytmů až po nervní ambient. Album bylo často zmiňováno ve výročních žebříčcích nejlepších nahrávek loňského roku (v anketě magazínu XLR8R dokonce zvítězilo). Hopkins má za sebou i práci na hudbě k několika filmovým projektům - Pevnému poutu Petera Jacksona, britské sci-fi Monsters nebo na adaptaci románu How I Live Now.
S velkými filmovými produkcemi i vydařeným albem Immunity na sebe Hopkins poutá zesílenou pozornost fanoušků i médií. V rozhovoru pro Aktuálně.cz, ale skromný hudebník potvrzuje, že stojí pevnýma nohama na zemi. "Když je tvým posláním psát a hrát hudbu, nemůžeš trávit čas spekulacemi, co si o tvé hudbě myslí druzí, protože bys takhle nikdy nic neudělal." říká.
Aktuálně.cz: V mládí jsi studoval vážnou hudbu i hru na klavír. Pomohlo ti toto vzdělání v pozdější době, když jsi začal skládat elektroniku? Nebo jsi se naopak snažil od těchto věcí utéct?
Jon Hopkins: Bylo to pro mě dost užitečné. To, že jsem se naučil techniku hry na piána tak brzy, mi v pozdější kariéře pomohlo jednodušeji se vyjadřovat hudbou. Naučil jsem se hrát bez not, improvizovat a být vůbec schopný zaznamenat nápady ve své hlavě. Na druhou stranu znám spoustu lidí zabývající se elektronickou hudbou, kteří si ničím takovým neprošli a přesto dělají fantastické věci. Těch cest je spousta a žádná není ta nejlepší.
A.cz: Tvoje první dvě desky vyšly na začátku tisíciletí, tedy v době kdy elektronická hudba zažívala celkový úpadek a prošly bez povšimnutí. A pak následovala pětiletá pauza, během níž jsi se odmlčel. Ztratil jsi v té době víru ve svoji hudbu?
Bylo to období, kdy bylo opravu těžké se s elektronickou hudbou prosadit. Neřekl bych, že jsem ztratil víru ve svoje hudební schopnosti, ale spíš ve své schopnosti protlačit se do míst, kde by lidé mohli moji muziku slyšet. Strávil jsem pár let produkováním desek pro jiné umělce a nejrůznějšími kolaboracemi a pak teprve jsem se vrátil k vlastním deskám. V současnosti má elektronická hudba mnohem širší posluchačskou základnu než před léty, ale i kdyby tenhle boom nepřišel, určitě bych se k vlastní tvorbě nakonec vrátil. Možná jsem jen čekal, až budu lepší skladatel a budu schopný natočit další skvělou desku.
A.cz: Během této autorské pauzy jsi spolupracoval s Brianem Eno na jeho deskách a tyto kolaborace na tebe měly následně velký vliv. Bylo setkání s ním splněným snem?
Já jsem Ena samozřejmě znal, ale třeba k jeho sólové tvorbě jsem se dostal až po našem prvním setkání, které dohodl můj kamarád Leo Abrahams. Byl jsem předtím velkým fanouškem jeho producentské práce. Třeba na Joshua Tree mě baví nejen písničky, ale i krása a majestátnost jejich zvuku. Jeho ambientní série nebo společné desky s Haroldem Buddem jsem objevil následně a jsou od té doby pro mě velmi inspirující.
A.cz: Dalo by se říct, co tě kolaborace s Brianem Eno naučila?
Určitě absolutně věřit vlastním instinktům. Eno mi vštěpoval, že v umění je lepší se vydat první cestou, která tě napadne a teprve až potom se zabývat detaily nebo nad věcí hlouběji přemýšlet. To je obvyklé nebezpečí u lidí dělajících elektronickou hudbu - počítač ti dává nekonečné množství možností a je příliš snadné se v nich ztratit.
A.cz: Brian Eno tě nakonec přivedl ke spolupráci s Coldplay, s nimiž jsi odjel i jedno turné. Bylo příjemné zahřívat publikum čekající na svoji oblíbenou kapelu?
Já nejsem klasický DJ, který jen vybírá cizí skladby, takže jsem mohl set přizpůsobit místu a snažit se hledat nějaký styčný bod mezi svojí hudbou a tím, co očekávají fanoušci. Nedá se říct, že by to bylo vyloženě nepříjemné.
A.cz: Velkým tématem tvé loňské desky Immunity je osamělost a izolace. Dáváš přednost sólové práci ve studiu před kolaboracemi?
Nevadí mi být ve studiu s jinými lidmi a rád se jimi nechám inspirovat, ale určitě je pro mě lepší, když se můžu opravdu hluboko ponořit do své vlastní tvorby a spoléhat se jen na vlastní nápady. Teprve tady mám pocit, že můžu posouvat hranice své tvorby. To je velká výhoda elektronické hudby, děláš si všechno sám a máš nad svojí hudbou absolutní kontrolu.
A.cz: Na Immunity se často objevují zvuky z reálného světa - třeba vrzání dveří. Chtěl jsi tímto způsobem nějak propojit digitální svět s tím naším?
Jsou to zvuky nahrané uvnitř studia. Když sedíš celé dny jen u počítače a všechno, co vnímáš jsou jen jedničky a nuly, je dobré se občas nechat vyrušit i něčím jiným. Tyhle zvuky vytvářely celkovou atmosféru mého zážitku s hudbou a proto mi přišlo logické je použít i na desce samotné. A taky jsem byl rád, že moje uši neztratili schopnost vnímat jiné zvuky než ty, s nimiž jsem pracoval v počítači.
A.cz: Ve srovnání s předchozí deskou Insides je Immunity mnohem přímočarejší, tanečnější. Tedy přinejmenším její první polovina určitě. Byl to záměr natočit desku víc určenou pro taneční parkety?
O nějakém záměru se v tomhle případě nedá moc mluvit, prostě mi tyhle věci šly z hlavy a já jsem nahrával. Je to dost možná moje nejrytmičtější deska, nicméně v mé hudbě nemají nikdy beaty přednost před ostatními elementy. A jak říkáš, druhá polovina je hodně jiná - náladová, éteričtější. Tak či onak, tahle přímočarost nepochybně ulehčila přijetí desky, udělala ji pro posluchače čitelnější. Předchozí Insides to chybělo, protože se pohybovalo na hraně více žánrů.
A.cz: Když jsme u toho přijetí, tak Immunity sbírá skvělé recenze, umisťuje se ve výročních žebříčcích a bylo nominováno na Mercury Prize. Překvapilo tě, jak dobře lidé na album reagovali? Je to pro tebe satisfakce po letech, kdy jsi byl ve stínu svých spolupracovníků?
Je to samozřejmě skvělé a překvapilo mě to. Nicméně tomu nepřikládám žádnou zásadní roli - nečtu si pořád dokola pozitivní recenze a nechci usnout na vavřínech. Jsem vděčný za podporu, která se desce dostala, ale pořád platí, že si dělám věci podle sebe a věřím, že to nejlepší přijde teprve na následující desce.
A.cz: Úspěchu desky dost možná pomohla i současná renesance taneční hudby, ze které se hlavně v zámoří stává obrovský byznys. Není to pro klubovou scénu spíše na škodu?
To je těžká otázka. Já jsem už dávno rezignoval na nějaké trendy, jediné co můžu dělat, je psát hudbu, tak jak ji cítím já. Nejsem prostě schopný kalkulovat s tím, co by se lidem mohlo nebo nemohlo líbit. Sám se pořád víceméně pohybuji v hudebním undergroundu, o mé poslední desce se možná píše trochu víc, ale pořád jsem hodně daleko od arén, které vyprodávají DJové velkých jmen. Jsem za to vlastně rád, protože lidi, kteří dělají hudbu pro davy jsou velmi nesvobodní a pořád musí měnit svůj zvuk podle poslední módy.
A.cz: Minulý rok jsi kromě Immunity vydal i soundtrack k filmu How I Live, na kterém je i písňová kolaborace s Natashou Khan alias Bat For Lashes. A také jsi vydal na singlu verzi skladby Breathe This Air s Megan James z Purity Ring. Otevírají tyto v podstatě popové písničky s výraznými ženskými zpěvačkami nějakou novou éru v tvé kariéře?
Je příjemné mít ve své hudbě další rozměr, ale vokály chci používat jen pokud k tomu bude nějaký důvod. Breath This Air vzniklo tak, že vokál Megan se mi líbil až do té míry, že jsem se rozhodl skladbu dodatečně překopat a postavit trochu jinak než na desce. A skladba s Natashou... Jsme kamarádi, žijeme blízko sebe a tak jsem ji požádal, jsem mi nechce se soundtrackem pomoci. Obě věci vznikly velmi organicky. Rozhodně mě nezajímají kolaborace, které by od stolu vymyslela nahrávací společnost, aby se deska lépe prodávala.
A.cz: Jeden výrazný zpívaný počin už za sebou máš, když jsi natočil fantastické album Diamond Mine se skotským folkovým písničkářem King Creosote. Bude spolupráce pokračovat?
Ano, chystáme se natáčet další společné album. Budu na něm pracovat paralelně se svojí novou deskou. Ta deska vznikla jako projekt předělávek jeho starších skladeb, tentokrát zvolíme jiný postup - začne se od mých podkladů, do nichž bude Ken psát svoji písničky. Uvidíme, co z toho vznikne.
