reklama
 
 

Brno zažilo osvíceného kytaristu McLaughlina, připomněl slavný Mahavishnu Orchestra

16. 4. 2019 19:52
Anglický kytarista John McLaughlin je při chuti. Za posledních pět let vydal záznamy svých koncertů z Bostonu, Londýna a naposledy San Franciska. Nedělní vystoupení jeho skupiny na brněnském Jazzfestu se jim ve všech ohledech vyrovnalo.

Kdo nečetl nedávná interview, v nichž McLaughlin zmiňuje začínající problémy s artrózou, tedy bolestivým onemocněním kloubů, z kytaristova výkonu v Janáčkově divadle komplikace nepoznal. Ani věk: sedmasedmdesátiletý Angličan hraje s energií člověka o patnáct let mladšího.

Přitom John McLaughlin je dávno pojem z encyklopedií, vlivný kytarista, který stál u zrodu jazzrockové hudby, na přelomu 60. a 70. let minulého století působil v památné sestavě trumpetisty Milese Davise, načež založil vlastní Mahavisnu Orchestra kombinující vliv rocku, jazzu, blues a indické hudby.

Přestože pak za touto etapou udělal tlustou čáru a vystupoval jen akusticky, roku 2007 se k elektrické fusion vrátil. Založil kapelu jménem The 4th Dimension. S hráči povětšinou o generaci mladšími, kteří vyrůstali na poslechu jeho hudby, dnes účinkuje třináctým rokem. Jsou sehraní, v improvizacích na sebe vzájemně napojení. Rozvíjejí vlastní repertoár.

Však z deseti skladeb, které zahráli v Brně, jen dvě pocházely z někdejšího Mahavishnu Orchestra. Hned tu úvodní, Trilogy, publikum zvlášť ocenilo, neboť ji Mahavishnu Orchestra začátkem 70. let minulého století uváděla ještě se svým českým členem, klávesistou Janem Hammerem.

Pro McLaughlina to zároveň byla příležitost zkraje večera ukázat, kam se od té doby posunul. Stále má blízko k Indii, jejíž hudbu kdysi zkoumal s kvartetem Shakti: spojení ve stávající sestavě udržuje bubeník Ranjit Barot, který se uprostřed skladeb pouští do rytmické deklamace zvané konnakol, indické perkusivní techniky, v níž má každý úder přiřazenou slabiku, a tak výsledek zjednodušeně řečeno připomíná matematicky sofistikovaný rap.

Pozoruhodnější je, jak plynule takové pasáže zapadají do celku McLaughlinovy kapely. Ta z někdejší Mahavishnu Orchestra přebrala fyzické nasazení a virtuozitu. Spletitá, do poslední noty rozepsaná témata jsou hraná v závratných rychlostech, často unisono na kytaru, baskytaru a klávesy, načež si instrumentalisti ve složitých lichých rytmech vyměňují fráze a končí kolektivní improvizací.

Na rozdíl od Mahavishnu Orchestra však již sestava za každou cenu nešroubuje dynamiku - v Brně se místo bombastických finišů několikrát vrátila k lehkým, skoro popovým melodiím.

McLaughlin již nepoužívá tak silné zkreslení zvuku jako dřív. Celý večer hrál na kytaru značky Paul Reed Smith s výrazně nalakovaným tělem, barvou dřeva připomínajícím housle, a specifickým zvukem.

Stačilo mu pár základních efektů, vše podstatné bylo v prstech: včetně rychlosti, když se v sólech jeho šestnáctinové tóny slévaly do mohutných shluků, či naopak když v pomalejších kusech bluesově vytahoval struny a zvuk emocionálně zabarvoval.

Zvlášť charakteristická byla pro McLaughlina opět práce s tremolo pákou, kterou na kytaře dosahuje vibrata a mění výšku tónů - přičemž když tón snižuje, výsledek evokuje postupy indické hudby.

Jeden z největších výkonů večera McLaughlin podal ve skladbě Miles Beyond, druhém a posledním kusu z repertoáru Mahavishnu Orchestra 70. let minulého století. Jeho zařazení na setlist ospravedlňuje, že právě za sólo v koncertní nahrávce této skladby McLaughlin před pár měsíci obdržel americkou cenu Grammy, svou teprve druhou.

McLaughlinovou poslední studiovou nahrávkou je čtyři roky staré Black Light. | Video: Abstract Logix

V rychlejších pasážích byl McLaughlin muzikantsky tvůrčí, fyzicky živelný. Sršel úsměvy, tu a tam si při hraní extaticky kopl do vzduchu. Přesto pro něj rychlost nebyla vším.

Od chvíle, kdy studoval u indického guru Sri Chinmoye a přijal jméno Mahavishnu, pravidelně medituje, o muzice spíš než technicky uvažuje duchovně, ptá se po smyslu toho, co hraje. "Když přemýšlíte, nehrajete, a když opravdu hrajete, nepřemýšlíte," zní jedno z východisek McLaughlina, jenž prý improvizací dosahuje osvícení, stavu "sebezapomnění a jednoty".

Také své spoluhráče v Brně nejprve představil jako "velké bytosti" a teprve pak "úžasné muzikanty".

Několikrát za večer je vtáhl do jakési kolektivní meditace - ve třetí skladbě večera Abbaji, věnované indickému hráči na tabla Allu Rakhovi, všichni na jevišti do mikrofonů opakovali slova "láska a porozumění", hypnoticky, jako mantru. V ještě explicitnější kompozici jménem The Creator pak zpívali sáhodlouhou pasáž o stvořiteli a jeho úmyslech s lidmi.

Pro dojem laického posluchače to bylo druhotné, pro McLaughlina jistě klíčové.

Podobnými technikami Angličan možná utužuje souhru se spoluhráči, která je opravdu důkladná. Kytarista během večera opakovaně zapředával dialogy, nejčastěji s baskytaristou Étiennem M'Bappém.

Pětapadesátiletý rodák z afrického Kamerunu, samouk, žije v Paříži a pochází ze stejné afropopové scény jako jeho krajan, rovněž basista Richard Bona.

M'Bappé je snadno rozpoznatelný díky tomu, že na baskytaru hraje v černých rukavicích, kterými minimalizuje pocení a snadněji dosahuje charakteristicky dlouhých přesných jízd přes pražce, občas zakončených flažoletovými tóny a celkově ozvláštňujících jeho figury, pružné, zpěvné a plynulé jako z bezpražcové baskytary.

Každý z M'Bappého improvizovaných dialogů s McLaughlinem stál za to a mnohé měly parametry jakéhosi hudebního souboje - však se oba muzikanti vždy, když symetricky odehráli dlouhé sólo, vzájemně uklonili.

Kdo slyšel McLaughlinovu kapelu předloni v pražském Foru Karlín, asi měl zvlášť neodbytný zážitek z klávesisty a rovněž bubeníka, Angličana Garyho Husbanda. V Praze byl neposedný, hrál takřka nepřetržitě, každý motiv unisono opakoval s McLaughlinem a nesundal ruce z klaviatury.

John McLaughlin & The 4th Dimension

(Koncert pořádal Jazzfest Brno)
Janáčkovo divadlo, Brno, 14. dubna

Tentokrát v Brně se Husband výrazně upozadil, sól na klávesy Roland zahrál pár, povětšinou udržoval harmonii nebo na červeném syntezátoru značky Nord lovil pestré zvukové rejstříky, vytvářel plochy různých nálad. A ve všech třech baladách večera - skladbách Gaza City, New Blues a Light At The Edge Of The World, což byla improvizace na téma saxofonisty Pharoaha Sanderse - si navolil zvuk klavírního křídla a naplno zužitkovával melodický potenciál skladby. Byť publikum pochopitelně nejsilněji odměnilo dva okamžiky, kdy Husband vstal od kláves, usedl za připravenou druhou bicí soupravu na jevišti a naplno do ní začal bušit.

Pro brněnský Jazzfest, který se v posledních letech vypracoval v nejvýznamnější český jazzový festival, to byl jeden z vrcholů letošního ročníku. A zároveň premiéra v nedávno zrekonstruovaném Janáčkově divadle, které má po přestavbě výtečnou akustiku.

Ať to bylo kvůli ní, klávesistovi více integrovanému do celku, či snad nějakému McLaughlinově osvícení - zážitek z Brna převýšil někdejší pražský koncert.

autor: Daniel Konrád | 16. 4. 2019 19:52

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama