Svatý Coltrane a nalezená deska: Jak se černá hudba odpálila do vesmíru

Pavel Klusák Pavel Klusák
9. 8. 2018 16:04
Přes půlstoletí ležely u první ženy Johna Coltranea nahrávky, které pořídil roku 1963. Nyní se ocitly na pultech. Saxofonista na nich bere do hry starší ověřené postupy, ale zároveň si dovoluje výpady k novým neohraničenostem.
V nepojmenované skladbě Untitled Original 11388 hraje Coltrane žhavé sólo na sopránsaxofon. | Video: Impulse!, foto Jim Marshall

Zpráva o nových nahrávkách legendárního saxofonisty se netýká jenom jazzmanů. Emancipace černé kultury bere Johna Coltranea, který žil v letech 1926 až 1967, jako zásadní, vlivnou postavu. A nahrávky, které přes padesát let ležely u jeho první manželky Naimy, vyhmátly přesně to období, kdy se hudebníci "utrhli" od písňových (vlastně bílých) forem a pustili se do dobrodružství na vlastní pěst: hudby, která jako by extaticky ulétala kamsi vysoko - a zároveň do hlubin.

Posmrtně vydané záznamy, to nebývá vždy terno. Přeprodukovaná deska zpěvačky Amy Winehouse byl děs, rarity Kurta Cobaina nazvané Montage of Heck skoro nikoho nezaujaly. Další a další výlovy z archivů kytaristy Jimiho Hendrixe nepřinášejí pamětihodné momenty, spíš v posluchačích vzbuzují pocit, že vydavatelé prostě jen sázejí na smrt.

S jazzmany je to přece jen jinak. Dobrý improvizátor je "vždy připraven", na různé spoluhráče různě reaguje a nechává po sobě víc nahrávek než autoři písní. John Coltrane pásky z roku 1963 nemínil vydat: nejspíš by to neudělal, ani kdyby v roce 1967 nezemřel na selhání jater. Máme tedy oprávnění poslouchat výběr, který nyní připravil jeho syn Ravi?

Johnu Coltraneovi nebyla dána dlouhá kariéra, sólově natáčel až od devětadvaceti a umřel ve čtyřiceti. V padesátých letech minulého století podlehl heroinu, ale také si s ním stihl vyřídit účty. Už "čistý" hrál po boku trumpetisty Milese Davise nebo klavíristy Thelonia Monka. Byl mu cizí důraz na image, médií a rozhovorů se spíš stranil, cvičil mnoho hodin denně a oddanost hudbě se mu postupně prolnula s náboženským vytržením.

Coltrane věřil, že velké vesmírné tajemství "tam je" - od matematických vztahů v modálních řadách tónů až po svatý chaos, podložený vírou v jednotu všeho. Prvek svatosti si z jeho hry vytáhla církev svatého Johna Coltranea, která dodnes působí v americkém San Francisku pod nástěnnými obrazy černých jazzmanů při mších plných saxofonového vytržení.

Coltraneova kariéra má dodnes řadu aspektů, které jsou nesmírně zajímavé pro kulturní studia, marketing, historii proplétání vysokého a nízkého stylu. Miles Davis udělal mysteriózní evergreen z písničky z Disneyho Sněhurky a sedmi trpaslíků, tedy z balady Someday My Prince Will Come.

Coltrane zhypnotizoval publikum podobně "nízkým" tématem: My Favourite Things pochází z muzikálu Za zvuků hudby (Sound of Music), saxofonista mu dal úplně jinou atmosféru a dostředivost. V roce 1960 tak měl svůj hitový moment.

Zanedlouho nato vzniklo jeho dvorní vydavatelství Impulse! a Coltrane hodil za hlavu možnost stavět na této popularitě. Řítil se dál, hledal vlastní cestu a nelenil se vzdělávat, zajímala ho avantgarda. Prožil silná léta s kvartetem plným velkých hráčů: klavíristou McCoyem Tynerem, kontrabasistou Jimmym Garrisonem, bubeníkem Elvinem Jonesem.

Právě oni hrají s Coltranem na nyní vydaném albu nazvaném Both Directions at Once: The Lost Album. Ten název, Oběma směry zároveň, je mimořádně dobrý: Coltrane tu bere do hry starší ověřené postupy, ale zároveň si dovoluje výpady k novým neohraničenostem. Je tu dokonce zpěvné téma z operety Franze Lehára Veselá vdova, což se může zdát absurdní. Ale improvizovat na populární melodie je klasický způsob, jakým černí jazzmani zkoušeli zaujmout bílé uši.

Pak už slyšíme modální téma Impressions, tedy Coltranea novějšího. A potom, ať s tenorem, nebo sopránsaxofonem, se už elixír začne vařit, až překypí: rychlá jistá hra po kaskádách tónů ještě víc práskne do koní a odpálí se k free ržání. Coltraneův nástroj v tu chvíli začíná "mluvit jazyky", chrlit vlastní kód ve spirituální extázi. V tavicím tyglíku zároveň mizí přehledná forma.

Nově vydané album obsahuje i skladbu Impresions, kterou Coltrane předtím ve studiu nahrál už roku 1962. | Video: Impulse!, foto Chuck Stewart

Doboví posluchači to zdaleka vždy nevítali. Autoritativní časopis Down Beat psal o Coltraneovi, že hraje "anti-jazz". Stoupenci moderny s nechutí pozorovali, jak Coltrane opouští složitost architektury ve prospěch vizionářství, vesmíru, Afriky a vlivu své druhé ženy Alice - pianistky, harfistky a pozdější spirituální guru.

Pásky, které ukrývaly materiál pro nově vydané album, jsou ale šťastně na rozhraní. Je tu ukázněnost, erudice a virtuozita, ale také punková troufalost stavět na špinavosti, zdánlivé chybě, demokraticky nevirtuózním přístupu.

John Coltrane: Both Directions At Once: The Lost Album
Autor fotografie: Impulse!

John Coltrane: Both Directions At Once: The Lost Album

(První vydání nahrávek ze 6. března 1963)
Impulse! / Universal Music 2018

Kdo nemá Coltranea v malíčku, na této desce ho objevně potěší řada věcí. Odpich od první sekundy a frenetické lítání nahoru dolů po vychytaných tónových řadách. Půvab předělávky Nature Boy, písně, kterou proslavil klavírista Nat King Cole. Žhavé sólo na sopránku v nepojmenované skladbě Untitled Original 11388. Ohnivé jazyky free v oldschoolové hře. Chvályhodně neustřižené hlasy z legendárního newyorského studia Rudyho Van Geldera, které přibližují atmosféru doby.

Poučení z desky? Nebát se dělat hudbu nejmíň z poloviny vlastním způsobem. Vybrat si takovou manželku, která vaše geniální pásky uchová 54 let. A vážit si všech svatých tvrdohlavých, abychom si jejich přínos dokázali zobecnit pro celou scénu, národ, spiknutí.

 

Právě se děje

Další zprávy