Rozhovor - Na koncertech herce Jiří Schmitzera nikdy přesně nezjistíte, kdy si z vás dělá legraci a kdy nedokončil písničku prostě proto, že si nepamatuje text.
"Když něco zvorám, aniž bych to měl v úmyslu, tak mi to lidi tolerujou, a přitom se i baví," říká Schmitzer v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Z chyb spáchaných před vyprodanými hledišti už řadu let dělá přednost.
Dokonale to ovšem koresponduje se světem občas zadrhávajících písní, které jsou většinou staršího data a poprvé vyšly až na desce Recitál z roku 1997, kdy je v jeho mateřské Ypsilonce nechala natočit písničkářova ctitelka.
V nestálém poměru se v nich mísí folk i protopunk, v textech dadaistické a veselé hříčky střídají existenciální obrazy. A nejlíp obojí dohromady: "...Uvidíš všechno bude príma/řve na mě z desky Josef Zíma/ na na zdi pavouk tiše klímá."
Originální a mile chybující písničkář - jehož začátky jsou spojeny s angažmá v ústeckém divadle - své omyly před časem zachytil na desku natočenou při vystoupení v pražské Balbínově poetické hospůdce. Jmenuje se příznačně - Sbírka kiksů.
Na co bych se vás měl zeptat ohledně vaší nové desky, kvůli které jsme se tady sešli? Co by o ní měli fanoušci vědět a nikdo se vás na to ještě nezeptal?
Ať už dělám desku nebo film, nemám potřebu k nim cokoli dodávat. Pro mě je to v tom okamžiku hotový. A teď je řada na někom, kdo si to poslechne. Já pak můžu komentovat jeho názor, ale určitě mu nebudu brát právo na to, ho mít - ať už by byl jakýkoli.
Tak se zastavme hned u názvu desky. Jmenuje se Sbírka kiksů a to není úplně obvyklý titul.
To je pravdivá informace, o tom, co na té desce najdete, žádná stylizace.
Čím vaše fanoušky přesvědčit, aby si desku s kiksy koupili?
Motiv je jednoduchý. Celý bulvár stojí na tom, že lidi chtějí vidět někoho v chybový situaci. Já jsem si všimnul, že když něco zvorám, aniž bych to měl v úmyslu, tak mi to lidi tolerujou, a přitom se baví. Takže tady nejsou důležitý ani tak písničky, ale kiksy.
O tom, že se při koncertu v Balbínově poetické hospůdce bude natáčet deska, jste samozřejmě věděl dopředu. Nesvazovalo vás to například v tom smyslu, že musíte být vtipný?
Vůbec. Diváci dostali na internetu informaci, že ten koncert bude blbej. Že se nepovede. S tím vědomím si lístky koupili.
Co by diváci, kteří vaše vystoupení znají, říkali tomu, kdybyste přišel a odehrál svoje písničky bez chyb, které je tolik baví?
Myslím, že by to ode mě vzali jako nějakou další provokaci. Ale vždycky to nějak dopadne. Když si koupíte červený víno a oni vám dají bílý, tak si říkáte: Do prčic. A nakonec se rozhodnete, že ho otevřete - a ono je výborný.
Do jaké míry si s divákem hrajete? Nakolik je vystoupení připravené a co vzniká až na pódiu?
Samozřejmě to trochu připravené je. Ale já dám publiku vždycky možnost, ať si to zařídí, jak potřebuje. Na začátku se třeba zeptám: Chcete pauzu, nechcete pauzu? Když nikdo nic neříká, informuju je, že budu hrát to, co mám připravený. Když mají nějaký výhrady nebo přání, kdykoli je můžou říct. Na konci jim řeknu, že končím, a pokud se jim to nelíbilo, tak už s tím v tom okamžiku opravdu nemůžu nic dělat.
Jaký nejneobvyklejší požadavek po vás diváci chtěli?
Bylo to přání, které se tak často neobjevuje. Přišel nějaký kluk a povídá: "Jdi domů!" - A já mu řekl: "Hele, kdybys tady seděl jenom ty, okamžitě to pakuju, jenomže jsou tady ještě jiný lidi, tak si zacpi uši. To vydržíš, už je to jenom pětadvacet minut."
A užíváte si vystoupení? Co by vás přimělo říct si: Končím, už mě to nebaví?
I já občas pochybuju, jestli to má smysl. Zvlášť když člověk nemá úplně dobrou náladu. Leze na jeviště a říká si: Co tady proboha dělám? No a pak vidím nějaké kolegy v dobrém představení a říkám si: Ne, má to smysl. A tím mě vrátí zpátky.
Účinkoval jste - velmi úspešně - v taneční soutěži StarDance a logicky na vaše koncerty začali chodit noví diváci. Byli jiní?
Byli. Oni třeba i odešli, nelíbilo se jim to. Ale to je v pořádku. Můj úkol je přesvědčit je, že to za to stojí, že ty prachy nevyhodili.
V soutěži jste postoupil hodně daleko, televizní diváci si vás oblíbili a vaše legendární tréninkové spodky se vydražily za 200 tisíc korun. Chtěl byste v tanci nějak pokračovat, když se vám tak dařilo?
Já moc netančím. Už jako mladej jsem na diskotéce nevlezl střízlivej na parket. Ale byla to obrovská zkušenost, fyzicky náročná. U mě nešlo primárně o tanec, ale o to, že to absolvuju a vydržím. Ke konci už jsem trénoval i sedm hodin, k tomu ještě další povinnosti.
Překvapil jste svým výkonem i sám sebe?
Já jsem věděl, že na tom nejsem úplně špatně. Vždyť na DAMU je součástí studia historický tanec nebo pohybová příprava. Tu školu jsem absolvoval - a už je jedno s jakým výsledkem. Na základě toho jsem měl rámcovou představu. Tehdy to ale bylo naposled, kdy jsem se věnoval tanci. Kvůli menuetu mě tam dokonce nepustili do dalšího ročníku; dělal jsem z něj reparát.
V poslední době jste vytvořil dvě výrazné filmové role, obě spjaté s režisérem Janem Hřebejkem. Zářil jste v Krásce v nesnázích jako nepříjemný otčím Ríša, povedl se vám i hipísácký hospodský Tonda ve filmu U mě dobrý. Vypadalo to, že vám obě role dokonale padly a bavily vás…
Ale ten klíč je v Hřebejkovi, protože on dělá obsazení. Jestliže on vidí, že bych to mohl hrát já, a pokud se trefí do toho, co mám jako herec k dispozici, není pro mě takový problém, aby to působilo dojmem, o kterým jste mluvil. Když je člověk dobře obsazenej, už není tak těžký tu práci udělat.
Taky jste dokázal, že umíte zahrát hodně odlišné postavy. Jaká role vám ještě chybí do sbírky charakterů?
Mám takovou hrubou vizi něčeho, co bych přirovnal k románu. Začnete ho číst a po deseti stránkách je vám všechno jasný. Pak čtete druhou část a najednou to vypadá, že to tak vůbec není. Román vám nabízí různé pohledy na věc. Líbilo by se mi, kdyby ta role byla právě taková a poskytovala různé pohledy na toho člověka. Konkrétní představu ale nemám.
Kromě hraní a zpívání už také více než deset let skáčete padákem. Bojíte se někdy?
Teď už strach nemám. Akorát když začínám po nějaký delší pauze, třeba po zimě, kdy neskáču. Taky mám strach, když je to nízko. Kdybych měl vyskočit z osmi nebo šesti stovek - to bych se bál.
A provozujete ještě nějaké další neobvyklé zájmy, o kterých třeba vaši příznivci ještě nevědí a vědět by měli?
Dřív jsem hodně jezdil na koni, ale v sedle už jsem neseděl několik let. Taky jsem jezdil automobilový závody. Teď mě tahá Dejdar do toho jejich hokejovýho mužstva - já dřív hokej hrál, tak se do toho možná zase pustím. A třeba se ještě něco objeví, kdo ví.
Působíte hodně flegmatickým, vyrovnaným dojmem. Jaké má ještě Jiří Schmitzer ambice do budoucna?
Jednu ambici mám: Nezvorat to. Pokud dostanu nějakou práci, chci ji udělat dobře. A to, co se mi podařilo vybudovat, nepodělat, což se lidem stává.
