Smigmator: Američané uvidí, jak no name z Česka zpívá jejich hudbu. Mám svůj příběh

Šárka Mrázová Šárka Mrázová
28. 3. 2023 12:00
Pro příznivce náročného jazzu je moc populární, pro vyznavače pop music naopak příliš jazzový. Americký swing z první poloviny 20. století častěji vyhledávají vyzrálejší posluchači, kteří za kvalitní hudbou vyhlížejí i velký příběh, myslí si zpěvák Jan Smigmator, jeden z nejvýraznějších propagátorů tohoto žánru v Česku.
Jednou to se swingem bude jako s Dvořákem, Mozartem nebo Martinů. Stane se z něj klasika, věří zpěvák Jan Smigmator.
Jednou to se swingem bude jako s Dvořákem, Mozartem nebo Martinů. Stane se z něj klasika, věří zpěvák Jan Smigmator. | Foto: Hauer / Profimedia.cz

Sedmatřicetiletý jihlavský rodák je širšímu publiku známý jako moderátor pořadu Klub evergreen na Českém rozhlase Dvojka, především ale zpívá. Nebo iniciuje projekty jako Sinatrology, jež připomnělo 100. výročí narození zpěváka Franka Sinatry.

Koncem dubna se coby první český swingový interpret chystá do New Yorku, aby dokázal, že "zlidovělé" songy z takzvaného Velkého amerického zpěvníku umí podat i neznámý kluk z Prahy. "Uvidíte, že jednou to se swingem bude jako s Dvořákem, Mozartem nebo Martinů. Stane se z něj klasika," říká Jan Smigmator v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Swingový Klub evergreen v rozhlasu moderujete od roku 2011. Necítíte vyhoření?

Určitě ne. Nedávno jsme si s kolegyní a zpěvačkou Dashou říkali, že nás to po třinácti letech furt baví. Scénáře píšu v noci třeba do pěti do rána. Na to, že od vzniku swingu brzy uplyne sto let, tahle muzika pořád žije. Je v ní toho tolik co objevovat. Její popularita podle mě přichází ve vlnách. Někdy je swing populárnější, jindy je spíše v přítmí a pak se objeví někdo jako Robbie Williams, který v roce 2001 vydal album standardů a rozeswingoval celý svět. Myslím ale, že swing poslouchá výrazně vyzrálejší posluchač, který má rád umění, je citlivý a potřebuje za hudbou vnímat i velký příběh. Je to jiné než u dalších žánrů.

Přesto to asi už nikdy nebude mainstreamový žánr, má mnohem menší publikum.

To sice ano, ale na svých koncertech vidím zajímavý jev: publikum mládne. Já tuhle muziku zpívám od jedenácti let a vždycky ji poslouchali starší. Nejen z pohledu malého kluka. Pro mě nejkrásnější pocit je vidět na koncertu tři generace z jedné rodiny, pozorovat, jak je tato hudba spojuje. To je pro mě důkaz, že tu zůstane navždy. Navíc swingovat může leccos, klidně i hudba od Beatles, Bon Jovi nebo Justina Timberlakea. Tahle muzika neumírá, přechází z generace na generaci.

Kdo vás přivedl ke swingu?

Jednoznačně táta. Pořádal na Vysočině jazzový festival. Jako kluk byl rocker, motal se kolem rockových kapel, a když studoval sochařinu, chodil do třídy se synem legendárního saxofonisty Jana Konopáska. Ten ho jednou vzal na jazzový koncert a mého tátu to naprosto pohltilo. Po skončení školy šel k restaurátorům do Národního divadla a začal chodit po jazzklubech. Muziku pojal za jednu z hlavních náplní svého života. Když se vrátil z Prahy na Vysočinu, chyběla mu tak, že začal jednou ročně pořádat jazzový festival s názvem Jazz na hradě.

Kde čerpáte inspiraci pro svůj Klub evergreen a kam ho chcete vést?

Dramaturgická linka pořadu a scénáře jsou hlavně na mně, ale muziku vybíráme s Dashou společně. Čerpáme hodně z nahrávek, které máme doma, pořád kupujeme cédéčka a já teď hodně i vinyly. Obrovským pomocníkem je pak samozřejmě internet a streamovací platformy. Náš hudební vkus nám díky algoritmům na platformách pomáhá hledat nové muzikanty, nové nahrávky. Já se chci ohlížet do historie, ale zakomponovat i to, že se hraje nově. Tahle muzika je podle mě hodně založená na vlastním přínosu. K jedné písni může každý přistoupit zcela po svém. Myslím, že swing je nesmrtelný, protože vlastně stále vzniká.

Jakou má váš rozhlasový pořad poslechovost?

Když jsme začínali, vysílali jsme v sobotu v poledne a poslouchalo nás kolem dvou set tisíc lidí. Mělo to úžasný efekt, že se připojovali i náhodní posluchači. V té době lidé začali mnohem víc chodit i na moje koncerty. Dasha už zpívala muzikály, StarDance, s Karlem Gottem, takže ona nárůst popularity díky Klubu evergreen zas až tolik nezaznamenala. Za čas se ale udály v Českém rozhlase programové čachry, takže nás různě přesouvali a stanice se o nás mediálně příliš nepostarala, což mě dodnes velmi mrzí. Od té doby se nám stává, že k nám lidé chodí a říkají, jaká je škoda, že už nevysíláme. Teď je to na Českém rozhlasu Dvojka v sobotu od sedmi hodin večer, což samozřejmě není ideální, a proto nás poslouchá méně lidí. Přidali nám sice reprízu v pondělí v devět večer, což je paradoxně lepší, ale původní čísla už nedoženeme.

Jan Smigmator a Dasha zpívají jazzový standard The Lady Is a Tramp v doprovodu RTV big bandu Felixe Slováčka. Záznam z pražské Hybernie, 2014. | Video: Jan Smigmator

Jak jste s Dashou začali spolupracovat?

Známe se z konzervatoře. Když jsem nastoupil, byla už v pátém ročníku a zároveň se stala zavedenou zpěvačkou. Pak jsme se potkávali pracovně při různých projektech. Když jsem v roce 2011 dělal velký swingový galakoncert na pražském Staroměstském náměstí a Dasha byla jedním z hostů, začali jsme se o muzice bavit více. Zjistili jsme, že oba máme ke swingu velmi blízký vztah. Pak přišla z Českého rozhlasu nabídka na vlastní hudební pořad a tehdejší šéfredaktor navrhl, abychom na to byli dva. Ať si k sobě vezmu nějakou zpěvačku. Bez dlouhého přemýšlení mě napadla Dasha. Moc se jí nechtělo, ale po týdnu přemlouvání souhlasila. A zřejmě jsme se osvědčili, protože vysíláme už třináct let.

Co chtějí rozhlasoví posluchači nejvíc?

Máme okruh aktivních posluchačů, kteří nám píšou. Vím o jednom, který si všechny díly natáčí na kazety a má evidenci všech odvysílaných dílů. Pánovi je tak osmdesát. Ale máme i takové čtyřicátníky. Takto aktivních lidí jsou desítky - a pak spousta dalších, kteří nám své dojmy sdělují na koncertech. Za ta léta jsme se naučili muziku vybírat mainstreamovějším způsobem a hrajeme posluchačsky méně náročný jazz. Snažíme se hudbu volit tak, aby potěšila fanouška, ale neodradila toho, kdo jazz neposlouchá. Myslím si, že právě tímto klíčem jsme schopni ke swingu přivádět stále nové a nové posluchače.

Jan Smigmator (37)

Syn pořadatele jazzového festivalu na Vysočině roku 2000 vyhrál talentovou soutěž Zlatý oříšek, osm let nato absolvoval Pražskou konzervatoř. Už tou dobou se stal sólistou Orchestru Václava Hybše, s nímž absolvoval přes 250 koncertů. Debutové album nazvané Swing Is Back vydal roku 2013, následovaly nahrávky jako Time to Swing, mezinárodně obsazené Smigmator Gershwin Winehouse nebo před třemi roky zatím poslední Murphyho zákon.

Od roku 2011 se zpěvačkou Dashou vysílá hudební pořad Klub Evergreen na vlnách Dvojky Českého rozhlasu. V roce 2015 patřil Jan Smigmator k pořadatelům mezinárodního projektu Sinatrology, který připomněl 100. výročí narození zpěváka Franka Sinatry.

Na jaro plánujete velkou koncertní šňůru. Chodí opět lidé na koncerty?

Už zase ano. Těsně po tom, co se uvolnila covidová opatření, jsem měl turné, které se muselo dva roky odkládat. To bylo nejhorší období, protože lidé nechodili nikam. Před covidem jsme přitom měli všude vyprodáno. Když pak začala válka na Ukrajině, nálada byla zase taková podivná. Teď už uplynul nějaký čas a lidé znovu chtějí slyšet živou muziku. 29. dubna mě čeká koncert v newyorské Carnegie Hall, na který naváže turné po České republice s jazzovým kvartetem a swingovým matadorem, saxofonistou Scottem Hamiltonem. Lístky se prodávají a je vidět, že lidé zájem mají. Jsem optimista.

Pro Carnegie Hall vznikne sexteto, v němž se objeví spoluhráči slavného jazzového zpěváka Tonyho Bennetta - kontrabasista Marshall Wood, kytarista Gray Sargent, bubeník Harold Jones a saxofonista Scott Hamilton. Stačí vám potkat se jen krátce před koncertem?

Oni to umí, my to umíme. Tam jde hlavně o to být na stejné vlně. A na té jsme. Známe se už několik let, s basistou Woodem jsme se potkali několikrát. To on mi pomohl dát tuhle kapelu snů dohromady.

Jan Smigmator (vpravo) s manželkou a jazzovým zpěvákem Tonym Bennettem.
Jan Smigmator (vpravo) s manželkou a jazzovým zpěvákem Tonym Bennettem. | Foto: archiv Jana Smigmatora

Existuje i názor, že dostat se do Carnegie Hall už může snad každý. Je to pravda?

Četl jsem to a pravda to zas tak úplně není. A přesvědčit je, aby vás tam nechali hrát, není vůbec jednoduché. Před časem jsem se ale seznámil s Šárkou Vamberovou, která pracovala na české ambasádě ve Washingtonu a s koncertem v Carnegie Hall už asistovala například pianistovi Tomáši Kačovi. A právě ona nám s nimi pomohla navázat kontakt. Musel jsem tam podstoupit náročné schvalovací kolečko, poslat doporučující dopis, který mi napsala legendární americká zpěvačka Marilyn Maye. Ta si mě před nějakou dobou vzala pod svá umělecká křídla. Z Carnegie nám pak poslali své podmínky a zkoumali mé kvality do velkých podrobností.

Mým cílem není jet do Carnegie Hall a napsat si to do životopisu, pro mě je podstatné tam dostat publikum. V tuto chvíli už máme prodáno více než tři čtvrtě sálu. Já jsem pro Američany sice no name, ale hráči v mé kapele jsou hvězdy a program, který tam uvedu, zná v Americe úplně každý.

Splníte si s Carnegie Hall svou životní metu?

Mohu to v sedmatřiceti letech vnímat jako vrchol? Nemohu. Já to dělám z jednoho prostého důvodu. Miluju New York, jeho energii, jazzové kluby, lidi. Nejsem naivní v tom, že udělám super kariéru v Americe, ale zároveň vím, že Amerika chce story. A jak mi řekla právě moje americká mentorka Marilyn Maye, story mám, a tak ji musím prodat.

Jan Smigmator zpívá jazzový standard Moon River s českým textem Karla Jelínka. | Video: Supraphon

Není škoda, pokud koncert v tomto složení nezopakujete také v Evropě?

Zatím to není úplně možné. Muzikanti by sem přiletěli, ale je to moc drahé. Mělo by to smysl, kdyby přišel silný mecenáš, bez něj to nejde. Ostatně bez mecenášů by nešel zrealizovat ani koncert v Carnegie Hall, protože výnos ze vstupného vše nepokryje. Musíte platit lidi, ubytování, letenky, pronájem sálu a hudebních nástrojů, zvukaře, osvětlovače, PR. Za všechno se platí a New York je jedno z nejdražších měst na světě.

Že budete zpívat jazzové standardy, bylo jasné od začátku?

Ano. Zpívám je celý život. To jsou hity Broadwaye, kterým se říká Velký americký zpěvník. Pro mě jsou nepřekonatelné. Jejich texty jsou poezie a příběhy zároveň. V populární hudbě už nemůže být napsáno nic lepšího. Vím, že Američané na to slyší, jsou to jejich "lidovky", jejich Semafor, Voskovec, Werich a Ježek, a jsem si vědom, že už jen název koncertu Jan Smigmator Sings The Great American Songbook mi pomůže přilákat lidi. Uvidí, že nějaký kluk z České republiky zpívá jejich muziku.

Co konkrétně ze zpěvníku uvedete, máte vlastní aranžmá?

Aranžmá dělají klavíristé Jan Steinsdörfer a Jan Andr. Připravují základní kostry písniček, které se dotvoří až na newyorské zkoušce. Je to prostě jazz. Daná je forma, začátek a konec, ale co se bude dít mezitím, je na nás. Myslím, že to bude úžasné. Většina písniček zazní v originále, ale některé i v češtině, protože tam bude i české publikum. Chci například uvést My Way s mým českým textem. V Carnegie Hall bude mít úplně nový význam, protože můj text je o tom, že se sny plní.

A co chystáte jako přídavek?

Slováckou lidovou píseň Okolo Hradišťa nebo Vinohrady, vinohrady. Radši bych zvolil tu druhou možnost. Zazpívám ji pouze v doprovodu Hammondových varhan, jen posledních pár taktů doplní celá kapela a Harold Jones svou improvizací na bicí.

Jan Smigmator v doprovodu big bandu zpívá song Murphyho zákon na koncertu v Jablonci nad Nisou. | Video: Jan Smigmator
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy