"Ze zdí a stropu visely třímetrové licousy plísně. Vypadala jako koupelová pěna, zelenobílá, místy lehce do modra," líčí Jan Mayer postapokalyptický výjev, jenž se před ním otevřel na přelomu let 1990 a 1991. Architekt a jeden ze zakladatelů Linhartovy nadace tehdy poprvé sešel do prostor bývalého prvorepublikové kina.
V sálu hnilo asi 30 centimetrů vody. "Na balkoně bylo televizní studio, nad kterým vedly protržené kanalizační trubky. Do těch pultů tekly fekálie a všude smrděla lejna," doplňuje archivář nadace Petr Pištěk, který z všudypřítomné plísně chytl chřipku a na několik dní ulehl v horečkách. Eleganci původního art deco interiéru přikrývaly nánosy špíny, prostor roky chátral. Přesto se nadace rozhodla vrátit mu zašlou slávu.
Dnes Roxy patří mezi nejprestižnější pražské kluby, celý letošní podzim slaví třicetiny různými koncerty a večírky. Už mu poblahopřála belgická zpěvačka Selah Sue, v cyklu Climax se Čechům poprvé představil britský DJ Eli Brown. Tuto středu 30. listopadu vystoupí dánský multiinstrumentalista Trentemøller, v půlce prosince anglické duo Gorgon City. Pomyslný vrchol symbolizují oslavy Nového roku, v rámci tematického večírku Avatar zahraje rezident neboli zdejší stálý DJ Chris Sadler a další.
Jde o jeden z mála porevolučních klubů, který přežil divoké "devadesátky" i proměny trendů a dodnes prosperuje. Adresa Dlouhá 33 stála na papíře, jejž někdejší pražský primátor Jaroslav Kořán přinesl k improvizovanému kulatému stolu na Staroměstském náměstí. Tím v půli června 1990 de facto skončila nátlaková akce Alternativa, kterou se Linhartova nadace s dalšími nadšenci snažila získat prostory pro kulturu.
Žádní dravci
Nadace vznikla v létě 1987 jako neformální sdružení přátel podporujících umělce. Jako první uspořádali v dubnu 1990 výstavu mladých tvůrců Česká alternativa, kdy v Galerii ÚLUV neboli Ústředí lidové umělecké výroby odehrál krátký koncert rocker Lou Reed za doprovodu českých kapel Půlnoc a The Velvet Underground Revival Band.
Po měsíci se nadace opět ocitla na dlažbě a jako nové útočiště si vydobyla právě Roxy. V jejím provozu se odráželo volnomyšlenkářství českého undergroundu, tedy antiteze podnikatelské dravosti porevolučních let.
"Naší filozofií byla absolutní nezávislost. A když chceš být nezávislý, nemůžeš nasekat dluhy. Nikdy jsme si nic nepůjčili a průběžně jsme opravovali i kupovali vybavení, které bylo zrovna nejvíc třeba," vysvětluje architekt Mayer, jak Roxy fungovala. Byl to přesný opak klubu Bunkr. Jeho majitel Richard Nemčok pod Petrským náměstím budoval nejdelší bar v Evropě, instaloval klimatizaci z Japonska a nejmodernější aparaturu z Anglie. O několik bloků dál v Dlouhé se nadace snažila zprovoznit vzduchotechniku z roku 1927. Právě tehdy Bio Roxy otevřelo.
Avantgardní staveniště
V první půlce 90. letech klub připomínal neustále se měnící staveniště, částečně fungoval jako squat, dílna nebo ateliér. Vznikaly zde například rozměrnější sochy pro festival Totalitní zóna, který se uskutečnil pod bývalým Stalinovým památníkem na Letné. Mezi sutí se konaly spontánní performance. Den, kdy Roxy otevřela, prakticky nelze vystopovat.
Nejstarší plakát v archivu nese datum 15. až 17. května 1992, událost nazvanou Fucking Changes provázel podtitul "benefiční výstava pro festival českých umělců v San Francisku". Mezi obrazy a divadlem vystoupily kapely Michael’s Uncle a Johnův píst, pozdější Support Lesbiens. Podobné věci se dole děly už dřív, až v tomto případě ale někoho napadlo udělat pozvánku.
Nadace chtěla prostory předvést veřejnosti a upozornit na mezinárodní rozměr své činnosti. Po revoluci hodlala ukázat, že české umění obstojí také v zahraničí.
Jako oficiální termín otevření bývá tradován 12. červen 1992, kdy zde zahrála americká posthardcorová kapela Fugazi. "Když jsem přišel do Roxy poprvé, trochu jsem se toho bál. Bylo to takové polorozbořené, temné, trochu vlhké," vzpomíná Robert Vlček, promotér a někdejší zpěvák kapely Kritická situace. Ještě měsíc před akcí nevěděl, kde koncert uspořádá. Fugazi popularitou přerůstali žánrové kolegy, takže musel najít větší prostor.
Do Roxy bylo třeba navézt pódium, zvukovou aparaturu i světla. Vlček také zašel do sídla Pražské energetické s žádostí o dočasné připojení vysokoproudého napětí. Míra improvizace je na dnešní poměry nepředstavitelná, přesto se vystoupení washingtonského kvarteta stalo generačním milníkem. Mladé publikum dorazilo do nového klubu na svěží kapelu. Vyhraněné a jasně definované názory Fugazi zároveň rezonovaly s étosem doby, kdy se nová československá kultura spíš hledala.
Fugazi odstartovali silnou éru, během níž si Roxy vydobyla pověst mezi představiteli amerického punku a hardcore. "Rozšířila se informace, že je tady skvělé a nadšené publikum. I menší kapely věděly, že budou hrát pro větší sál než jinde v Evropě," vysvětluje Vlček. Burácení kytar ale brzy zastínil hypnotický rytmus elektronické hudby.
Sbohem, kytary
Součástí oslav 30 let teď bude mimo jiné další edice večírku Climax, nejstarší taneční noci v Česku. Chris Sadler první večer pod touto značkou odehrál v listopadu 1998. Dva roky předtím rodák z anglického Nottinghamu vystudoval patologii a vymyslel si výpravu do Prahy, kde dvakrát krátce byl. Protože už během studií působil jako DJ, zabalil si vinyly a plánoval zůstat dva tři měsíce. Jenže dostával stále lepší nabídky na hraní, až se v Česku usadil natrvalo.
Pražská taneční scéna se oproti té britské rozjížděla, čpěla vzrušením z čehosi nového. Sadler pravidelně hrával v klubu Sluníčko, Roxy ho přitahovala geniem loci i velikostí, jeho vlastní noc byla splněným snem.
S nápadem na pravidelné taneční večery přišel Američan David Clark, který klub vedl v letech 1997 až 2001. Do Prahy také přijel jen na pár měsíců, i on tu bydlí dodnes. Koncept ho přiměla rozvést raketově rostoucí popularita mejdanu Shake, jejž iniciovali DJové Jarda Krampol, Loutka a Petr Hošek.
"Obvolal jsem nejlepší DJe té doby a každému jsme dali vlastní večer. Loutka dělal Popelku, Bidlo měl Sushi, Tráva Mix a Chris Sadler Climax," vyjmenovává Clark noci, které proměnily Roxy v epicentrum pulzující scény. Vždy jednou měsíčně si DJové zvali hosty a nadhazovali témata, jimiž se řídily dekorace i oblečení návštěvníků.
"V Roxy neplatila žádná pravidla a lidé se chovali nejlíp, jak mohli. Protože jsme je respektovali a dali jim volnost, kterou jinde neměli," líčí Clark atmosféru přelomu milénia. Vlna taneční hudby v mnohém souvisela s nástupem drogy extáze, která zásadně proměnila chování návštěvníků i průběh večírků.
Climax znamená vyvrcholení, jež měli podle legendy všichni prožít ve stejnou chvíli. Dle ideálního scénáře by si celý sál vzal pilulku v danou hodinu, aby mu "najela" ve stejnou chvíli, což by umocnilo pocit vzájemnosti. Podle Clarka se to ale nikdy nepovedlo.
Během tanečních nocí se téměř nepil alkohol, na dračku šla voda, Red Bull, možná koktejly. Přesto si bary podle tehdejšího šéfa klubu vedly dobře. "Nikdo nebyl agresivní, nevznikaly problémy. To jsem miloval. Lidi se jen bavili," ohlíží se a tvrdí, že nezažil jedinou rvačku, policejní zátah, problémy s dealery nebo předávkování.
Dle některých pamětníků byly drogy v 90. letech čistší, což snižovalo rizika užívání. Pocit bezpečí umocňovala i doba bez mobilních telefonů, kdy lidé tančili z radosti, nikoliv kvůli fotkám na sociální sítě.
Návrat do undergroundu
Naprostá většina porevolučních klubů se nedokázala přizpůsobit taneční vlně a kvůli úbytku návštěvníků musela zavřít. Majitelé rockových podniků se těžko srovnávali s myšlenkou, že DJ dostane stejný honorář jako pětičlenná kapela. Představa, že celý večer utáhne jeden člověk za gramofony, mnohé děsila.
Roxy však mladou hudbu přivítala. Linhartova nadace ji tak symbolicky svěřila další generaci, od roku 1998 se o dvě patra výš soustředila na budování a program kavárny i divadla NoD, což je zkratka pro No Dimension.
V létě 2002 klub zdevastovala povodeň, za pomoci fanoušků se ale už po měsíci podařilo alespoň částečně obnovit provoz. S nástupem nového milénia taneční horečka polevila a přišla lehká renesance kytarové hudby. Například promotérovi Davidu Urbanovi z agentury D Smack U se povedlo přivézt skotskou kapelu Franz Ferdinand jen půl roku poté, co vydala debutové album. Roxy byla zase jednou "u toho".
Konec euforických 90. let přinesl standardizaci podnikatelského prostředí i zvýšené nároky na bezpečnost, hygienu a byrokracii. Odkaz svobodomyslného undergroundu byl stále méně kompatibilní s postupující dobou. Koncem nulté dekády se najednou Roxy topila v dluzích a blížila kolapsu. "Byl zázrak, že to ještě fungovalo," vzpomíná Jaroslav Stanko, který nastoupil v květnu 2009 coby krizový manažer a klub vede dodnes.
Na nulu se mu povedlo Roxy dostat během "čtyř opravdu tvrdých let". Nejdřív obměnil tým, přenastavil vnitřní fungování i vztahy s partnery, kteří byli povětšinou i věřitelé. Z programu vyškrtali veškeré rizikové akce, což prakticky znamenalo vypuštění koncertů, angažovali jen osvědčené DJe.
"Bylo jasné, že musíme navázat na undergroundové základy a vizi, s níž Roxy založila Linhartova nadace," vzpomíná na hubené roky. Tehdejší osazenstvo podle něj zaměnilo underground za punk a zanedbaný stav prostor vydávalo za patinu. "Mojí vizí byla estetika newyorského undergroundu, což je vlastně dost akademická forma," odkazuje na rekonstrukci v roce 2011. Krátce po ní spustil koncept Roxy Visuals, kdy se každý půlrok obměňují umělecké instalace a díla umístěná v interiéru.
Klub se podařilo zachránit. Dnes se dramaturgové Roxy soustřeďují na hledání nových umělců, kteří se urodili v průběhu covidových let. Připravuje se také "instalace pokročilých efektových technologií, abychom byli v následujícím nelehkém období konkurenceschopní", zmiňuje Stanko. "Budoucnost vidím v soustavné práci na udržení vysokého kreditu klubu. Roxy stojí na mezinárodním programu, což je cesta, jíž se chceme držet," uzavírá ředitel s tím, že vedle profesionality chce zachovat i genia loci - a ducha undergroundu, jímž klub už třicet let oplývá.
