„Jednou se na našem koncertě rozbrečeli i pankáči,“ říká pianista kapely Končinna

Člen kapely Končinna, pianista, občasný zpěvák, ale také výtvarník a řezbář Petr „Komár“ Soudek (* 1960) v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč má rád písně v moll a jak vznikla jeho přezdívka. Mluví ale také o svém největším hudebním průšvihu, o úspěšné spolupráci s režisérem Aurelem Klimtem či o tom, co má muzika společného se dřevem.

Kdy vám poprvé došlo, že se zřejmě budete živit uměním?

Já jsem jaksi omylem vystudoval elektrotechniku. To mě ale nikdy opravdu nebavilo a ani jsem to pak nikdy nedělal. Od mládí jsem se sice snažil o stavbu stereo zesilovačů, sluchátek a podobně, ale šlo mi o poslech muziky, a ne o elektrická zařízení… Poprvé jsem se s uměleckým řemeslem setkal skrze řezbařinu a restaurátorství, když si moje sestra vzala profesionálního restaurátora a pozlacovače. V dílně u jeho otce jsem se v podstatě vyučil soukromou cestou, protože na UMPRUM by mě kvůli kádrovému posudku nevzali. Pak přišly devadesátky a komunita kolem hospody U Vystřelenýho oka na Žižkově, kde se tenkrát potkávali lidi z různých kapel, divadel, básníci, malíři… No a já kromě hudby začal spolupracovat také s akademickým malířem Martinem Velíškem na jeho návrzích, které jsem řezal do dřeva.

A jak jste se pak dostal k hudbě?

Asi ve druhé polovině 80. let, kdy jsme měli kytarovou kapelu Fa. Kytaru jsem si tehdy sám postavil, protože jsem na ni neměl peníze. Stavěl jsem si i zesilovač, a i tak mě to vyšlo hodně draho. Pak nám dvakrát vykradli zkušebnu a všechno odnesli. Jen ten zesilovač stál tři moje tehdejší platy, další už jsem si nemohl dovolit, měl jsem rodinu, a tak skupina Fa skončila. Pak jsem po babičce zdědil piano a na první výročí otevření Vystřelenýho oka jsme s Hmyzákem, členem kapely Ženy, Bad Beef Hat a tenkrát i Psích vojáků, z legrace vytvořili šansonové duo Hoši z Bundeswehru.

Naimprovizoval jsem na piano takové jednoduché věci, co jsem ještě zvládl zahrát, Hmyzák měl nějaké texty, nazpíval to, zadeklamoval, doplnil škálou šílených tónů na trumpetu a večer jsme vystoupili v programu společně s Psími vojáky, Ženami a myslím, že tam byl i Tony Ducháček z Garáže. Tam vznikly naše první písničky Veterán a Kuny. Mysleli jsme, že to bude taková jednorázová legrace, ale mělo to úspěch, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na podzim už jsme byli v rozhlase nahrávat demo, zatím jen jako dvojice, a na jaře jsme založili kapelu Činna, se kterou jsme hned další podzim natáčeli první desku. V devadesátkách šlo všechno strašně rychle.

Hmyzák a Komár. Ty dvě přezdívky spolu nějak souvisí?

Svou přezdívku Komár jsem dostal v patnácti, když jsme se s kamarády u nás na venkově opili. Leželi jsme někde na poli v obilí a chtěli si společně zazpívat nějakou písničku. Nejvíc se nám zalíbila písnička Komáři se ženili, a tak jsme ji zpívali pořád dokola. Druhý den jsme si pak místo „ty vole“ říkali „ty komáre“ no a mně už to zůstalo. Hmyzákova přezdívka vznikla, myslím, v kapele Ženy. To, že jsme se sešli v jedné kapele Hmyzák a Komár, je jen náhoda. Takový hmyzí svět.

Jaké žánry či kapely vás hudebně inspirovaly?

Naši zpívali u ohně lidovky a já sám jsem jako dítě zpíval ve sboru, takže jsem byl v kontaktu s hudbou víceméně pořád. V deseti letech jsem slyšel desku Konvergencie od Collegium Musicum, co dostala sestra, a ta mě úplně fascinovala. O tři roky později jsem u příbuzných poprvé slyšel The Dark Side of the Moon od Pink Floyd. A psychedelickou kapelu Van der Graaf Generator, konkrétně jejich desku Pawn Hearts, na čtyři repráky, prostorově. To byly pro mě tenkrát strašné dardy do hlavy, bylo mi třináct. Poslouchal jsem všechno, od klasiky přes jazz, jazzrock, R&B, rock… Měl jsem rád i folk, Hutku, Mertu a Oldřicha Janotu, který spojoval magii minimalistického hudebního projevu s imaginací textů. Díky folku jsem se dostal i ke kořenům folkloru, a to především na Moravě, kam jsem jezdil hlavně do sklípku. A ono nad ránem ta nádherná dueta v moll s tahacími harmonikami nebo verbuňky s cimbálem… to máš husinu z té krásy. Proto já když zahraju durový akord, tak mi nikdy nezní hezky. Umím napsat i veselou skočnou písničku, ale to mě nebaví. Já jsem mollový.

Vaší současné kapele Končinna předcházela kapela Činna. Co se s ní stalo?

Činna vlastně skončila vícekrát. Poprvé to bylo po druhé desce, když se Hmyzák chtěl naplno věnovat duchovním záležitostem. Tehdy s námi v kapele hrál na violoncello vídeňský učitel hudby Johanes Langer, který tu učil na rakouském gymnáziu. Toho jsme s Hmyzákem přemluvili, aby se chopil zpěvu, a kapela mohla pokračovat. Spolu jsme natočili desku Vítr a ticho s ním. Ta kapela měla poměrně velký úspěch, také proto, že v tu chvíli většinu kapely tvořili vlastně profesionálové. Pak se nám ale nedařilo tvořit, protože Johanes měl hodně práce ve Vídni, a tak kapela skončila podruhé.

Někdy kolem roku 2010 se k nám vrátil Hmyzák a natočili jsme poslední desku Činny Takový pěkný koníček. Hmyzák se pak chtěl věnovat už jen improvizaci a performancím a založil si kapelu Kolena (později Kolna). Já chtěl pokračovat ve skládání hudby a v našem repertoáru, a tak jsme s Hmyzákem zase přemluvili našeho dlouholetého trumpetistu a kytaristu Jakuba Havlína, aby zkusil zpívat. Spolu jsme vytvořili kapelu Končinna, která na Činnu navazuje a přebírá od ní některé písně i texty. Snažíme se všem skladbám dát nový háv a psát také nějaké nové. V podstatě chceme tak nějak nenásilně navázat na Činnu, ale s jiným zpěvem, v jiném obsazení, v jiném zvuku a v jiném čase.

Jak byste popsal styl Končinny?

Oni nás vždycky strkají do alternativy, chápu, že je potřeba nás nějak zaškatulkovat. Ale slovo nadžánrový je taky blbost. Já při skládání písniček používám prvky úplně ze všech žánrů. Snažím se písničky dělat tak, jako by to byla filmová hudba k danému textu. Z něj se mi v hlavě vytvoří obrazy a k nim pak píšu skladbu. Nemám nic zakázané nebo zadané. Prostě to musí souznít s imaginací, s obrazy z textu.

Věnoval jste se i filmové a divadelní hudbě. Ta vás přivedla ke hraní v kapelách, nebo to bylo naopak?

Začal jsem v kapelách, ale dělat muziku k filmu je pro mě nejvíc. Ke každému obrazu nebo výjevu hledám adekvátní tóninu, rytmus a melodii. Někdy můžete jít proti povaze obrazu, a tím ho zesílit, někdy to vyžaduje popis atmosféry. Ale viděl jsem i mnoho filmů, kde ji hudba úplně zabíjela… Poté, co vyšla naše první deska, mě v roce 1999 oslovil režisér David Švehlík, že by chtěl udělat hudbu ke Gazdině robě v divadle DISK. Tehdy jsem spolupracoval s chrámovým sborem Svatého Ducha. Spolu s naší kapelou jsme přes noc v Divadle Na Zábradlí všechnu tu hudbu pro divadlo nahráli. Šedesát lidí, muzikanti, zpěváci… všichni přišli, aby zadarmo celou noc nahrávali moji hudbu. Ráno jsme tam pak v kavárně oslavovali, celé to bylo jako takový velký mejdan, ale vznikla nádherná muzika, kterou pak všichni chválili.

Spolupracoval jste také s režisérem a animátorem Aurelem Klimtem…

Ano, ve stejné době mě oslovil, abych mu udělal muziku k filmu Pád. Bylo to zpracování dvou anekdotických povídek od Daniila Charmse a celé se to odehrávalo v meziválečném Rusku. Hudbu jsme natáčeli v České televizi a byl jsem nadšený ze spolupráce s Vojtěchem Havlem, který mi tam nahrál překrásné violoncello, ten snímek dokonce dostal i nějaké ceny v zahraničí. Celý film končil velmi mrazivým chrámovým sborem. Když jsme ho promítali kritikům a na konci dozněla hudba, v sále bylo ticho. Až pak se strhl potlesk. S Aurelem Klimtem jsem pak spolupracoval i při vzniku filmu Fimfárum, dělal jsem hudbu k povídce Franta Nebojsa a celkové titulky. Všech pět povídek dohromady dostalo nominaci na Českého lva za hudbu, bohužel ve stejný rok vznikl i film Rok ďábla, který cenu nakonec vyhrál.

Je nějaký projekt, kterého zpětně litujete?

Tehdejší ředitelka Strašnického divadla a režisérka Eva Bergrová, pro kterou jsem dělal hodně hudby k představením, mi jednou v noci volala, jestli nechci udělat operu pro Národní divadlo. Řekl jsem jí, že je blázen. V té době jsme s Martinem Velíškem dělali hodně věcí pro majitele Zapa Betonu, se kterým jsem pak chodil na pivo. Z legrace jsem zmínil tuhle nabídku a on mi řekl: „Tak to udělej, já ti na to dám peníze.“ A já do toho šel.

Spoustu věcí jsem se učil za pochodu. Měl jsem na pomoc dva dirigenty ze sborů, bez kterých bych to asi nezvládl. Námět jsem vytvořil spolu s Ester Kočičkovou, na hotovou pohádku jsem napsal hudbu a teprve na ni mi pak Miroslav Wanek z Už jsme doma zpětně vytvořil libreto. Šílená práce. Dělal jsem producenta, autora, scénografa a do toho všechnu muziku. Hodně jsem se toho naučil, pochopil, že opera je opravdu největší forma, ale byl to taky největší hudební průšvih mého života. Kvanta práce a výsledek byl asi tak dvacetiprocentní. Premiéra ve Stavovském divadle byla navíc během chřipkové sezony a z osmi sopránů ve sboru přišly na představení dva. Člověk, který hrál hlavní houslový part, si celou dobu myslel, že je to o polovinu pomalejší… Zkrátka to byl strašný zážitek a zařekl jsem se, že už nikdy nic podobného dělat nebudu. Recenze nás rozsekaly na kousky.

Myslíte si, že dnes většina lidí nechce poslouchat složitější hudbu?

Je pravda, že na nás někdy přijdou lidé, kteří si chtějí zatančit. Zatančí si třeba na jednu dvě písničky, na třetí už stojí a na čtvrtou odchází. To jsou posluchači, které my zkrátka neoslovíme, ale s tím se nedá nic dělat. Dneska se nejen hudební průmysl snaží lidem prodat co největší množství a šoubyznys je postavený především na zábavě. Myslím, že těch čistě zábavných věcí je už tolik, že je potřeba to vyvažovat něčím trochu náročnějším na vnímání. Stejné je to i u filmu, literatury nebo divadla. A my se o to snažíme v hudbě. Všichni se nechtějí ubavit k smrti. Vyžaduje to už trochu připraveného diváka, který má rád třeba hru slov nebo imaginaci v náladách a emocionálních zvratech v hudbě… Poslech hudby se také hodně změnil díky Spotify, kde si pustíte písničku bez kontextu zbytku alba. Ovšem pořád jsou tu lidé, kteří čtou, chtějí poslouchat vážnou nebo složitou hudbu a zpomalit u toho. Svědčí o tom i návrat vinylových desek. Ale ani proti té jednoduché taneční hudbě nic nemám, vlastně mě docela baví ji tvořit, jen potřebuju nad tím rytmem mít ještě něco. Nějaké slovo nebo hudební téma.

S kapelou Končinna jste nedávno vydali novou desku Prošli tudy blázni. Její název se vztahuje ke slovům z písně Kuny. Čím je pro vás tahle skladba výjimečná? 

Kuny jsou moje milovaná píseň, opakuje se mi na deskách a pokaždé je trochu jiná. Autorem textu je Hmyzák, a jak už jsem zmínil, byla to jedna z našich prvních skladeb. Je to píseň o bláznech, kde je inspirací textu obraz Vůz se senem od Hieronyma Bosche. Když jsem pod tím obrazem v madridském Pradu stál, slyšel jsem tu naši píseň a je to tam. Obraz je plný symbolů, je stále aktuální. Někdo vůz veze, jiný se zase chce nechat vézt. Ti vypočítavci sedí nahoře a smějí se těm dole, kteří se derou nahoru na vůz. Hmyzákovy texty jsou hodně mnohoznačné, můžete na ně nahlížet z mnoha úhlů a pokaždé se vám ukáže trochu jiný obraz, je to skvělý básník. Proto se snažím jeho texty už tolik let zhudebňovat. Také jsme spolu obnovili naše duo Čintamani, kde já vytvářím zvukový design na počítači ze samplů a Hmyzák recituje, zpívá a hraje na všechny možné akustické nástroje.

Související

„Držte huby, tam nahoře!“ ozvalo se směrem k VIP při Claptonově koncertu v Praze

Na webu kapely Končinna se píše: „Naše písně by se měly poslouchat, když za okny hřímá a venku kráčí déšť.“ Tahle energie z vašich písní určitě vyzařuje. Jak byste ale popsal atmosféru na vašich koncertech?

Naše koncerty jsou jako mísa obložených chlebíčků. Na tom posledním v klubu Kaštan jsme poprvé hráli bez židlí a viděl jsem, že dokonce někteří i tančili. Ta energie není jednolitá, protože hodně střídáme nálady i během koncertů. Některé písničky jsou pomalejší, jiné rychlejší, máme dokonce i dvě vyloženě humorné. Není to rock-and-roll nebo big beat, ale lidí se ta hudba snad dotýká. Jednou ještě s Činnou se nám stalo, že se na našem koncertě rozbrečeli i pankáči. Tak je Hmyzák svým zpěvem dojal. Byli z toho dost zaskočení, prostě citliví kluci. Nejsme jenom melancholičtí, ale naše hudba není programová prvoplánová zábava. Ono s těmi texty to ani nejde. Ale rozklíčovávat básnické obrazy a nechat se vést emocí z hudby, to může být pro posluchače velká zábava a radost z objevování.

Vyjma hudby se věnujete i dřevořezbě. Ovlivňují se tyhle dva vaše tvůrčí světy navzájem?

Léta už dělám zahradní sochy podle vlastních návrhů. Když přemýšlím o tvaru sochy, tak v něm musí být nějaká ladnost, dynamika, ale i něco, co to někdy naruší, třeba nějaká linka, perforace nebo barevná změna. A to všechno dohromady by mělo nějak souznít v jasný celek. To samé platí i pro obraz. Když pak v kapele vysvětluju klukům nějaký svůj záměr, tak říkám, že je to jako na obrazu. Já jim dávám nějaký podklad, ten je harmonický, ale třeba nějak rozložený. Jako krajina na obrazu. Pak jsou tu nějaké další linie, vrstvy, perspektivy a to tam vnáší třeba oni. Ty principy u vytváření plastiky a hudby jsou v podstatě stejné. Stejný je taky proces. Mám nějaký nápad, pak následuje celá ta „pakárna“ samotné tvorby a hledání formy a na konci přijde moment, kdy si člověk zapálí cigáro a řekne si: „Ty jo, to je dobrý!“

Co chystáte v nejbližší době?

Nedávno jsme vydali s Končinnou desku, takže teď chceme hlavně hrát, aby se to album dostalo mezi lidi. Dlouho jsme se pohybovali na scéně alternativy, která dnes již víceméně nefunguje. Festivaly, kde jsme hrávali, zanikly, takže se teď snažíme objevovat možnosti, kde a s kým hrát. Třetího června vystoupíme v Praze v Balbínově poetické hospůdce na Vinohradech (výjimečně akusticky s pianem a kontrabasem). Třináctého června hrajeme na malém festivalu Lhotecké Předletí ve Lhotce u Třebáně, 18. června se uskuteční náš velký koncert opět v Praze v hospodě U Vystřelenýho oka a 20. června vystoupíme na festivalu Slunovrat v Opavě. Taky máme rozdělanou nějakou novou hudbu, a pokud to vyjde a svět se do té doby nezblázní, rádi bychom příští rok vydali třeba i další desku.