reklama
 
 

Jazz Dock změnil pražskou scénu. Dal jsem do něj celoživotní úspory, říká majitel

18. 3. 2019 17:30
Tolikrát ještě jméno Vladimíra Lederera na pódiu Jazz Docku nezaznělo. Nejmladší pražský jazzový klub minulý týden slavil desáté výročí a jeho majitel přijal gratulací, jako by právě něco vyhrál.

Ilustruje to postavení, jaké na zdejší scéně získala prosklená budova, která sedí na vodě u smíchovské náplavky a kolem níž denně projíždějí desítky parníků. Uvnitř už se uskutečnilo odhadem 6500 koncertů.

Nejdříve generační pohled: Jazz Dock vznikl jako alternativa ke klubům, které se po roce 1989 v centru Prahy orientovaly převážně na turisty. Kolem roku 2009 už se ale o slovo hlásila skupina mladých muzikantů, kteří jazz vnímali jako umění, ne zábavu. Chtěli hrát autorskou hudbu, na kterou se posluchači soustředí a nebudou ji brát jako kulisu k večeři. Psali aranžmá třeba pro sexteto, a těžko to vysvětlovali provozovatelům klubů, kteří hleděli ušetřit a preferovali tria.

Muzikanti potřebovali místo, kde svou tvorbu budou kontinuálně rozvíjet před Čechy, pro něž ale vstupné do turistických klubů bylo příliš vysoké. Svou muziku chtěli konfrontovat se světovou špičkou. A v neposlední řadě snili o prostoru, kde budou vítáni, dobře zaplaceni a kde se budou moci vzájemně poslouchat a setkávat, aniž by je před půlnocí začala vyhazovat obsluha.

Neshody mezi mladými hudebníky a provozovateli turistických klubů, kteří argumentovali vysokými nájmy v centru města, vyvrcholily právě na jaře 2009. Mladí už dokonce sepsali dopis, nikdy ho ale neposlali. V té době se otevřel Jazz Dock, takřka okamžitě se stal centrem scény a je jím dodnes.

Co do dramaturgie je srovnatelný s evropskými podniky, jako jsou londýnský Ronnie Scott's nebo pařížský Sunside/Sunset, a stále sbírá pochvaly. Jen za poslední měsíc návštěvu Jazz Docku doporučili britský deník Telegraph nebo pořad Honest Guide.

"To se tak spíš sešlo. Já chtěl vždy mít klub pro všechny," odpovídá zakladatel Jazz Docku Vladimír Lederer na otázku, jestli svůj podnik vnímá jako domov nejmladší generace muzikantů. A má pravdu, že je to jen úhel pohledu: vždyť v Jazz Docku pravidelně vystupují také devětapadesátiletý saxofonista František Kop nebo sedmdesátiletý klavírista Emil Viklický. A do svého úmrtí zde pravidelně koncertoval pianista Karel Růžička starší.

Vladimír Lederer za největší přednost svého podniku považuje pestrou dramaturgii. Ta se projevila minulý týden při oslavě výročí, jež začala dixielandem, pokračovala moderním jazzem, komorní improvizovanou hudbou a vrcholila elektrickou fusion.

Místo pro pozdní koncerty

Letos pětašedesátiletý právník Vladimír Lederer se sice trefil do vhodné doby, jazzový klub chtěl ale otevřít už dávno. Vydělal si na něj prací zejména v realitní a aukční agentuře Gaudí, kterou založil po sametové revoluci a vede ji dodnes. Uplynulé roky na něj bylo možné pravidelně narazit, když okolo deváté večer odcházel ze své kanceláře na Národní třídě a mířil přes řeku do Jazz Docku.

"Původní myšlenka byla zřídit v Praze místo, kde by koncerty začínaly až v deset večer. Stejně jako spousta lidí jsem také já po práci nejprve chodil na večeři. Stihnout to do devíti, kdy se začínalo hrát v klubech, bylo obtížné," vzpomíná Lederer na dobu, kdy se v jazzklubech běžně hrálo od devíti na tři sety s přestávkami. V Jazz Docku hudba zní celý večer: první kapela začíná v sedm, druhá v deset. A často pokračuje dlouho po půlnoci.

"Nápad něco postavit jsem dostal asi v době, kdy jsem si oblíbil Londýn a trochu jsem začal žít jeho nočním jazzovým životem," říká Lederer a hned vyjmenovává nejznámější kluby anglické metropole v čele s Ronnie Scott's. "Vzdušná architektura, spořádaní posluchači, špičkový program. Bylo to prostě jiné než v Praze, kde většina klubů sídlila ve sklepních prostorech, člověk nevěděl, jestli je venku den nebo noc, kapela musela překřikovat turisty, a když dohrála, barmani začínali vyhánět zbývající hosty," vysvětluje Lederer, proč je jeho Jazz Dock pravidelně otevřený do čtyř do rána.

V době, kdy navštěvoval Londýn a začal přemýšlet o vlastním klubu, už vlastnil pozemek na vltavské náplavce. Koupil ho začátkem 90. let minulého století od někdejšího magistrátního podniku zvaného Pražské rybářství. "Stály tam dvě dřevěné boudy, pozůstatek z doby před revolucí, kdy se u vody prodávali kapři," vzpomíná podnikatel, který chtěl na místě zprvu vybudovat luxusní rybí restauraci s jazzovým programem.

Z ryb naštěstí sešlo. V průběhu dvanáctiletého vyjednávání s památkáři si Lederer ujasňoval koncept podniku, zamýšlený název Jazz Forum změnil na Jazz Dock a na jaře 2009, v době otevření, už měl také představu o programu.

"Na rozdíl od klubů v historickém centru města, které jsou svou polohou nutně orientované na zahraniční návštěvníky, jsem se chtěl zaměřit na českého diváka. A dát mu to nejlepší z tuzemského i zahraničního jazzu," popisuje Lederer, podle jehož odhadu Jazz Dock doteď navštěvují nejméně ze 60 procent Češi.

Přivézt ty nejlepší

Šťastnou ruku měl při výběru dramaturga, jímž je od začátku klávesista a skladatel Jakub Zitko. Ten mimo jiné narušil nepsaný úzus, že když Češi chtějí slyšet světové jazzové hudebníky, musí navštívit festivaly jako pražské Struny podzimu nebo brněnský Jazzfest.

Tytéž muzikanty náhle začal zvát komornější Jazz Dock. Hned roku 2009 uspořádal festival Saxophone Days, na němž vystoupilo trio renomovaného saxofonisty Marka Turnera, a v dalších letech se z nástrojové přehlídky stala tradice - po klavírech, kytarách či bicích nyní klub chystá akci Trumpet Days, na kterou příští týden přijede čerstvý laureát ceny Grammy, trumpetista Terence Blanchard.

Ať už v běžném provozu, nebo při festivalech jako Jazz čtyř kontinentů, Americké jaro či Jazz on 5, za uplynulou dekádu v Jazz Docku "hrála dlouhá řada nejlepších jazzových hudebníků", jak konstatuje dramaturg Jakub Zitko. A hned vyjmenovává saxofonisty Chrise Pottera a Miguela Zenóna, kytaristy Johna Scofielda a Billa Frisella, bubeníka Briana Bladea, varhaníka Larryho Goldingse nebo kapelu Sex Mob. Další stále přibývají: milníkem byly v poslední době koncerty trumpetisty Ambrose Akinmusirea nebo kontrabasisty Davea Hollanda.

To už jsou ale muzikanti, kteří s kapelou žádají honoráře až okolo čtvrt milionu korun za večer. "Takových koncertů pořádáme ročně zhruba 15. Výhodné to samozřejmě není, kdyby nám šlo o výdělek, dovolit bychom si to nemohli. Já to ale dělám, protože chci, aby u nás hráli ti nejlepší," vysvětluje Vladimír Lederer, který ke klubu od začátku přistupuje jako mecenáš.

V tomto ohledu se řadí po bok Medy Mládkové nebo Leoše Války, kteří ve stejné době vytvořili podobně vyhledávané, architektonicky odvážné a pražskou kulturu nového tisíciletí formující prostory - Mládkové Museum Kampa vzniklo roku 2002, Válkovo Centrum současného umění DOX je o několik měsíců starší než Jazz Dock.

Vladimíra Lederera prvotní investice do klubu přišla na zhruba 25 milionů korun, což, jak říká, byly všechny úspory za jeho tehdejších 55 let života. "Nakonec se to prodražilo tak, že jsem musel prodat byt, v němž jsem se chystal bydlet," vybavuje si poslední týdny před otevřením klubu.

Začínalo jaro 2009 a Jazz Dock, jejž navrhli architekti Ivan Sládek a dnes již nežijící Jaroslav Ouřecký, už byl takřka zařízený: s barem v barvách zralého angreštu, fialovým interiérem, prosklenými stěnami i schodištěm na střechu. Zbývalo koupit židle a stoly na terasu. "Strčil jsem kartu do bankomatu, který ukázal, že mi na účtě zbývá 220 tisíc. To na stoly musí stačit, říkal jsem si," vzpomíná Lederer, jenž pak doma "nasadil brýle, spatřil desetinnou čárku" a pochopil, že má jen 22 tisíc korun. "To byly mé poslední peníze, když jsme otvírali. Nakonec jsem se kvůli tomu musel trochu zadlužit," dodává.

Klubu, který zaměstnává 25 lidí, Lederer dodnes přispívá. Po sečtení tržeb ze vstupného a baru, příspěvků na festivaly od městské části, magistrátu, ministerstva kultury nebo ambasád a zejména díky komerčním pronájmům ale Jazz Dock běžné náklady pokryje. "Nikdy jsem od něj nechtěl, aby mi vydělával nebo mi zpětně vydělal peníze, které jsem do klubu vložil. Já to nebral jako investici," vysvětluje Lederer.

Vzpomínky na Redutu

Vysvětlení je nutné hledat v minulosti. "Luděk Hulan, Karel Velebný, to všechno byli muzikanti, na které jsem chodil pravidelně," vzpomíná muž, který má vztah k jazzu spojený s poslechem otcových gramofonových desek a zejména historkou z dospívání. Týká se dívky, kterou však Ledererovi přebral starší kluk.

Šestnáctiletý hoch pak se zlomeným srdcem chodil po Praze, až došel do klubu Reduta. Při prvním setu překvapeně seznal, že se mu jazz líbí, a "při druhém už ze mě byl fanoušek".

Kluby jako Violu, Parnas nebo Redutu následně navštěvoval celá 70. a 80. léta, kdy pracoval coby právník Inženýrských a průmyslových staveb Praha. "Třeba v Redutě pamatuji koncerty Jiřího Stivína, včetně těch, kdy hrál několik hodin sám na saxofon. Jen na Stivínovi jsem tam byl třeba třicetkrát," odhaduje Lederer, jehož zájem o jazz nepolevil ani po revoluci.

Jako posluchač si se spoustou hudebníků postupně potykal. A možná také proto, že Lederera znali coby fanouška, si pak jeho Jazz Dock rychle oblíbili hudebníci - zejména generace, která se okolo přelomu tisíciletí sešla na půdě Vyšší odborné školy Ježkovy konzervatoře. Mnozí dodnes vydávají desky na značce Animal Music, jež vznikla nedlouho před Jazz Dockem a nyní už má na kontě přes 70 titulů. Většina byla pokřtěna právě v Jazz Docku, jako první zřejmě nahrávka Joy For Joel klavíristky Beaty Hlavenkové.

Ta minulý týden na oslavě klubu nechyběla, stejně jako mnoho zdejších účinkujících. K těm nejčastějším patří kapely jako Vertigo a Muff, sestavy kytaristů Davida Dorůžky nebo Jiřího Šimka, kontrabasisty Jaromíra Honzáka či saxofonistů Pavla Hrubého a Ondřeje Štveráčka.

V uplynulé dekádě k nim přibyly další dnes už opory české jazzové scény: saxofonisté Petr Kalfus a Luboš Soukup, violoncellistka Dorota Barová, trumpetistka Štěpánka Balcarová nebo trombonista Štěpán Janoušek. Ten minulý týden oslavu Jazz Docku završil, když zde nad čtvrtou hodinou ranní zpíval hity Michaela Jacksona a Depeche Mode.

"V programu chceme mít všechno. Avantgardu, průniky mezi žánry, dixieland, bossa novu, písničky, moderní jazz, komorní jazz, elektrický jazz," vypočítává Vladimír Lederer, proč klub často pořádá dva koncerty denně, aby vyšel vstříc zájmu. "Zahraniční hvězdy jsou skvělé, ale mně dělá největší radost, když přijdu, zaposlouchám se do běžného programu, v klubu je atmosféra. To je nejlepší pocit," dodává.

Bílý klavír

Postupem let se Jazz Dock lehce mění. Z interiéru zmizely pohovky v zadní části klubu nebo posuvné stěny na kolejničkách, včetně té sedmnáctimetrové s obrazem dívčího orchestru. Přibyly televizory, které přenáší dění z pódia, když je klub vyprodaný a lidé vzadu nemají ideální výhled.

Vyměnila se také někdejší dominanta interiéru, velké bílé klavírní křídlo. Nástroj, jenž podle legendy dřímal ve skladu po jakémsi funkcionáři bývalého režimu, se postupně rozladil a dnes odpočívá ve vstupní hale Rezidence Eliška - vysočanského mrakodrapu, který Lederer postavil se svou kanceláří Gaudí. V klubu už klavíristi několikátým rokem hrají na kvalitnější křídlo značky Yamaha.

Zatím poslední milník ve vývoji Jazz Docku představuje založení bigbandu, který zde pod názvem Jazz Dock Orchestra koncertuje už přes rok. Pravidelně jednou měsíčně postupně rozvíjí autorský repertoár. V tomto ohledu již pražský klub překonává podniky z Londýna či Paříže - a srovnání snese leda s newyorským barem Village Vanguard, kde od 60. let pravidelně koncertuje Vanguard Jazz Orchestra, původně big band trumpetisty Thada Jonese a bubeníka Mela Lewise.

Také Jazz Dock už dnes začíná mít historii. Nejvíc kromě Lederera a dramaturga Zitka pamatují dlouholetí spolupracovníci jako Lucie Psotková nebo barman Luboš Svoboda, kteří zde působí celých deset let. Byli tu v době prohibice roku 2012, kdy kvůli takzvané metanolové aféře musel alkohol zmizet z polic nad barem. A pamatují také nejdramatičtější okamžiky, které klub zažil při pražských povodních následujícího léta. Tehdy se voda v přilehlém zdymadlu přelila přes zábradlí a zatopila klub do výše jednoho metru.

Zaměstnanci, muzikanti i štamgasti přišli pomoct vyklidit techniku či nábytek a Jazz Docku půjčovali auta, sklady i byty. Poslední večer se osazenstvo přesunulo do baru na protější stranu řeky, odkud se druhý den nad ránem zpět vydala smuteční výprava. Klub nalezla už zatopený, se ztrouchnivělou dřevěnou lávkou u vstupu a prasklými okny. Uvnitř z kuchyně k baru plavaly kachny.

Škody z povodní nakonec dosáhly skoro deseti milionů korun a podnik se čtyři roky po otevření musel takřka kompletně rekonstruovat. "Ani tehdy jsem ale na moment nelitoval, že jsem ten klub otevřel," ohlíží se Vladimír Lederer, ještě po letech potěšený, jaká se pak vzedmula vlna solidarity.

Uskutečnil se benefiční koncert ve prospěch Jazz Docku, lidé vybrali přes 220 tisíc korun a brzké znovuzrození podniku na dálku popřáli zahraniční muzikanti jako kytarista John Scofield nebo saxofonista Donny McCaslin. "Ti lidé nám ukázali, jak mají Jazz Dock rádi, že naše práce má smysl a že chtějí, aby se klub zase rychle otevřel," vzpomíná dlouholetá spolupracovnice klubu Karla Kosnarová.

Kdo v Docku minulý týden pozoroval zástupy gratulantů, nebyl na pochybách, že by se podobná vlna solidarity vzedmula opět: tento podnik na oblibě neztrácí.

Naštěstí povodně jsou dnes historie, klub je dávno zase plný hudby a ve Vltavě se koupe jen ten, kdo chce. Což se při veselejších letních večerech přihodilo mnohým muzikantům i Vladimíru Ledererovi. "Postavil jsem si klub na řece, tak jsem se v ní dříve či později musel namočit," uzavírá muž, který odsud jednou plaval až ke smíchovskému zdymadlu, ale jehož největší radostí zůstává, že se kdysi namočil v jazzu.

autor: Daniel Konrád | 18. 3. 2019 17:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama